OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Osud pro obě

09.12.2011 (14:00) • corneille • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1022×

Položila se na postel a na polštář rozprostřela své vlasy. Byly zacuchané a špinavé, ale teď jí to už nevadilo. Hospodská dávno nosila vodu na teplou koupel a tak měla ještě kousek času, než se lázeň připraví. Pomalu proto brala každý pramen do prstů a prohlížela si ho ze všech stran. Jako by v nich mohly být odpověď na to, co ji trápí. Při tom pohledu se opět vracely vzpomínky na dnešní večer.

Udělala to zase. Byla tam a nemilosrdně tnula do nazelenalé postavy. Neviděla ji, jen ta známá předtucha ji donutila k výpadu. Čepel pohladila cíl a na zem pokrytou bahnem se vyvalil střeva, jako změť slizkých úhořů. Ostatní se při tom pohledu rozprchli a i ona měla co dělat, aby k tmavé scenérii nepřidala svou dnešní večeři. Když se pak rozhlédla po okolí, věděla, že ten večer už žádného dalšího nesejme. Vlastně na to ani neměla náladu. Utnula mrtvole pravou ruku a přidala ji do nehezké sbírky k ostatním. O zbytky se postarají její blízcí, pro gzeulgy je každé maso dobré, byť předtím ho mohli nazvat bratrem.

Loudavým krokem se pak, jako každou noc, vracela k městským branám, kde už na ni čekali přiopilí strážní a s nechutnými poznámkami. Dříve by ji to rozčilovalo a v představách by je trhala na kusy, ale tyto časy už byly dávno pryč. Dnes se neopovažovala plýtvat vzácnými emocemi, v těchto ponurých dnech se pro ni staly nedostatkovým zbožím.

Nyní byla ráda, že je už ve svém pokoji, místě, které jí ještě pár dnů bude poskytovat ochranu a soukromí, než se zase vydá na cestu. Lidé ji vždy s natčením vítali, pokud bylo nebezpečné vyjít za hradby, nebo opustit dům po setmění. Ve chvíli, kdy nebezpečí pominulo a ulice byly opět bezpečné, mohla setrvat už jen den nanejvýš dva.  Vděčnost byla velmi ojedinělá a místní si ji neschovávají pro vraha.

Z myšlenek ji probudilo klepnutí na dveře.

„Ano,“ vydechla směrem ke dveřím, za nimiž se ukrývala kulatá postava hospodské, která jí ve vedlejší místnosti chystala koupel.

„Paní, lázeň je připravená,“ zahlásila žena a vydala se ke dveřím z místnosti. Už se neobtěžovala s otázkou, jestli něco nepotřebuje, jako jedna z mála pochopila, že odpověď by byla stejná jako předešlé noci.

„Děkuji, Kláro,“ odpověděla k zavírajícím se dveřím a pomalu se zvedla z postele.

Počkala, až uslyší její kroky na rozvrzaném schodišti a teprve pak se vydala do vedlejší malé místnosti. V té čekala dřevěná kádě s horkou vodou. Byl to luxus, který si zde nedokázala odpustit. Ponořená do horké vody si vždy dovolila zavzpomínat na svou minulost, na dobu kdy vše bylo jednoduché a kdy neviděla strach v každé tváři, kterou potkala.

Naučenými pohyby sundala černou koženou kazajku, kalhoty i košili a se slastným zasyčením se ponořila do vody. Její mysl nyní mohly zalít slastné vzpomínky na radost a štěstí, které kdysi měla, ale neuvědomovala si je až do chvíle, než o ně přišla. Na chvíle, kdy boj byl jen koníčkem a radostným sportem, do kterého ji nikdo nenutil a na kterém nezávisel její život. Vzpomínala na něj, na jeho zelené oči, veselý úsměv a silné paže, které ji každou noc objímaly a dávaly jí pocit bezpečí.

S chladnoucí vodou se pomalu vytrácely krásné vzpomínky a trpká realita se znovu nemilosrdně zahlásila bodavou bolestí svalů. Dnes večer zase dostaly zabrat a žádaly si odpočinek. S povzdechem si tedy umyla vlasy a vylezla z vody. Zabalená do bílé plachty pak vyprala košili a kalhoty. Kazajku jen přejela starým kartáčem a všechno pak rozložila před krb. S těžkými víčky se stihla dobelhat k posteli a zalézt pod deku. Spánek přišel hned v zápětí.

­­***

Slunce se k ní prodíralo, přes zašedlé okenní tabulky a jemně ji šimralo do obličeje. Opět spala tvrdě a beze snů, tak jak potřebovala. Bylo již po deváté hodině, za hradbami města se rozléhal čilý ruch všech obchodníků a pokoutných prodavačů a i hostinec pod ni pomalu ožíval. Nechtělo se jí scházet do přízemí, ale jídlo nikde jinde nedostane. S těžkým oddechem se tedy zvedla a líně se oblékala do čistých věcí. Pak vzala i pytel s pařáty a vydala se na snídani. Hospodská ji opět sjela nepříjemným pohledem. Nebyla ráda, že má pod střechou zrovna takovou osobu, ale host je host, i když nevalné pověsti. A pokud platí, nebo v jejím případě je za ni placeno, skousne mnohé věci.

Sedla si do koutu hospody, ať neděsí hosty a za chvíli už jedla suchý chléb a pila čerstvé mléko. Stále se cítila rozlámaná a pomalu se těšila, že tyhle noční výlety budou minulostí. Jen musí dostat toho pravého.

Když dojedla, bez jediného slova se zvedla a vyšla na rušnou ulici. Mířila přímo k honosnému domu, který byl nedaleko centra, a jeho zahrady byly obehnány vysokou zdí. To místo z duše nesnášela, trýznil ji pohled na bohatého muže, který ač mohl mít všechno, dceru už nikdy nespatří. Tak dlouho mu byl lhostejný osud místních, kteří trpěli za zdmi jeho sídla, až se studnou k nim na setmělou zahradu dostala skupina v té době už přemnožených gzeulgů. A jeho jediná dcera milovala noční zahradu a vždy, když chůva usnula, se vytratila nasbírat pár spících květů. Nemusela vidět její zmrzačené tělíčko, ten hrůzný obraz měl její otec vypálený do tváře.

U bran ji čekal jako každý den strážný, který ji doprovodil do loveckého salónu. Tam na ni čekal její zaměstnavatel, který netrpělivě čekal na další zprávy a hlavně na své pařáty. Pohled na ně ho naplňoval zadostiučiněním a touhou po dalších krvavých důkazech. Neskončí s lovem ani potom, co padne královna.

„Kolik jich je ještě?“ zeptal se s pohledem upřeným na krvavé dílo.

„Dvacet, možná třicet. Už jsou opatrnější, ale hlad je stejně přinutí přijít. Myslím si, že brzy bude mezi nimi i on. A po něm přijde na řadu královna.“

„Co když nepřijde?“

„Vždy přijde, gzeulgská královna má jen jednoho partnera, bez něj bude šílená žalem a pak udělá chybu.“ Radnímu při těch slovech krutě zazářilo v očích.

„Šlo by zařídit, abys ji nezabila?“ ptal se opatrně. Musela se ušklíbnout. Jasně, nechat královnu naživu a zavřenou, aby zemřela žalem. Jak kruté. Jak lidské.

„Určitě ne. Až po mě půjde, bude to na život a na smrt. Navíc, myslím si, že kdyby to přežila a byla třeba vězněna, ostatní si pro ni přijdou,“ odpověděla víc tvrdě, než chtěla. Radnímu oči opět pohasly.

„Dobře, ale kdyby to přece jen přežila, řekněme zraněná, dostaneš dvojnásobek slíbené odměny,“ začal smlouvat. Jenže peníze nebyly všechno. Jestli to přežije a zdrhne, bude mít ona za patami krvelačnou bestii a ani o tom nebude vědět. Přesto přikývla. Neměla v plánu tohle dodržet. Královna zemře.

Když nastal soumrak, seděla ještě v pokoji a pomalu sčesávala vlasy do copu. Jednotlivé pramenu pevně utahovala a prsty kontrolovala výsledek. Potřebovala na práci vidět a trochu se uklidnit. Tma se na krajinu snášela rychle a to byl pro ni signál, že je načase vyrazit. Naposledy si protáhla zmožené svaly a k pasu přidělala meč a dýku. Pak se konečně vydala k branám, aby u smrdutých močálů dělala živou návnadu. Došla tam zanedlouho a už od příchodu jí něco nesedělo. Všechny její smysly křičely, že je něco špatně, že se něco změnilo. Její ruka tasila meč a pohled probodával tmu.

Okolí vypadalo stejně jako včera, shnilé kapradí, nánosy bahna a odporný pach. Jen v dáli čněly městské hradby. Opatrně postupovala vpřed a snažila se, aby dnes nebyla slyšet. Takže o mrtvolu málem zakopla. Byl to gzeulg, kterého rozpárala včera, ležel na zádech a jeho břicho zdobila dlouhá rána. Chvíli na něj překvapeně hleděla. Neměl tu být, jeho bratři ho měli…

Rychle vzhlédla od mrtvoly a okamžitě se setkala s běsnivým pohledem. Stála tam, sama královna, na gzeulgy neobyčejně krásná, téměř až lidská. Měla postavu bohyně, její krásu ničily jen zcuchané vlasy a modro-zelená pleť, přes kterou prosvítaly žíly s temnou krví. V té tmě se málem ztrácela.

Královna ji dlouhou dobu probodávala pohledem, ale nepřiblížila se ani o krok. Možná váhala, možná si tu chvíli vychutnávala. Nakonec však zabloudila pohledem k tělu ležícímu v bahně a v tvář jí protnul bolestný škleb.

Vyskočila nečekaně a snažila se rychle tnout po bledé kůži. Její kořist okamžitě uskočila, a zbraň připravila k protiútoku. V tu chvíli mrtvé okolí ožilo a ze všech stran se vyřídili další chrčivé postavy. Jejich pohledy lačnily po mase, jen ten jediný po pomstě.

Stříbrná čepel meče se roztančila po okolí a každého, kdo se ocitnul v její blízkosti, obdařila krvavým pohlazením. Zelené postavy se kácely k zemi a královna kolem divokého shluku vyčkávavě kroužila, snažíc se najít svou příležitost. Její umírající děti ji nezajímaly, ona chtěla pomstu.

Padnul poslední útočník a její kořist k ní nyní byla zády. Královna naposledy přešlápla a pak se odrazila k poslednímu útoku. Vznesla se bez jediného zvuku a drápy protnula koženou kazajku i tkáň pod ní.

Výkřik se rozletěl okolím a reflexy naposledy zareagovaly. Čepel se postavila do cesty dopadajíc králově a zaryla se hluboko do kůže.

Nastalo ticho. Dvě postavy se k sobě nehybně tiskly, své zbraně ponořené hluboko do těla nepřítele. Obě přerývaně dýchaly, obě rychle ztrácely síly. Obě věděly, že je jejich osud zpečetěn. K zemi se snesly společně a už necítily strach ani nenávist. Společně se ponořily do náruče smrti a byly za to vděčné.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osud pro obě: