OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » If I

25.01.2013 (17:00) • lirka • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 970×

Kráčela jsem svižným tempem jako vždy, cesta po mýma nohama ubýhala zdánlivě rychle. Ve sluchátkách mi hrála moje oblíbená srdeční písnička, kterou jsem mohla slyšet klidně stokrát za den. Částečně určovala moje tempo. Přemýšlela jsem nad tím, že když se jdu jen tak projít po městě, neznamená to, že budu běhat, chtěla jsem se pouze uklidnit, vyčistit si hlavu. Jeden z mých problémů už od školky - neumím chodit pomalu. Nejde to, nesedí to ke mně.
Vzhlédla jsem k pošmourné obloze a zamračila jsem se. Počasí mi na mé náladě moc nechtělo přidat. Už přes týden jsem neviděla sluníčko, co bych dala za to, kdybych si teď mohla někde sednout a koukat na zasněženou třpytivou krajinu ozářenou sluncem, ne. To bych chtěla už moc. Čerstvý sníh mi křupal pod nohama, i přes hudbu ve sluchátkách jsem to slyšela. Balada na moji pokroucenou duši. I když jsem šla svižným tempem, tak jsem stíhala sledovat tu zasněženou krásu okolo sebe, pohledem jsem se vyhýbala prosolené silnici a některým chodníkům, proto jsem šla směrem z města, abych si užila bílého sněhu, kterého ve městě hodně nenajdu.

Ojíněné stromy. Jedna z tak obyčejných přírodních hříček a já nad tím žasnu jak malé dítko nad autíčkem na ovládání. Romatická duše se ve mně začala probouzet. Můj úsměv na tváři mi pomalu začínal mrznout, tentokrát ne, že bych viděla něco, co by se mi nelíbilo, ale proto, že vážně mrzlo. A já blázen jsem se musela vydat ven, abych se z toho všeho uklidnila. Hlavně abych aspoň trochu zapomněla, ne na školu (to možná taky), ale na to všechno trápení, co mi způsoboval ON, aniž by o tom věděl. Stačilo, aby se usmál a odhalil dvě řady bílých zubů, podíval se na mě velkýma hnědýma očima, které mám tak ráda, dokázala bych se do nich koukat hodiny. Stačilo, aby mi napsal... On vůbec nevěděl, co se mnou dělá to, když projde okolo mě, to, když mě pozdraví...

Nikdy jsem nevěřila, že by to vážně šlo, láska na první pohled? Ale no tak, jedině v americkym dojáku, které jsem tak milovala a naivně doufala, že mě to třeba potká, i když jsem něvěřila, že stačí pár pohledů, pár momentů spolu, a v srdci mám o osobu navíc, na kterou bych chtěla zapomenout, vymazat ji z mysli, jenže ta osoba si tak vesele poskakuje po mém srdci, že jsou z něj malé kousíčky, které potřebují slepit, a to já sama neumím, na to je potřeba další člověk, další osoba, která to napraví, a vy se z toho všeho vzpamatujete... Jenže, abyste na někoho dokázali zapomenout, tak potřebujete někoho lepšího, kdo nahradí toho předešlého. Zamilujete se znovu a znovu za život, ale na nikoho z těch, které jste milovali a oni vám udělali jizvu do vašeho srdce, nezapomenete. Nikdy.

Ale to by bylo moc jednoduché a málokdo má jednoduchý život, s nikým se život nemazlí a někomu dává pořádně zabrat, ale jednou se to určitě otočí... Musí, furt nějak věřím v to, že nějaká "ta" spravedlnost existuje. V tom mém velice moudrémm zamyšlení jsem došla až za město a tak jsem se rozhodla, že když už jsem tady, tak to projdu ještě více, než jsem počítala, no co. Tak se vyvětrám.
Vyndala jsem prsty z kapes a lehce prsty přejela přes ojíněnou větvičkou šípkové růže, najednou jsem si přála žít Popelčin život. Píchla bych se o trn, usnula a po z letech by mě probudil až polibek mého milovaného prince. Bylo by to dokonalé. Bylo by... Kdyby... Nechme si zdát. V našich snech můžeme být čímkoliv chceme a to je na tom to nejkrásnější, proto tak velice rádi spíme, protože říše snů je tak nerealistická, pokud nás netrápí noční můry a máme štěstí na krásné sny, tak spíme velice rádi, a před spaním doufáme, že se nám bude zdát o něčem, co tajně milujeme a víme, že to nikdy nebude naše.

Povzdychla jsem si a uprostřed kroku v krku se mi udělal knedlík, nemohla jsem zničehonic dýchat ani mluvit, kdybych promluvila, tak ze mě vyjde jen nějaké zaskučení, a to by se moc nehodilo. Pořád jsem stála na tom samém místě se zadrženým dechem a lehce růžovými tvářemi od mrazu, ale i od toho, jak jsem se lekla a byla zaskočená. Jeho oči mě tak propalovaly, jako ve snech, ve kterých mě pravidelně navštěvuje a říká mi, že všechno bude v pořádku, ať se nebojím, ale pak se člověk probudí a je vržen do té reality znovu a znovu. Pro mě jsou moje sny únik, který mi poskytuje odpočinek od toho všeho jako tahle procházka, která... Neměla jsem sem chodit. Nepotkala bych ho. Proč prostě nejdu dál, neprojdu okolo něj a nepozdravím ho jako úplně normálně? Zamrzla jsem, jako kdyby ze mě utekla všechna energie. Neuhýbala jsem pohledem. Miluju jeho oči. A tenké rty, které se lehce roztáhly do úsměvu.

Takže. Budu velice ráda za každý komentář, tadle povídka mě jen tak napadla a po pár větách jsem se do ní ponořila, a sice jsem k ní chtěla udělat pokračování, ale nechám to otevřené (nesnáším otevřené konce), každý si z toho musí udělat svůj závěr... :))

A vážně prosím o komentáře, protože mi tím uděláte radost a mně se zase díky té povídce bude zdát o mém oblíbeném herci. 

Díky téhle jednorázovce jsem se vypsala ze svých pocitů a udělalo mi to radost :) 

Autor: lirka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek If I: