OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Moře - můj nejlepší kamarád

09.08.2010 (20:00) • Lussy • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1246×

Moře – můj nejlepší kamarád

Sedím na lavičce a přemýšlím, jak jsem žila, žiji a budu žít. Přemýšlím nad tím, jestli jsem udělala správně, když jsem odešla z domova – tedy vlastně od „milující“ tetičky.

Můj život nikdy nebyl snadný, ale kdo ho má snadný?

Rodiče mi, když mi bylo pět, umřeli a já zůstala sama – počkat je tady ještě ta „milující“ tetička.

Do svých patnácti jsem bydlela u ní a byl to doslova horor, nechápu, jak jsem to tam mohla tak dlouho vydržet.

Pamatujete na pohádku o Popelce? Ano? Ona oproti mě se měla jako v ráji.

To, že jsem musela uklízet celý barák, byla samozřejmost. Tetička mě týrala, jak psychicky, tak i fyzicky. Mlátila mě hlava nehlava a pořád mi tvrdila, že jsem k ničemu a že za smrt rodičů můžu já.

Časem se to stupňovalo. Nadávky byly ostřejší a to jsem byla jen malé dítě. Nakonec jsem si na nadávky zvykla a i to mlácení se dalo vydržet, ale pak přišel zlom.

Jednoho večera si tetička domů přivedla spoustu chlapů a vy si asi umíte představit, co se stalo...

Byla to nejhorší noc mého života a proto jsem od ní utekla. Doteď cítím všechny ty chlapy na sobě, je mi špatně ze sebe samé.

Od té noci jsem se po ulici potulovala. Občas jsem dostala jídlo od jednoho pekaře, který byl štědrý k bezdomovcům. Někdy jsem narazila na bandu slečinek, které se mě štítily a nadávaly mi, někdy to zase byli frajeři, kteří si do mě museli kopnout za každou cenu.

Na ulici to nebylo lehké i někteří bezdomovci byli ke mně hnusní a za to, že jsem spala na jejich lavičce mě zmlátili a pokusili se mě znásilnit.

Všechny ty vzpomínky ve mně vyvolaly ty odporné pocity. Strach, samotu a nenávist.

Strach... měla jsem strach, že mě najdou policajti a budu muset zase prožívat peklo u tetičky.

Samota... nikdo mi nepomohl, nikdo neví, jak mi je. Možná vám přijde, že je to sebelítost, ale není. Jsem sama, nemám se komu vyzpovídat a s neživými věcmi mluvit nebudu – ani bych se nedivila, kdyby mi začaly odpovídat.

Nenávist... nenávidím tetu, nenávidím sebe, nenávidím všechny. Tak silná je má nenávist. Každým dnem se to stupňuje, každým dnem mám větší chuť něco popadnout, vběhnout do toho zpropadenýho baráku a zabít toho strůjce mého neštěstí, nenávisti a toho všeho, čím jsem si prošla.

Nevím, jak se mi to podařilo, ale postupem času jsem začala nenávidět i své mrtvé rodiče. Přece jenom kdyby nejeli jako šílenci, neumřeli by a já bych si tímhle vším neprošla.

Všechno co člověk potřebuje k životu, jsem postrádala. Neměla jsem radost ani štěstí. Nebyla jsem milována a ani nikoho jsem nemilovala, byla jsem jen přeplněna nenávistí ke všemu živému.

Byla jsem na dně a to doslova. Na lavičce jsem neseděla, abych se kochala pohledem na park, ale protože už jsem nemohla. Podlomila se mi kolena a já spadla na zem. Už mnohokrát jsem spadla, ale tohle byl pád nejtvrdší, dalo mi zabrat, abych se doplazila k lavičce.

Ze začátku jsem u ní jen tak ležela. Postupně jsem se na ni zvedla a teď na ní konečně sedím.

Už několikrát jsem přemýšlela o smrti, jenže neznala jsem žádný dobrý způsob, takový způsob který by mé tělo schoval, definitivně, nikdo by mé mrtvé tělo nenašel.

Už dobrých par dní jsem nejedla, kručení v břiše přešlo v občasné křeče, ale už jsem byla na ně naučená.

Rozhodla jsem se tu svini, která mi tohle udělala zabiju.

Z posledních sil jsem se zvedla a šla tou cestou, kterou jsem tak dobře znala. Už snad stokrát jsem před tím domem stála, ale nikdy jsem nesebrala odvahu vejít do něj.

Dnes jsem odvahu měla. Vrazila jsem dovnitř už polorozpadlými dveřmi a šla směrem do kuchyně. Jako náhodou byl vedle sporáku nůž. Popadla jsem ho a vydala jsem se na cestu do jejího pokoje.

Po schodech jsem opatrně našlapovala, aby mě nebylo slyšet. Když jsem vešla do pokoje uviděla jsem tu zrůdu. Spokojeně spala.

Cítila jsem jak se mi zlostí do tváří hrne krev. Ona si spokojeně spala, za tu dobu co jsem trpěla.

Přiběhla jsem k ní a začala do ní bezhlavě bodat. Nevydala ani hlásku. Bodala jsem dál a při tom plakala. Když už jsem si byla jistá, že je mrtvá, podlomila se mi kolena. Spadla jsem na zem a rozbrečela se ještě víc. Bylo mi ze sebe na nic. Zabila jsem ji to ano, ale to utrpení, nenávist nic nezmizelo.

Jen jsem tak seděla a brečela. Vůbec jsem nevnímala čas ani svět okolo sebe.

...

Sebrala jsem síly a zvedla jsem se. Podívala jsem se na tu zrůdu a znova se rozbrečela.

Tentokrát jsem utekla. Běžela jsem pryč od ní, od toho domu, od toho všeho. Běžela jsem, kam mě nohy nesly. Přes slzy jsem neviděla na cestu a tak bych se nedivila, kdyby mě něco srazilo.

Běžela jsme dál a dál až na konec nějakého útesu. Stála jsem na něm a dívala se na moře pod ním, na skály, které z moře vystupovaly. Vlnky zlehka narážely na skály, bylo to tak uklidňující.

Vzpomínáte ještě na Popelku? Ona měla svůj happy end, měla krásného prince, který si ji vzal a žili spolu šťastně až na věky.

Kde já mám svůj happy end, kde mám vílu kmotřičku, aby z mého bídného života udělala něco lepšího? Kde, jenom kde?

Na mé otázku už nikdy nedostanu odpověď, protože jsem se rozhodla. V ruce jsem ještě stále svírala nůž. Sevřela jsem ho pevněji a vrazila si ho do hrudi.

Byla to šílená bolest, ale já jsem si zažila více bolesti. Byla jsem na kraji útesu s posledními silami, už více jsem nemohla vydržet.

Nůž mi vypadl z dlaně a s žuchnutím dopadl do moře. Já napodobila jeho cestu.

Pád byl nádherný, ta očista. Bylo mi nádherně, nic mě netížilo, všechno mi bylo jedno.

Padala jsem dlouho a můj ukončilo hlasité „KŘUP“.

Kytka zvadla,

život zhasne.

Dívka mrtvá do moře padla

a už nevstane.

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Moře - můj nejlepší kamarád: