OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Můj osud

22.03.2011 (20:00) • Carlie • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1217×

Blížil se k ní pomalou chůzí. Každým jeho krokem, blíže a blíže se ocitala na okraji hranice života a smrti. Byla tak strašně moc vyděšená. Třeštila oči na nůž, kterým jí vyhrožoval. Nezmohla se ani na slovo, jak měla hrůzou ztuhlé všechny svaly, které její tělo poskytovalo. A pak udělal ten osudový pohyb…

Otevřela jsem oči ve velké rychlosti a rozhlídla se zmateně okolo sebe. Kde je ten zloděj, co mi před chvilkou vyhrožoval? Nebo to byl jen sen? A co ta mlha kolem?

Cítila jsem, jak mi hysterie začíná prostupovat celým tělem a třese s ním. Nevěděla jsem co se děje. Chtěla jsem se probudit. A taky jsem se probudila… mlha ustupovala, už jsem viděla jasně a zřetelně. Nevěděla jsem, jak jsem se dostala za dům, ale nehodlala jsem se tím zabývat. Cítila jsem neskonalou radost ze svého života. Ten ošklivý sen, který se mi před několika minutami zdál, byl velmi znepokojující.

Mé uši zaznamenaly šepot. Ne, to nebyl šepot. Normální hovor, nářek a pláč. A ten hlas mi byl povědomý… moje máma!

Neotálela jsem, rozběhla se na druhou stranu domu k vchodovým dveřím, doufajíc, že je moje rodina v pořádku. Ten křik mi však naháněl hrůzu. Doslova mi tuhla krev v žilách. Ten nářek byl tak žalostný...

„Vanesso, NE!“ křičela moje máma. Stále dokola opakovala moje jméno. Klečela na kolenou, z jedné strany jí utěšoval táta, z druhé policista. Byl na ni smutný pohled, vypadala tak neskutečně zmučeně a já zřejmě velice zmateně. Celé tohle představení jsem nechápala.

„Vanesso,…“ naříkala stále. Trhalo mi to uši, mučilo mě to. Rozběhla jsem se k ní a stoupla si před ni. Ona se na mě však ani nepodívala. Spíše jako by koukala skrze mě a to mě velmi bolelo. Neodkladný tíživý pocit se mi usazoval v hrudi na místě, kde mi bije srdce a nechtěl se nechat přemoci klidem. Má hysterie se stupňovala.

„Mami, maminko…“ snažila jsem se upoutat její pozornost, ovšem bezvýsledně.

„Tati, podívej se na mě,…“ zkusila jsem to na něj. Koukla jsem mu do očí s nadějí, že aspoň on mě utěší a obejme, pomůže mi to všechno pochopit. Ale i na něj byl smutný pohled… měl slzy v očích. Ale on přeci nikdy nebrečí!

Otočila jsem se dokola a spatřila strážníka, jak se opírá o policejní vůz a mluví do vysílačky. Rozběhla jsem se k němu, aby mi alespoň on poskytl vysvětlení téhle zapeklité, naprosto absurdní situace.

„Můžete mi vysvětlit, co se to tu sakra děje?“ Položila jsem mu naprosto zřetelnou jednoduchou otázku, na kterou jistě existovala ještě jednodušší odpověď. Ta však nepřicházela, ba dokonce ani náznak toho, že mě policista vnímá. Koukal někam směrem k našemu domu a hlásil do vysílačky.

„Rozumím, Bille …“ Ošil se a odpověděl do toho malého přístroje, co měl v ruce. „Jo, přesně, tam ještě o dva bloky dál…“ Objasňoval, já nadále poslouchala jeho odpovědi do vysílačky. „Vražda, Vanessa Massenová, 17 let. Stopy po probodnutí… jo a zavolejte sem psychologa, její matka to snáší opravdu dost špatně.“ Vanessa Massenová? Vražda? Proč sakra vyslovuje mé jméno, já jsem tady! Já přece nejsem mrtvá! Právě tyto absurdní slova způsobovala, že mé pocity byly ještě více chaotické a neuspořádané, než li tomu bylo doposud.

Měla jsem takový zvláštní pocit. Tekly mi teď snad slzy po tvář, nebo to nejde, když je někdo mrtev? Jsem já skutečně definitivně oddělená od své rodiny? Opravdu jsem překročila hranici života a dostala se na druhou stranu, na stranu smrti? Takhle zmateně, zároveň bolestně, se cítí každý mrtvý? Tolik otázek, na které jsem neznala odpověď...

Tohle nebylo vtipné. Je to sen že? Já se chci probudit. Teď hned!

Chci se smát a být obdarována úsměvy ostatních…

Chci plakat a být utěšována lidmi, jenž mi jsou nejbližší…

Chci věřit, že je tohle všechno jenom zlý sen!

Periferně jsem zahlédla, jak na nosítkách vezou pod tmavým igelitem nehybné mrtvé tělo. Zahleděla jsem se, soustředila se na ruku, co vykukovala zpod igelitu. Měla gumový náramek s nápisy. Moc dobře jsem věděla, kdo tenhle náramek vlastní… byla jsem to já.

V tu chvíli mě holá pravda praštila velkou palicí přímo do hlavy. Vše mi začalo docházet...

Jsem mrtvá. Všechno tomu nasvědčovalo. Nikdo mě tu nevnímá, každý kouká skrze mě. Jsem teď něco jako duch?

Ale já nechci, chci žít. Tak proč tomu chce osud jinak? Proč zrovna mně nemohla být dopřána klidná budoucnost? Dlouhý a spojený život po boku milujícího manžela a spousty malých dětí?

Ne, nebylo mi to dopřáno, bohužel s tím nic nenadělám. Není s kým bych se hádala, s kým bych soupeřila o svůj vlastní život. Tenhle boj jsem už prohrála. Už není žádné východisko, už není cesty zpět.

Náhle v okamžiku, hned po tom, co jsem si uvědomila, že jsem nenávratně zatracena, odsouzena k posmrtnému životu, jsem uviděla světlo. Bíle, čisté… příjemně hřejivé.

Nemohla jsem už nic změnit, karty byly rozdány. Osud tomu chtěl jinak. Proto jsem se rozhodla...

Podívala se naposledy na své utrápené rodiče a doufala, že tu velkou ztrátu brzy překonají. S posledním nádechem kyslíku do svých plic sebrala odvahu a vykročila k té oslepující záři… vstoupila do světla.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud: