OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nanana

22.06.2011 (11:00) • Veronica • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1459×

Nanana

In this gray gray world where nobody sings

I saw the face of a human doll

Her eyes were glass and her hair was gold

From her sweet soft lips you could hear that song go…

Nanana…

„Miluji tě,“ zašeptal jsem jí do ucha, jako by to byla jediná dvě slova, která mohou být v tuto chvíli vyslovena.

Na sklonku dne jsme se uchýlili do skalisek na břehu moře a kochali se pohledem na rudé slunce sklánějící se za obzor. Usadili jsme se na kámen a Fleur se mi pohodlně schoulila do náruče, hlavu opřenou o mou hruď. Její vlasy mě lehce šimraly na tváři a já se opájel její omamnou vůní se zbožným přáním, aby tenhle okamžik nikdy neskončil.

To mi však připomnělo nepříjemnou povinnost, kterou mám ještě před sebou a které se nejspíš nevyhnu. Budu jí to muset říct, ale ne teď a ne tady. Za nic na světě bych nedokázal přerušit tenhle jedinečný okamžik, kdy jsme žili jen sami pro sebe, a okolní svět nás míjel nepovšimnut. Na nepříjemné věci je vždycky času dost později.

„Já tebe taky,“ odpověděla s úsměvem na rtech a natáhla se ke mně pro polibek.

Naklonil jsem se k ní a ochotně jí ho daroval. Svět se zastavil a všechny starosti byly rázem ty tam. Přál jsem si, aby to tak mohlo zůstat napořád.

Pomalu se ode mě odtáhla a se spokojeným výrazem ve tváři se zadívala zpátky na dohasínající slunce. Po chvíli začala tichým, jemným hlasem zpívat svou oblíbenou píseň a já se k ní v zápětí připojil. Oba jsme potichu zpívali starou francouzskou baladu o dvou milencích, kteří naplno prožívali svou lásku i navzdory hrubé klášterní zdi, která je od sebe dělila. Přivinul jsem si ji k sobě ještě těsněji a doufal jsem, že to s námi bude stejné.

Když jsme dozpívali, ještě chvíli jsme si užívali té všudypřítomné pohody, rušené jen šuměním moře, dokud nás ze skalisek nevyhnal sílící studený vítr, který býval v těchto měsících poměrně mrazivý.

Šli jsme mlčky, ruku v ruce ve vzájemné blízkosti směrem k domovu Fleur a vychutnávali si ještě poslední paprsky slábnoucího slunce, zatímco nestálý vítr nám cuchal vlasy. Byl jsem šťastný, ale s každým dalším krokem, kterým jsme se blížili k cíli, mé nohy i srdce těžkly. Čas našeho štěstí se nenávratně blížil ke konci a dlouho odkládaná nepříjemná povinnost mě už pomalu doháněla.

Znal jsem Fleur natolik dobře, abych věděl, že ji jen tak něco nerozhází, a to jsem na ní tak miloval. Věděl jsem, že to určitě pochopí a pravděpodobně se i bude snažit být statečná, aby mi zbytečně nepřidělávala starosti, ale stejně jsem měl strach, že to pro ni bude hodně velká rána. Vždyť i já jsem měl co dělat, abych se s tím nějak smířil, když jsem se to dozvěděl.

„A nešlo by to nějak udělat?“ ptal jsem se tenkrát svých sourozenců se zoufalstvím v hlase.

„Jistě, že šlo,“ odpověděl mi Joey. „Můžeš tady zůstat, vzít si Fleur, založit rodinu a být šťastný, ale nebudeš moct být s námi. Se svou rodinou. Nemohl bys s námi cestovat a zpívat.“

Tímto nade mnou Joey vyřkl svůj ortel a já stanul prakticky před Sofiinou volbou. Byla to buď Fleur nebo má rodina. Moje láska nebo můj život a nic mezi tím. Neexistovala žádná třetí možnost a já si chtě nechtě musel vybrat. A i když to pro mě bylo velice těžké, už v tom okamžiku mi bylo naprosto jasné, co si vyberu. Stejně tak to věděli i mí sourozenci a jen jejich podpora mě ještě stále držela nad vodou.

Jedno jsem si ale musel přiznat. Přestože jsem Fleur miloval jako ještě nikoho na světě, nebyl jsem připravený pro ni opustit to, co mě bavilo, pro co jsem žil. Nebyl jsem připravený vzdát se kvůli ní svého života. Zatím ještě ne. A totéž platilo i o Fleur. Kdybych ji požádal, aby jela se mnou, s největší pravděpodobností by odmítla. Ona patří sem, stejně jako já patřím ke svým sourozencům. Možná že se máme rádi, ale ani jeden z nás není připravený na společný život. Vím to moc dobře, a stejně mi to je silně proti srsti. No jo, mládí je vrtkavé a každá překážka člověku připadá nepřekonatelná.

In a place where the hell is around the corner

I touched her hand, it was baby sweet

She kissed me there I could feel the song going down my throat

She was singing to me…

Nanana…

„Jimmy,“ vytrhl mě Fleuřin hlas ze zamyšlení.

Najednou jsme stáli u jejího domu a mně se sevřelo srdce úzkostí. Měl jsem sto chutí to celé vzdát a utéct tak daleko, jak to jen bude možné. Jenže to jsem ji nemohl udělat. Chtěl jsem s ní jednat na rovinu a tak jsem sebral všechnu svou odvahu a odhodlání a modlil se, abych už to měl za sebou.

„Fleur,“ oslovil jsem ji překvapivě klidným avšak vážným hlasem. „Myslím, že ti tenhle večer budu muset dát své sbohem.“

„Normálně bych se tvé poznámce od srdce zasmála, ale mám strach, že to myslíš stejně vážně, jak se tváříš,“ řekla a mě bylo najednou ještě hůř. Její ustaraný avšak chápavý pohled byl snad ještě horší, než kdyby se přede mnou sesypala v slzách.

Jen jsem přikývl a pak ještě tišším hlasem dodal: „Odjíždíme.“

Smířlivě sklopila oči a veškerá moje odvaha byla rázem ta tam. V očích mě začaly pálit slzy a já začal plácat páté přes deváté, jen aby kolem nás nebylo to tíživé ticho, které v sobě neslo jen mučivé pochopení. „Je na čase zase zvednout kotvy. Už jsme zde byli příliš dlouho. Hudba čeká a Německo volá,“ žvanil jsem nesmyslně a sledoval, jak ji po tvářích pomalu kanou tiché slzy. Nevzlykala, jen smířlivě dovolila slzám zmáčet její tváře.

„Je mi to líto,“ zašeptal jsem nakonec a jemně se dotkl její tváře.

„Mně taky,“ pronesla klidně a zadívala se mi do očí. „Ale chápu to,“ dodala ještě, čímž naprosto odrovnala zbytky mého sebeovládání a po tváři mi pomalu stekla jedna osamocená slza.

Fleur se smutně usmála, natáhla se ke mně a vtiskla mi na to místo něžný polibek.

„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptala se mě po chvíli ticha.

„Určitě,“ pronesl jsem s přesvědčením, které jsem ani v nejmenším necítil, i když jsem si to moc přál.

„Sbohem,“ řekl jsem naposled a pevně ji objal.

„Sbohem,“ odpověděla mi a objetí mi láskyplně opětovala.

Když jsem se potom vracel domů, mísily se ve mně pocity uvolnění a bolesti.

Na druhý den jsme si všichni sbalili svých pět švestek, uspořádali přátelské posezení u ohně na rozloučenou a další den jsme vyrazili směr Německo. Všichni i včetně mě naprosto vyrovnaní.

My daddy said if you wanna live

You´d better not tuch this´s not a toy

The truth is boy I´m a bloody fool

I left the one that I love behind singing…

Nanana…

„Konečně doma!“ vykřikla radostně Maite, když jsme přejeli hranice Německa. Takhle většinou reagoval každý z nás, když jsme se na svých cestách dostali na místo něčího narození.

„Mluv za sebe,“ zabručel jsem mírně jízlivě, ale má nálada byla den ode dne lepší, takže to bylo myšleno spíše jako provokace.

„No, kvůli tobě to směr Španělsko rozhodně otáčet nebudu,“ oplatil mi Johny od volantu stejnou mincí.

„Ne?“ řekl jsem naoko udiveně a přistoupil blíže k němu. „A já myslel, že uděláš vše, co mi na očích uvidíš,“ pronesl jsem se smíchem. „Kdybys mi do nich ovšem viděl,“ dodal jsem ještě a stáhnul mu čepici do očí.

Johny úlekem trhl volantem a všichni, jak jsme byli poskládaní po celém autobusu, jsme se najednou ocitli na úplně opačných stranách. Někteří dokonce s právě uvařeným kafem na oblečení. Autobusem se rozlehl proud sprostých nadávek z úst mých sourozenců, jenom já jsem se válel na podlaze v křeči. Smál jsem se jako pominutý, až se mi oči zalily slzami. Celý svět mi najednou přišel strašně zábavný a já měl sto chutí dělat více takových ujetých věcí.

„Ty ses snad úplně zbláznil,“ křičel na mě Paddy z druhé strany autobusu, zatímco ze sebe rychle sundával polité triko.

S neutichajícím smíchem a se slzami v očích jsem se začal pomalu zvedat a přidržoval jsem se při tom Johnyho sedačky, když v tom jsem cítil, jak mě někdo popadl za vlasy a táhl mě dozadu.

„Blázne,“ hudroval Angelo, když jsem mu přistál na klíně, respektive když mě tam Patricia dotáhla. Jen jsem na něj vyplázl jazyk a sedl si vedle něho.

„Že jsme ho nakonec nenechali ve Francii,“ bědoval dál Angelo. „Aspoň by byl klid.“

Znovu jsem na něj vyplázl jazyk, což Angelo přešel s protočenýma očima a poté jsme se začali věnovat menší svačině, než se celý autobus rozezněl svižnými tóny kytar a našimi hlasy spojenými v rytmické písni.

Tell me what it is that brings me back to you

Tell me what it is I can´t stop loving you

Ani jsem se nenadál a ve víru nepřetržitého koncertování, stěhovaní z místa na místo, skládání a vydávání nových písní a spoustou dalších, vyčerpávajících věcí, při kterých nám nezbýval téměř žádný čas pro nás samotné, mi utekl celý rok a půl téměř mezi prsty. Za tu dobu jsem si na Fleur vzpomněl jen zřídka kdy, ale stále jsem měl na paměti naše poslední slova a nevyřčený slib, který jsme si dali. I když jsem tomu tenkrát sám nevěřil a v neustálém shonu na to několikrát zapomněl, neustále ve mně doutnal malinkatý plamínek touhy po opětovném setkání. Byl to ten typ pocitu, který lehce přejdete, ale za nějakou dobu se opět neodbytně objeví a vy si říkáte, že nebudete mít klid, dokud mu nevyhovíte.

A tak jsem se jednoho dne, asi dva týdny po novém roce, rozhodl pro malý výlet do Francie. Měli jsme v tu dobu zrovna týdenní zasloužené volno a mě nenapadala jinačí možnost, jak ho efektivně využít. Přestože mě od toho mí sourozenci dost odrazovali argumenty omílajícími neustále dokola dobu, po kterou jsme se neviděli a vysvětleními, že už stejně bude mít někoho jiného, nenechal jsem se zastrašit a tak jsem najednou seděl v letadle směr Francie.

Nebyl jsem žádný naivní blázen a neočekával jsem, že by na mě Fleur poslušně čekala. Byla to okouzlující dívka a upřímně bych se spíš divil, kdyby neměla přítele. Měla to být jen krátká návštěva ze staré známosti a z dřívější blízkosti. Chtěl jsem ji jen znovu vidět.

Nakonec jsem se po době, která mi připadala jako celá věčnost, znovu procházel známými místy a vzpomínal na všechno, co jsem tam zažil. Byly to šťastné časy a mě chtě nechtě přepadla příjemně nostalgická nálada. Znovu jsem před očima viděl doby dávno minulé a ani jsem se nenadál a stanul jsem před Fleureřiným domem.

Nevím, jak přesně popsat pocity, které mě zaplavily, když se krátce po mém zaklepání otevřely dveře a v nich stála ona. Vypadala úplně stejně, jako tu noc, kdy jsme se loučili, a já byl přešťastný, že ji vidím se spokojeným úsměvem na tváři.

„Jimmy!“ vykřikla překvapením. „Co ty tady děláš?“ nevycházela z údivu.

„Já ti říkal, že se ještě uvidíme,“ odpověděl jsem s úsměvem a láskyplně ji objal. Přitom jsem však narazil na něco, co by mě snad v životě nenapadlo.

„Oh, promiň,“ začervenala se, když jsem se od ní zaraženě odtáhl a překvapivě si ji měřil pohledem.

„Páni,“ vydechl jsem po chvíli ticha, kdy jsem málem zapomněl dýchat. Není divu, tohle by vykolejilo snad každého.

„Jo, páni,“ opakovala po mně a starostlivě si mě prohlížela. „Docela šok, co?“ řekla, čím celkem přesně vystihla mé pocity.

„No, to ti teda povím,“ řekl jsem stále zaraženě a snažil se na tváři vytvořit něco podobného úsměvu, aby to nevypadalo tak strašně, jak jsem to cítil.

„Miláčku, kdo to je?“ozval se mužský hlas ze vnitř domu, čímž mě aspoň trochu probudil z mé apatie.

„Jeden starý známý,“ křikla Fleur v odpověď. „Hned se vrátím,“ dodala ještě a vyšla ze dveří ven. Uchopila mě za ruku a vedla podél domu k pláži.

„To byl tvůj přítel?“ zeptal jsem se zvědavě, když jsme byli pár metrů od domu.

„Snoubenec,“ upřesnila Fleur a vrhla na mě kradmý ustaraný pohled.

„Aha,“ zamumlal jsem a snažil se to všechno vstřebat. Přestože jsem něco takového předpokládal, byla to pro mě větší rána, než jsem očekával. Pravděpodobně se to týkalo mého zraněného mužského ega, které si dělalo, co chtělo, nehledě na můj vlastní rozum. Díky tomu jsem se teď cítil jako bych dostál ránu přímo do srdce a někdo mi z něho kousek utrhl.

„Jak se ti daří?“ přerušila Fleur chvíli nepříjemného ticha.

„Já se mám dobře,“ odpověděl jsem pomalu. „Znáš to, spousta práce, málo času, ale jsme spokojení. Ty se máš zjevně taky dobře, co?“ nadhodil jsem a znovu projel pohledem její zakulacenou postavu schovanou pod volnými, květovanými šaty.

„Jo, to mám,“ přitakala a nastala další chvíle ticha.

„Jimmy,“ oslovila mě po chvíli a zastavila se.

„Ano?“

„Proč jsi vlastně přijel?“ zeptala se mírně starostlivě.

Musel jsem se pousmát té nevyřčené otázce, která se za tím skrývala. Její starosti o mou osobu mi celkem zalichotily, a když jsem v její tváři spatřil záblesk naši staré náklonnosti, najednou mi došlo, že je vlastně všechno v pořádku a že není proč se trápit. I mé ublížené ego se náhle zklidnilo, když jsem si uvědomil, že každý z nás už má svou vlastní cestu, po které jde, ale že vždy se můžeme těšit ze společných vzpomínek.

Přistoupil jsem k ní blíž a něžně ji pohladil po tváři, zatímco se do mě vpíjela pohledem a čekala na mou odpověď.

„Chtěl jsem tě jenom vidět,“ řekl jsem jen a k mému velkému překvapení ji to stačilo. Jen mi znovu padla kolem krku a tentokrát jsem ji objal pořádně, jak mi to jen její bříško dovolovalo.

Strávili jsme potom společně ještě celé odpoledne, kdy jsem měl možnost poznat jejího nastávajícího a kdy jsme se všichni tři bavili o tom, co jsme spolu prožili a co mají ti dva v plánu do budoucna. Fleur byla taky hodně zvědavá na mé sourozence, protože si je při našem pobytu ve Francii velmi oblíbila, a než jsem ji o každém z nich stačil něco říct, zabralo to poměrně dost času.

Nakonec jsem se s nimi po příjemné večeři rozloučil a s přáním toho nejlepšího se vydal směr hotel, abych mohl druhý den ráno odletět zpět do Německa.

„Jimmy,“ křikla za mnou ještě Fleur a já se za ní naposledy ohlédl. „Sbohem,“ řekla naposled a já ve slábnoucím světle zapadajícího slunce spatřil, jak ji po tváři stekla jedna osamělá slza.

„Sbohem,“ odpověděl jsem jí a otočil se zpět na cestu, když v tom mě ještě něco napadlo. „Jen tak mimochodem. Bude to kluk nebo holka?“ zeptal jsem se.

„Kluk,“ odpověděla mi s úsměvem a já se mohl konečně spokojeně vydat na cestu. „A bude se jmenovat James,“ slyšel jsem ještě za sebou zvolat. Srdce se mi sevřelo nepopsatelným pocitem štěstí a uspokojení. Teď už jsem měl v duši klid a vše bylo tak, jak má být, ovšem má mysl na to měla zjevně opačný názor. Neustále mě napadala různá slova a samovolně se k nim přiřazovaly i tóny, které jsem si prostě musel pobrukovat nahlas.

Byl jsem jako u vytržení, dokud jsem se nedostal do svého hotelového pokoje, kde jsem bez meškání popadl kytaru a začal zpívat píseň o mé panence.

So take me back to the land of yours

Where the black swan loves the one I lost

My generation sing whit the radion on

The melody of the human doll…

Nanana…

Odkaz: The Kelly Family - Nanana

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nanana: