OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Lovná zvěř

20.02.2011 (12:00) • ElisR1 • Povídky » Jednodílné • komentováno 16× • zobrazeno 1763×

LOVNÁ ZVĚŘ

Natalí se právě vracela z práce, měla pocit, že ji někdo sleduje, ale jakmile překročila práh svého domu, ten pocit zmizel. Cítila ho už několikátý den, ale nikdy ne takhle intenzivně.

Doma si uvařila čaj a sedla ke své oblíbené knížce. Vždy se zajímala o nadpřirozeno, měla prostudovanou už pěknou řadu nadpřirozených bytostí, od čarodějnic, přes elfy až po upíry. Tentokrát ji však zaujalo něco jiného. Mýtické zvíře vzdáleně se podobající člověku, Wendigo. Po každé větě, kterou si o nich přečetla, její zvědavost rostla. Nikdo ji nechápal, proč by někoho měly zajímat zvířata, která jedí lidské maso. Vždyť je to mýtus, ale Natalí ve skrytu duše věřila, že nadpřirozeno existuje. Nikomu to, ale nepověděla, už takhle se jí smáli dost.

Najednou Natalí zaklapla knihu. Venku se zvedl prudký vítr, ale ona se zvedla a jako by nic přešla k oknu. Byla odhodlaná zavřít ho, ale jen do té doby, než zaslechla klidné oddychování. Nebála se, ale ani neměla potřebu podívat se ven. Jediné, co cítila bylo vzrušení. Doufala, že by to mohlo být nadpřirozeno, ale sama sebe od toho zrazovala.

Nakonec jen zakroutila hlavou, zavřela okno a šla znovu ke knížce. Trhla sebou, kniha už tam nebyla. Zaslechla tiché kroky, tentokrát už měla trochu strach, uvědomila si, že proti nadpřirozeným bytostem nemá nejmenší šanci na vítězství.

Vzala do ruky nůž a vydala se nahoru do ložnice. Chvíli tam stála a čekala, jestli se ty kroky opět ozvou, ale neozvaly se. Uklidnila se a sešla dolů ze schodů.

Leknutím se jí málem zastavilo srdce. Na pohovce seděla nějaká osoba. Byla k ní otočená zády, tak Natalí neviděla tvář. Ta osoba měla dlouhé černé vlasy a jediné slovo, které Natalí napadlo, bylo upír.

Pomalu se přibližovala k té osobě, už byla jen pár kroků od ní, když se ta osoba otočila. Natalí překvapeně vykoktala: „Jak jsi se sem dostala?“

„Nechala jsi odemčeno,“ odpověděla její kamarádka Bára. „Zase čteš ty nesmysly?“ Zvedla knihu, kterou Natalí četla.

„Nejsou to nesmysly.“ Vytrhla ji knihu z ruky a posadila se vedle Báry. Ta si ji chvilku nechápavě prohlížela, a když usoudila, že to Natalí myslí vážně, odvrátila se od ní.

„Neuděláme si mejdan?“ pronesla z ničeho nic Bára. Natalí se otočila, věděla, že když si Bára něco usmyslí, je hodně těžké vymluvit jí to a určitě by se to neobešlo bez hádky.

„Dobře, pozvi pár lidí, já se půjdu chvilku projít, a pak dorazím.“ Natalí se usmála a vstala. Bára ji vyprovodila slovy: „Vrať se brzy, ať to neprošvihneš.“

Natalí se jen usmála a dál se věnovala oblékání.

Když vyšla před dům, znovu se ji zmocnil ten divný pocit, že ji někdo sleduje, ale i přesto si to namířila k nedalekému parku. Zvedla hlavu k obloze a všimla si, že je úplněk. Nevěnovala tomu žádnou pozornost a začala myslet na Báru. Co zase s jejím domem vyvede? Nebála se ji tam nechat samotnou, vždyť Bára je něco jako její spolubydlící, vždyť je tam skoro víc doma, než Natalí sama.

Z přemýšlení ji vytrhlo křupnutí větvičky. Zmateně se začala rozhlížet kolem sebe, když zahlédla mírný pohyb v křoví.

Pomalu se začala přibližovat, ale každý krok vpřed volila pečlivě.

Křoví se rozhrnulo úplně a proti Natalí se rozběhla zkřivená postava, vzdáleně připomínala člověka, ale Natalí věděla kdo nebo spíš, co to je.

Nejdříve jí srdce zaplesalo radostí. Věděla to, nadpřirozeno existuje, až po chvilce si uvědomila, že je v obrovském nebezpečí.

S křikem se rozběhla zpět ke svému domu, ale věděla, že pokud ji ten Wendigo bude pronásledovat, nemá nejmenší šanci na přežití.

Naštěstí neslyšela, že by ji někdo pronásledoval, ale stále běžela, jak nejrychleji uměla.

Doma za sebou zabouchla dveře a zamkla. Bára se na ni vyděšeně dívala.

„Co se stalo?“ ptala se vyděšeně Bára.

Natalí se místo odpovědi sesunula na zem.

„Věděla jsem to,“ Natalí se začala smát. „Oni existují a já to věděla.“

Bára ji vůbec nechápala, ale začínala se o ni bát.

„Kdo existuje?“ ptala se stále dokola.

Natalí nestihla nic odpovědět, protože se ozvala děsná rána a sklo v obýváku se vysypalo. Ani jedna nebyla schopná se jít podívat, co se stalo.

„Je tady.“ Prolomila ticho Natalí.

„Kdo?“ začala s ní třást Bára. Obě zvedly hlavu a viděly, jak se k nim blíží mohutná postava Wendiga.

„On.“ Natalí se usmála. Bára se chtěla zvednout a utíkat, ale Natalí ji chytla za nohu. „Neutečeš mu.“

(Bářin pohled:)

Bára ji i přesto sklepala a rozběhla se pryč do vedlejšího pokoje.

Po pár krocích zaslechla Natalíin křik, po tváři jí začaly stékat slzy. Hned jak křik ustal, v domě bylo hrobové ticho.

Najednou se tím tichem rozezněl jediný zvuk, a to zvonek u dveří. Bára se k nim rychle rozeběhla, ale zarazila se, protože zaslechla nějaký hlas.

„Vítejte a pojďte dál,“ vítala všechny Natalí.

Jakmile všichni hosté vešli, Natalí nenápadně zamkla dveře, ale všimla si, že ji Bára pozoruje.

„Co, jak to, že žiješ?“ koktala nechápavě Bára.

„Kdo říkal, že žiju?“ zasmála se Natalí a pozorovala, jak se k Báře blíží druhý Wendigo.

„Je čas udělat si zásoby,“ zašeptala Natalí s krutým úsměvem na rtech.

DOSLOV:

Ještě dlouho do noci se z toho domu ozývaly bolestné a vystrašené výkřiky. Nikdo živý už nevyšel. Wendigové si udělali pořádnou zásobu, ale otázkou není, kdy jim zásoby dojdou, ale kdy bude další úplněk? Kdy máme očekávat další útok?

Tohle se zrodilo při hodině ekologie ve škole =). Byl to můj první pokus o psaní ve 3. osobě, tak se vám to snad bude líbit.

Ráda bych to věnovala Safiře =).

PS: doufám, že se neurazíš =).

Shrnutí

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Lovná zvěř: