OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Má láska, má krev

21.12.2011 (10:00) • Tortie • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 3062×

Má láska, má krev

Nejsme vyvrhelové. Jsme součástí vás. Jsme vaše minulost, přítomnost a budoucnost. Denně nás potkáváte a mluvíte s náma, aniž byste věděli a nedělá vám to problém. Tak proč teď, když víte, tolik nenávisti?
Život máš jen jeden, tak si ho važ... Tohle přísloví snad zná každý. Ale toto přísloví nepamatuje na to, že si máme vážit nejen života svého, ale i života druhých. Povím vám příběh, který se k mým uším donesl a který popisuje... No, co popisuje si přečtěte sami.

XxXxX

Seděla v temné, zatuchlé cele bez oken. Vlastně... Neseděla, choulila se v tom nejtemnějším koutku, co nejdál ode dveří. Třásla se zimou. Ono se to dalo čekat, vždyť byla zima, venku bylo mínus patnáct stupňů a ona byla oblečená v obyčejném kusu hadru kdesi z popelnice. Jinak byla nahá.
Jediné světlo v místnosti pronikalo mezírkami v malinkém obdélníčkovém okýnku, které bylo zakryté plechem, a kterým jí jednou denně dávali jídlo. Místnost byla vlastně jen taková špinavá kobka, snad bývalý vojenský sklad.
Teď vstala. Byla asi metr a půl vysoká, vlasy, které jí vyholili hned při příjezdu, měly kdysi zlatou barvu, i když to teď nebylo možno poznat. Po vyhublém těle se jí táhly podlitiny a bosé nohy měla rozbité do krve.
Pomalu se šinula k malému špinavému záchodu v rohu místnosti. Nešla však konat potřebu, místo toho sáhla do mísy a odtamtud vytáhla v jakémsi igelitu zabalený kus toaletního papíru. Byl popsaný příběhem jedné ženy, který byl podobný s jejím. Obě tu byly ze stejného důvodu, protože Hitler nenáviděl homosexuály. Ano, obě byly lesby a žily si poklidným životem, dokud je Gestapo nesebralo. Tenhle dopis jí pomáhal. Pomáhal jí tím, že jí dodával jakousi vůli, která ji držela při životě. Četla ho už tolikrát, že ho znala zpaměti a přesto ho musela číst znovu. Rozbalila igelit, sedla si ke dveřím, kde dopadaly kousíčky světla a dala se do čtení.


Vím, že už brzy zemřu a tyto zápisky, psané ukradenou tužkou na kus toaletního papíru jsou vše, co tu po mně zůstane.
Jmenuji se Valérie Rowngroovová. Mé dětství bylo obyčejné, dokud... Dokud jsem nepoznala svou první přítelkyni. Chodila jsem do dívčí školy sv. Christophera v Londýně. Zde jsem ji poznala. Převrátila mi život naruby. Byly jsme šťastné. Ovšem něco takového, jako láska dvou dívek se po škole rozšířilo velice rychle. Tak se stalo, že jsem jednoho dne přišla ze školy a rodiče se mě hned začali vyptávat, zda je to pravda. Neměla jsem ve zvyku lhát, popravdě jsem to neuměla a tak jsem přisvědčila. To byla snad největší chyba v mém životě. Mamka brečela a otec chodil po pokoji a vyhazoval všechny mé fotografie a památky na mě. Potom se sebral, vyšel do mého pokoje a všechny mé věci naházel do pytle na odpadky, který vyhodil na ulici. A po něm jsem následovala já. Na ty slova dodnes nezapomenu.
Tak jsem tedy byla na ulici. Protloukala jsem se tak, jak to šlo a nakonec jsem se dostala na hereckou školu. V létě před začátkem této války jsem točila svůj první film. To léto jsem poprvé spatřila ji. Leannu. Byla jako anděl, který spadl z nebe. Byla nádherná. Její kaštanově hnědé vlasy, její oči, které měly stejnou barvu jako vlasy, její pohled... Stačilo mi se na ni podívat a uvěřila jsem v lásku na první pohled. Dodnes cítím chuť jejích rtů a její hebkou kůži, když mi rukou přejížděla po nahých zádech. Dokonce i dnes, tak jak tady ležím a píšu tento dopis, hladová a téměř neschopna pohybu.
Na konci léta jsme se přestěhovaly do Prahy. Bylo to to nejnádhernější období v mém životě. Ale nic netrvá věčně.
1. 9. 1939 vtrhli Němci do Polska a začala válka.
Zezačátku bylo vše na první pohled dobré. Potom si však Hitler podmanil území Česka a zavedl v něm svá pravidla.
Začal pronásledovat židy a každého, kdo se jen maličko vymykal běžné normě. Do této kategorie jsme patřily i my. V sobotu odvedli dvě naše kamarádky.Věděly jsme, že je jen otázkou času, než přijdou pro nás.
Leannu sebrali, když šla nakoupit. Už nikdy jsem ji neviděla. Nejspíš ji taky odvezli do koncentráku. Nic v životě jsem neoplakala víc. Když přišli pro mně, nebránila jsem se.
Odvezli mě sem, do Osvětimi. Vyholili mi hlavu, natáhli starý pytel a strčili sem, do cely číslo 9.
Měla jsem ještě asi s devětačtyřiceti jinými vězni jiné poslání, než ostatní. Našich padesát cel bylo oddělených od ostatních. Zatímco je zabíjeli, my byli ti pokusní králíci. Na nás testovali nějaký virus, který měl zabíjet Hitlerovy nepřátele. Postupně nás nakazili. A my všichni, za pomoci bití a týrání hynuli jeden po druhém.
Cítím, že to přichází.
Chci, abys ty, kdo tohle čteš věděl, že žila jednou jakási Valérie a že milovala Leannu Werningtonnovou.
Přeji ti, aby ses dostal ven. Přeji ti, abys neskončil jako já. Přeji ti, abys našel úlevu od psychické i fyzické bolesti. Přeji ti vnitřní klid a naději na lepší zítřek. V duchu jsem s tebou.

Valérie Rowngroovová
19. 1. 1940

Uslyšela kroky za dveřmi. Rychle zabalila dopis a strčila ho do záchodu. Vtom se rozrazily dveře.
Stáli v nich dva muži v uniformách. Jeden z nich vešel dovnitř a zabouchl za sebou ocelové dveře. Kráčel směrem k ní. Ona se bála, couvala před ním po čtyřech, až hlavou bolestivě narazila do zdi. Muž se zasmál a řekl cosi, čemu nerozuměla, neboť mluvil německy. Hrůzný význam jeho slov jí došel ve chvíli, když si rozepnul poklopec a stáhnul kalhoty. Snažila se bránit, ale chlap ji tak udeřil, že napůl ztratila vědomí. Nic jí nepomohl křik, když do ní vnikl a surově se uspokojoval. Křičela bolestí a strachem ve chvíli, kdy se to chlapisko vyneslo na vrchol. Zvedal se jí žaludek a když jí ten ohava strčil do pusy svůj úd, nevydržela to a pozvracela se.

*pro násilnost scény vystřiženo*

Ležela na podlaze, sotva živá, po těle desítky nových modřin a krvácejících šrámů, které jí způsobily řetězy, jimiž ji tloukli, s rozervaným, krvácejícím klínem, třemi zlomenými prsty na levé ruce a dvěmi vyraženými zuby.
Měla obrovské štěstí, že přežila. Choulila se na podlaze v koutě vedle záchodu, ve kterém ji ještě před okamžikem topili a třásla se zimou a tichými vzlyky.
Kdy už skončí její trápení? Kdy už zemře a najde klid? A proč tu vůbec je? Jen proto, že milovala svou dívku. To byl podle Hitlera prohřešek. Ne to, že milovala, ale to, že milovala dívku.

Dny plynuly. Modřiny se hojily rychle, ale rozervaný klín jen pomalu. Prsty jí samozřejmě nedali do sádry, a tak se stalo, že srostly špatně.
Od toho minulého znásilnění byl naštěstí jakž takž klid. Sice jí pořád bili a mučili hladem, ale neznásilňovali ji. Zatím...

Bylo 11. 12. 1945, i když pro ni byly dny jako roky a čas se šinul jako hlemýžď. Byla zde asi... Rok? Možná jen půl, kdo ví. Ale každopádně byl zázrak, že žila. Prsty, které jí srostly křivě už neovládala a ani s nimi nepohnula. To bylo na tom to nejhorší. I když jí už to bylo jedno. Byl zázrak, že dosud žila. Pokud se to dalo nazývat životem a ne peklem. Celé dny seděla v koutě u záchodu, zírala do prázdna a čekala na jídlo. Byla duševně mimo. Jen přežívala. To se toho dne ale změnilo.
Přišli pro ni. Několikrát ji kopli do břicha, svázali ji provazem a nasadili na hlavu pytel. Potom ji odvlekli z cely.
Cosi hulákali a po chvilce ucítila pod nohama mokrou studenou zem. To ji v mžiku probralo. V duchu se zaradovala. Vykoupení bylo zde. Stáhli jí pytel z hlavy a postavili ji čelem ke zdi spolu s dalšími asi deseti ženami. Zavřela oči. V duchu myslela na svou Emily. Za chvilku se s ní konečně uvidí! A už budou spolu. Navždy. Možná, že uvidí i Valérii s Leannou. Kdo ví.
Myslela na Emily, když uslyšela kohosi vykřiknout.
„Eins!
Myslela na její rty, když jí poprvé políbila.
„Zwei!''
Zavřela oči a pomyslela si: „Už jdu má lásko. Už jdu můj živote a má krvi."
Tu poslední větu zašeptala skrz rty zmodralé zimou.
„Feuer!
Její tělo pomalu padalo na zmrzlou zem. Ve tváři měla úsměv. Poslední úsměv. Došla klidu.

XxXxX

Proč jsou lidé takoví? Proč nás nenávidí? Vždyť jsme stejní jako oni. Jenom máme rádi stejné pohlaví. Možná žárlí, že máme daleko věrnější vztahy, že spolu jsme o hodně dýl, než oni. Zkrátka si víc rozumíme, přeci jen, žena ví mnohem líp, co její partnerka potřebuje a jak se cítí. A muž zase nejlíp rozumí muži.

A to má být prohřešek? Kdyby jen lidi nebyli tak homofobní a rasističtí, hned by se zde žilo lépe.

Jenže život je boj a stojí za to bojovat (už zase používám citát).
Tak pojďme bojovat za pochopení a rovnoprávnost partnerství. Jsme Děti duhy, tak to světu ukažme. Nestyďme se za to, co jsme, vždyť to není hanba! A jednou naše děti budou žít v rovnoprávném světě bez předsudků. A naše vlajka bude hrdě vlát. V to věřím.

„...hot pink for sex, red for life, orange for healing, yellow for sun, green for serenity with nature, turquoise for art, indigo for harmony, and violet for spirit... that is homosexual rainbow flag...“

Pro všechn, kteří se prokousali až na konec povídky.

Vaše

Charoline Tortie Jane Dorothe Swan

Professor of elementary magic.

Autor: Tortie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Má láska, má krev: