OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Jsem na baterky

24.05.2011 (10:00) • EleanorBrandst • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1265×

Jsem na baterky

Po několika děsivých měsících v nemocnici, jsem konečně stála venku. Dýchala čerstvý vzduch a přemýšlela nad tím, co udělám nejdřív. Procházela jsem se po parku a sledovala každou živou bytost pohybující se okolo mě. Ale nebylo jich moc. Jen někteří jedinci byli ochotní vylézt ze svých domovů a naplnit své plíce čerstvým vzduchem a také jsem tak donedávna žila. Ve virtuálním světě, honící se za vysněnou prací. Jenže to se všechno změnilo v jeden jediný den, a to když mi na mých hodinkách zapípalo, že se mnou není něco v pořádku.

Hodinky jsem dostala k Vánocům od mamky. Měla o mě strach. Prý jsem vypadala pobledle a nezdravě. Ona nemusela mít ani nějaký snímač, aby věděla, že s její holčičkou není něco v pořádku. Její dárek jsem ten večer s ušklíbnutím nasadila a nevěnovala mu téměř žádnou pozornost, až do osudného dne.

Seděla jsem u počítače a na dotykové klávesnici připravovala prezentaci o nově projektované budově v centru města. Tužka a papír už vyšly z módy. Dnes už vás stačily jen vaše ruce a dotykový displej. Počítače zaznamenávali vše, co jste si přáli uložit do počítače přes konečky vašich prstů pomocí nervových zakončení, které vedou do mozku. Já vím, téměř děsivé, když si uvědomíte, že vám tak někdo neustále leze do hlavy. Ale nynější civilizace je zvyklá na stálý vstup do jejího soukromý, proto se nikdo nebrání a přizpůsobuje se trendům, které se denně rychlostí blesku mění. Dotvořila jsem budovu a poslala počítači příkaz k sestavení 3D iluze. Během několika minut se přede mnou pomocí laserových paprsků vytvořil model budovy a já si ho pyšně prohlížela. Přece jen jsem na něm makala už několik měsíců.

Vstala jsem ze židle a obcházela jsem dokola budovu. Mé velkolepé dílo, ale ne každý den je posvícení. Nevím proč, ale budova se začala najednou pomalu rozpadat. Začala jsem zmatkovat a kontrolovala všechny návrhy, propočty, údaje od statika a dalších spolupracovníků. Jenže všechno sedělo. Má fotogenická paměť si pamatovala každé číslo, které jsem poznamenávala, a počítače ukazovaly, že je všechno v pořádku. Ve vzduchu byla jen jedna jediná otázka:

„Kde nastala chyba?“ Zoufale jsem prozkoumávala každou složku a hledala rozřešení. Nedostávalo se mi. Moc dobře jsem věděla, že za několik minut musím vyrazit na prezentaci projektu a být přesvědčivá o tom, že je všechno v pořádku. Nedát na sobě znát žádnou nejistotu a pak nenápadně po večerech řešit, kde je problém. Jediné, co jsem musela před nimi udělat, bylo, zastavit iluzi počítače přesně před tím, než se začne rozpadat. Otázka desetiny sekundy. Už jen při té představě se mi zvedl žaludek a v ten moment se to stalo. Hodinky začaly zběsile pípat a k celé stresové situaci mi vůbec nepřidávaly. Sundala jsem je z ruky a zahodila do koše a pak jsem se snažila zhluboka dýchat, abych se uklidnila. Překvapivě to pomohlo a já se s vážnou tváří zvedla. Bylo na čase se postavit tomu, na co jsem čekala celý život.

Vzala jsem si potřebné věci a vyrazila do práce. Nechala jsem se výtahem odvézt do garáže a nasedla do nového báva x1 v bílé barvě. Byl to jeden z mála typů, co stále jezdilo na kolech a nevzlétalo pomocí magnetů, které byly nahrazeny koly. Já byla prostě na pneumatikovou klasiku. Ačkoli auto patřilo mezi dražší kousky, tak jsem v salonu neodolala a koupila, a protože jsem chtěla šetřit životní prostředí, koupila jsem verzi, fungující na speciálně upravenou kapalinu, kterou pohání sluneční svit a vzduch. Moc dobře jsem si uvědomovala, že na zimu si budu muset pořídit další auto. Jinak budu chodit pěšky.

Milovala jsem řízení, a proto jsem nikdy nespouštěla autopilota. Silnice byli už několik desetiletí opravené a rovné. Mohli jste jezdit jakoukoliv rychlostí se vám zachtělo, a pokud jste nehodu nezavinili vy, se nic stát nemohlo. Jen člověk se už bral jako chybový článek života. Vše kolem nás se stalo přesné a bezchybné. Lidé se proměnit nemohli. Aspoň tak to tvrdilo všechno kolem mě, knihy, noviny a jakékoliv masové médium. Pro člověka se tento názor stal samozřejmostí. Ale já s těmito názory nesouhlasila, protože jsem si moc dobře byla vědoma, že náš bezchybný svět vytváří chybný člověk. Je jen otázkou času, kdy se něco pokazí, ačkoli se tomu všemu snažíme předcházet. Cokoliv co se dostává mezi lidi, je podrobeno přísným kontrolám a lidé jsou neustále podrobeni sociální kontrole. Někteří z nás se mohou cítit jako ve vězení, ale jiné východisko pro udržení pořádku na zemi není.

Projížděla jsem městem a pozorovala, každou nově postavenou budovu. Všechny byly téměř skleněné a mohli jste v nich vidět snad úplně všechno. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a říkala si, že je čas změnit trend. Žít v teráriích mě opravdu nebavilo.

Zajela jsem do garáže a vyjela do dvacátého druhého patra, kde se měla odehrávat prezentace projektu. V místnosti už byli všichni připraveni a čekalo se jen na mě. Směle jsem pozdravila a namířila si to k počítači, kam jsem vložila všechny informace, a pak jsem ihned začala prezentovat.

Všichni mě pozorně poslouchali, až jsme se dostali k samotné budově. Objevila se před nimi projekce budovy a já se soustředila, abych přehrávání projekce stihla včas vypnout. Měla jsem spuštěnou časomíru a čekala, kdy se na ni objeví 00:04:45. V ten moment jsem musela projekci vypnout. Jenže úkol vypnutí nebyl, tak lehký jak vypadal. Kolem budovy se začali všichni procházet a bedlivě ji zkoumat. Zadavatel budovy ke mně nadšeně došel a s radostí mě objal. Byl to takový malý střízlík, kterému nikdo neodporoval. Moc dobře jsem věděla, že toto jeho gesto je, jako kdyby mi řekl, jste povýšena. Možná bych v tu chvíli měla i radost, ale za jeho zády jsem viděla na displej, kde čas došel k osudnému číslu a mě jeho objetím bylo vypnutí projekce zabráněno. Zavřela jsem oči a čekala na děsivé výkřiky a zmatek kolem mě. Srdce mi zrychleně běželo a bylo mi stejně nevolno jako ráno.

Oči jsem už měla zavřené už několik vteřin a slyšela jsem, že situace kolem mě se nezměnila. Všichni byli neustále nadšení mým dílem a lidé mi nadšeně začali gratulovat. Váhavě jsem pohlédla na budovu a pořád čekala, kdy se začne hroutit. Nakonec lidé opustili místnost a já mohla projekci vypnout.

Sedla jsem si vyřízeně na židli a vydýchávala zážitky z dnešního dne. Moc dobře jsme věděla, že tohle jen začátek všeho. Musela jsem znova projít všechno okolo budovy a nechtěla jsem nic nechat náhodě. Zvedla jsem telefon a zmobilizovala celý svůj tým. Vždy jsem první dostala od všech gratulace, ale ty jsem jim utnula hned, jakmile jsem sdělila, co se mi ráno stalo. Každý z nás na projektu pracoval několik let a nikdo, prostě nikdo nechtěl, aby se něco podělalo. Závěrem jsem zavolala technikovi, co se staral o můj počítač, a poprosila ho kontrolu.

Unaveně jsem seděla na židli a už mě momentálně trápila jen jedna věc. Pípání těch zatracených hodinek. Zvedla jsem se a namířila si to na kliniku, kde jsem se chtěla nechat prohlédnout a zjistit, zda se všechna technika toho rána na mě spikla nebo jestli je se mnou opravdu něco špatně.

Během několika hodin jsem znala verdikt doktorů. Vyděšeně jsem seděla v křesle mé praktické doktorky a chtělo se mi brečet. Stačilo mi jen jednou říct, že mé srdce selhává. Vyměřili mi asi půl roku života a sdělili mi, že mě sice umístí na dárcovskou listinu, ale protože má krevní skupina je vzácná, mám velmi malou šanci srdce získat.

Doktorka mě ale seznámila ještě s jednou možností. Srdce vytvořené z umělé tkáně. Bohužel orgán ještě nebyl, tak dokonale vytvořen jako lidské srdce a jeho pohánění bylo na jakýsi druh elektrického proudu.  Jakmile mi vysvětlila všechny možnosti, věděla jsem, co přesně chci. Nechala jsem se zapsat na dárcovskou listinu a zároveň zažádali i o uměle vytvořené srdce. Bylo mi pouhých dvacet osm let a neměla jsem v plánu se vzdát života. Po těchto krocích už jsem jen mohla čekat, kdy přijde můj osudný den a nastal dřív, než jsem očekávala.

Obešla jsem několikrát park a spokojeně se usmívala. Nyní jsem měla všechnu hrůzu za sebou. Zjistilo se, že zhroucení budovy toho rána v mém pokoji bylo zaviněno počítačem, který měl špatně nastavené parametry a srdce, které jsem nyní nosila v hrudi, poctivě bylo a dávalo mi naději na delší život, než kdybych měla obyčejné lidské. Mělo jen jednu chybu. Muselo se jednou za čas dobíjet. Svým způsobem jsem prostě byla na baterky.

Povídky od Eleanor Brandst

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem na baterky: