Teroristický útok na Dvojčata otřásl celým světem. Lidé si uvědomili, že už v podstatě nejsou nikde v bezpečí a že je potřeba žít jakoby tento den byl poslední v našem životě. Tak schválně, kdy jste naposledy řekli rodičům, že je máte rádi, kdy jste objali své sourozence, a co vaši přátele, pověděli jste jim někdy jak moc pro vás znamenají? Nevzpomínáte si? Možná je na čase to všechno udělat... Ta tři slova ‚Mám tě rád‘ znějí prostě, ale dokáží víc, než bychom si pomysleli. O to smutnější je, že někdo je už svým blízkým říct nestihne...
23.11.2011 (20:00) • Myll • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1196×
Věnováno památce 2 977 obětem teroristického útoku (NY: 2 606, Pentagon: 125, cestující v letadlech přepadených teroristy: 246), jenž 11. 9. 2001 zemřeli, kvůli lidské tvrdohlavosti a nesnášelivosti.
11. 9. 2001, 9:50, Jižní věž Dvojčat (WTC2), New York, USA
Kabina zastavila a dveře se otevřely. Mile jsem se usmála na chlapce, co tu jezdil s výtahem a vystoupila. Byla jsem v 98. patře. Má mamka tu měla kancelář.
Chodila jsem sem dost často, proto pro mě nebyl problém její kancelář najít. Zastavila jsem se přede dveřmi a uvažovala jestli to mám udělat. Teď jsem měla být ve škole, ale stejně by se to jednou dozvěděla.
Urovnala jsem si triko a se zaklepáním vstoupila dovnitř.
Má máma zvedla hlavu, hnědé vlasy se jí zavlnily kolem hlavy a zaleskly se. Na tváři měla přívětivý úsměv, ale jen do chvíle, než si uvědomila, že před ní stojí její dcera.
„Dobrý den, co si - Alice!? Co tu děláš?" spustila a já v jejím hlase zachytila zlobu.
„No, já," pokusila jsem se, ale marně.
„Alice, máš být ve škole! Já nebudu ty tvoje věčný absence pořád omlouvat!" už na mě křičela.
„Ale mami-"
„Už ani slovo Alice! Máš zaracha! A teď-"
Podlaha se nám pod nohama zatřásla, spadla jsem a mamka by zřejmě udělala totéž, kdyby neseděla.
Z pater pod námi se ozval křik. Mamka se křečovitě držela stolu a valila na mě oči. Vstala jsem a vyběhla na chodbu. Odevšad vybíhali lidé a vypadali zmateně. Pokusila jsem se přivolat výtah, chvíli jsem u něj zůstala, ale nepřijel.
Vrátila jsem se do mamčiny kanceláře, koukala se z okna, když jsem vstoupila podívala se na mě, byla stejně zmatená jako všichni okolo.
11. 9. 2001, 10:45, trosky budov WTC, New York, USA
K mariňákům jsem patřil už pěkně dlouho. Rodinu jsem neměl a přátelé jen v armádě.
A teď jsem procházel trosky, v nichž zřejmě zemřely tisíce lidí. Nebyl to příjemný pocit, chodit po těch hromadách suti. Bylo to, jako šlapat po těch všech tělech uvězněných pod nimi.
Kolem pobíhaly osoby s baterkami, každý kdo mohl hledal. Všude byl hluk, jak se armáda pokoušel najít živé.
„Jestli mě slyšíte, křičte!" posvítil jsem baterkou mezi trosky. Tahle věta se mi už za dnešek zhnusila.
Mezi troskami jsem si všiml těla napůl pohřbeného pod železem a trámy. „Halóóó," zvolal jsem znovu.
Zaslechl jsem zvuk, jakoby někdo mlátil kusem betonu do jiného kusu suti, nebo železa. „Tady!" ozval se slabý, zřejmě dívčí hlásek.
„Jednu jsem našel!" zařval jsem a kolem mě shluklo několik mužů.
„Kdo tam půjde?" zeptal se jeden.
„Já," ozval se po chvilce jiný. „Jsem doktor."
„Jdu s tebou," prohlásil jsem nesmlouvavě. Věděl jsem do čeho jdu, že tam můžu zemřít, ale měl jsem pocit, že můj život stojí obětovat za tu osobu tam dole.
„Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se doktora. „Phil," zněla odpověď.
Dostat se k tomu ubožákovi nám zabrala asi hodinu, protože byl dost hluboko a nevedla k němu téměř žádná cesta.
Nakonec jsme, ale já i Phil, prolezli mezi sutí až k oběti. Teprve, když jsem jí viděl zblízka uvědomil jsem, že je to ještě malá holka a bodlo mě u srdce. Mohlo jí být šestnáct nebo sedmnáct. Měla ještě celý život před sebou. V ten moment jsem byl odhodlaný ji zachránit.
Prohlédl jsem si ji. Byla by krásná, kdyby její hnědé vlasy nebyly zacuchané a sežehlé, pravou tvář měla napůl ohořenou a zbytek obličeje pořezaný a špinavý od prachu a krve.
Pravá ruka a hruď jí mizely pod sloupem. Všiml jsem si, že zavalené kusem betonu a sutí má i nohy.
Dívka měla tvář zkroucenou bolestí, ale usmívala se. Působilo to zvláštně. Ani nevím co jí k tomu úsměvu dovedlo, možná naděje, která s námi přišla.
„Dostanu tě odsud," slíbil jsem jí třesoucím se hlasem a začal zkoumat jak z její hrudi dostat trám. „Jak se jmenuješ?"
Zachroptěla a ztěžka se nadechla. „Jsem Alice."
„Dobře Alice, hlavně nesmíš spát, dobře?" téměř neviditelně přikývla. Pokusil jsem se nacpat hever pod trám co jí ležel na hrudi. Všiml jsem, že pod ním je zaklíněno kromě jejího tělo dalších pár trosek a to bylo zřejmě jediné její štěstí, jinak by jí sloup asi rozdrtil hruď.
Phil se mezitím rozhlédl okolo, jestli v blízkosti nepřežil ještě někdo další.
Konečně jsem dostal hever pod trám a začal ho zvedat. Hnul se sotva o kousíček. Alice zakřičela. Vydechla a zavřela oči.
Podíval jsem se na ni. „Alice?"
Přerývaně se nadechla a ztěžka otevřela oči, ve kterých se třpytily slzy.
„Bolí to," hlesla tiše.
„Pomůžu ti, jen vydrž," znovu jsem začal zvedat trám. Mezitím se k nám vrátil Phil a pomohl mi. Trám se odkulil stranou a já v Alicině tváři vyčetl, že se jí ulevilo. Právě jsme z ní shodily břímě smrti.
Podíval jsem se na Phila. „Ještě někdo?" v odpověď jen zakroutil hlavou.
Na nohy Alice dopadl velký kus betony. Měl jsem pocit, že jí zřejmě rozdrtil všechny kosti v dolní části těla. Když jsme z jejích nohou odhazovali suť, Alice chvilku co chvilku bolestně vzdychala. A když zrovna nevzdychala, nebo nekašlala tak nám vyprávěla o své rodině. Mluvila ztěžka, tipoval jsem, že ten trám jí udělal, krom těch viditelných i nějaké vnitřní zranění a to mě ještě popohnalo v práci.
Říkala nám, jak škádlila mladšího bráchu, jak chodila za školu a jak zklamala rodiče. U toho se odmlčela.
Zatímco Phil dostával hever pod největší kus suti podíval jsem se na Alici. Měla zavřené oči a hruď se jí nezvedala. Nedýchala!
Už jsem se lekl, že zemřela, že naše snaha byla marná, když zachroptěla a mělce se nadechla. Otevřela oči a upřela je přímo na mě. Najednou už jsme neviděl její pohmožděné tělo, spálené vlasy a tváře a pořezanou kůži. Viděl jsem jen ty oči plné díků, oči, které se vzdávali naděje na další život.
„Dobrou," vydechla tiše.
11. 9. 2011,12: 30, Památník obětí teroristického útoku na WTC, New York, USA
Položil jsem jedinou rudou růži k památníku. Dělal jsem to každý rok. Na památku osoby, které jsem slíbil záchranu a pak svůj slib nesplnil.
Ještě dlouho po těch záchranných akcích jsem měl zlé sny, noční můry, které mě znovu a znovu vracely k umírající Alice.
Ani nevíte kolikrát mě za těch deset let napadlo co z ní mohlo být. Chtěl jsem se setkat s její rodinou, ale neznal jsem ani její příjmení. V duchu jsme se za sebe styděl.
Byla tak mladá, mohla ještě tolik věcí prožít, mohla změnit svět.
Kdo vůbec ví, kolik jsme toho před těmi deseti lety vlastně ztratili. V troskách Dvojčat nezemřelo jen 2 606 lidí, zahynulo 2 606 budoucností, osobností, které mohly dokázat neuvěřitelné věci, které mohli pohnout světem.
Smrt jsem potkal už mnohokrát, ale v troskách Dvojčat to bylo poprvé co jsem jí viděl v tváři šestnáctileté dívky...
Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek New Yorská tragédie:
To je neuveritelny, nadherny. Mac se ti to povedlo. Historie me fascinuje a proto rada ctu pribehy, jako je tenhle. Ale u zadneho jsem jsem zatim nebyla prekvapena jako ted. Neuveritelne. Krasne napsane. Opravdu, byla jsem prekvapena.
Loan: Moc děkuju 
Myll? Možná tady budou překlepy, protože se slzami na krajíčku sotva něco zvládnu napsat... Nádherně, smutně, procítěně ale opravdově napsaná povídka o něčem, co mě vždycky donutí se zastavit a přemýšlet o svém životě. Kdyby to bylo ještě delší, už bych dávno brečela, to vím... Škoda, že to ze začátku nebylo více popsané, chtěla bych se do té celé situace podívat víc detailně, ale chápu, že to nejde... Přeci jen, když je to skutečná událost, nelze si něco vymýšlet a když člověk neví, je někdy míň i víc. Tvá povídka mě dostala do kolen... Alice a on... Och... Já už ti jenom tleskám 
Strašně moc vám děkuju za krásné komentáře... Neuvěřitelně jste mě potěšily. 
Lilium: Nechtěla jsem tě rozplakat... 
, ale jsem moc moc ráda, že se ti to líbilo (to zase skoro rozplakalo mě každý komentář mě neuvěřitelně povzbudí a nakopne v tomhle pokračovat, každý mi znovu a znovu ukáže, co mě na tom vlastně baví. ) Ještě jednou moc děkuju.
Toto bolo krásne... Prečítala som to na jeden dych...a poviem ti rovno mi to aj vyrazilo dych. Také krásne som čosi ešte nikdy nečítala. Ten koniec nemal chybu aj som si poplakala kúsok. Krásne ako klobúk dole pred takýmto príbehom.
Liu
To bylo nádherné, vážně úžasně napsané. Smekám.
Přečetla jsem tvou povídku jedním dechem a bla rozhodnutá ji komentovat, ale teď ani nevím, co bych měla napsat. Možná to, že co jsi napsala je stoprocentní pravda - my už si ani neuvědomujeme, co se tenkrát stalo. Skoro jsem byla v jeho a doktorově kůži, jak tam tak Alice našli. Dokonale rozumím tomu, co asi cítil, když ji nedovedl zachránit. No, řekla bych, že je to skvělá povídka, ale to není. Nicméně je krásně a profesionálně napsaná.
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!