Mír je jen přestávka ve válce. To ví přece každý...
Nápad: Schindler's list.
14.08.2012 (20:00) • Spero • Povídky » Jednodílné • komentováno 21× • zobrazeno 3406×
Holčička v červeném kabátku
Všichni utíkali. Snažili se utéct před Smrtí. Ta osoba, která bývá zobrazována v černém plášti s kosou, už se po nich sápala. Oni však věřili, doufali. Když však hrstka židů, s malou copatou holčičkou v červeném kabátku uprostřed běželi kolem vojáků SS, jejichž zbraně mířily na řadu špinavých, zoufalých a zakrvácených lidí, pomalu ale jistě je víra opouštěla. Jakmile se vydali doprava, uslyšeli výstřel. Ta řada lidí, už nebyla lidmi. Někdy, ještě před tímhle chaosem možná bývali, ale teď z nich zbyla jen schránka kdysi obývána duší. Ta holčička v červeném kabátku tam měla otce a sestru, nevěděla o tom. Nevěděla, že zbyla z jejich rodiny sama. Utíkali dál. Kolem nich byly hromady mrtvol. Všude byl cítit pach rozkládajících se těl. Chtěli se ujistit, že tam nemají nikoho známého, avšak nikdo nechtěl jít příliš blízko.
Když se podívali kolem sebe, viděli to samé, co bylo vidět na nich. Strach. Zoufalství. Hlad. Běželi kolem nich celé rodiny. Malé děti, matky s miminky, otcové. Nikdo nevěděl, co bude zítra. Nikdo nevěděl, co bude za pět minut. Naproti nim, jako sám Satan pochodovali vojáci. Byla to majestátnost, byl to respekt. Ne, tam utíkat nemohou. Vždyť před tímhle se snažili utéct. Obrátili se. Nějaká dívka chytila holčičku v červeném kabátku za ručku a tahala ji na opačnou stranu. Ona však chtěla jít k těm pánům. Nevěřila, nevěděla, že jí něco udělají. Dívka jí však smýkla s rukou a rychle utíkali zase pryč.
Holčička neměla tušení, co se vlastně děje a proč všichni utíkají. Nerozuměla, proč ti milí pánové nesou ty věci, které vydávaly ty uši zaléhající rány. Nevěděla, že ty hromady mrtvých těl si nehrají a už nikdy nevstanou.
Ozvala se rána. Pak další. A pak ještě jedna. Dům, kdysi krásný a starý, už dávno nestál tam, kde stával. Jeho obyvatelé už neměli žádnou budoucnost. Rodiče už se nikdy nepodívají do očí svých dětí. Nikdy neobejmou svá vnoučata.
Holčička v červeném kabátku a ostatní byli skoro pryč. Měli v očích záblesky budoucnosti. Když se jako blesk z čistého nebe objevili vojáci SS. Obklopili je jako moře. Strkali jim kulovnice bolestivě do zad a tlačili je k pokrvácené stěně. Nakázali jim rozestoupit se do řady. Věděli, co je čeká. Jenže holčička v červeném kabátku si myslela, že je to hra. Stála na konci. Jeden voják si jí všiml. Ona se usmívala a hrála si s medvídkem, kterého držela v pravé ručce.
Tomu muži nařídili, aby se jich zbavil. On však hleděl pořád na tu holčičku. Jejich velitel na něho křičel, ať okamžitě poslechne. On se na svého velitele však podíval a s veškerou nechutí, kterou skrýval už tak dlouho, na něj zakřičel, že se tohohle už nebude účastnit. Bral životy ostatním, protože si chtěl zachránit ten svůj. Ale už toho měl dost. Velitel se klidně usmál a pokynul mu, že když teda není spokojený takhle, ať si jde stoupnout do řady. Muž hlasitě polknul. Veliteli na rtech hrál pobavený úsměv, tohle zažil už mockrát. Věděl, jak to skončí. Muž však zavřel oči a udělal první krok. Veliteli zamrzl úsměv na rtech. Muž udělal druhý krok. Velitel překvapeně pootevřel ústa. A než muž udělal třetí krok, velitel nařídil jeho kamarádovi, ať ukončí jeho život. Jeho kamarád měl v očích slzy, avšak udělal, co po něm bylo žádáno. Prostřelil mu hlavu a muž spadl na zem. Velitel poručil, ať mu vezmou věci. Jeho pušku, jeho nůž.
Ta hrstka lidí byla překvapená. Holčička začala plakat. Líbil se jí ten pán, co se na ni usmíval. Plakala a plakala. Velitel křikl na dalšího vojáka, ať se toho hmyzu zbaví. Otočil se a odešel. Tenhle voják neměl svědomí. Usmál se a kývl na kamaráda.
Oba zamířili a zazněl první výstřel. A jako vzpomínka na malou holčičku v červeném kabátku zůstal jen zakrvácený medvídek.
Pod čarou: Válka je špatná. A abyste rozuměli, záleží na tom, jaký člověk je. Ne na jeho národnosti či barvě kůže. Plno lidí neví, neumí si představit, jak to vypadalo, jaké to bylo. Kdo jaký byl a odsuzují všechny. Ale každý má nějaký názor a já mu ho nechci brát. Ale jak se říká, nejdřív si obujme jejich boty. Každý, každičký člověk má, dle mého, nějakou špatnou vlastnost. Má dvě osobnosti. A je jen na nás, jakou z nich si vybereme. Toho zlého vlka nebo toho hodného. A divili by jste se, kolik z těch utlačovaných, je teď "zlých".
Spero
Autor: Spero (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek Holčička v červeném kabátku:
Hodně silný příběh, až mě z toho mrazí. Povedlo se ti to. 
Nemám slov 
je to krásne napísané a hlavne smutné. Schindlerov zoznam som síce nevidela, ale pred týmto tvojím dielom sa klaniam 
vážne ma to dostalo 
Tralala: Děkuji za tvůj názor. Samozřejmě ne každý v tom najde to, co má a co by chtěl. Můžeš tam najít poselství, ale taky nemusíš. Pokud z toho nemáš žádný pocit, tak nevím, jestli jsem uspěla. A vím, že už od začátku bylo jasné, jak to skončí. Ale takovéhle věci nikdy neskončí dobře. A ani jsem nechtěla, protože život někdy zkrátka není šťastný.
P.S. Pokusím se ti sem šupnout nějakou básničku. :)
Hmm... uprimne nevim ako ti to mam okomentovat. Ak mam byt celkem uprimna tak napsane to bylo dobre. Bez hrubky, melo to zacatek. stred i konec. Dej kt. i kdyz nebyl napinavej pac od zacatku bylo jasne jak to skonci, byl zajimavej. Pointa s SSakem se svedomim a poukazanim na krutosti a mucive schopnosti menit lidi ve zvirata je na tehle strankach neotrela a celkove pribeh nuti cloveka pozastavit se a zamyslet, ale... Nevim jsem zmatena. Mozna proto, ze tvoji tvorbu znam, tedy jsem vernej ctenar tve poezie a jsem tam zvykla nato co mi tva tvorba dala a tedko jsem to nedostala, tak skutecne nevim co rict.
Pac napsane to bylo skutecne dobre coz si zasluhuje onu pomyslnou *
Dej nestagnoval a vzhledem na pohled, atmosferu byl zakoncen dobre cili taky zasluhuje tu *
Rozsach ke svemu dilu taky kradne hvezdy z nebe.
O dalsi hvezdu se zaslouzil pribeh s mravnovychovni pointou na zamysleni.
Tak proc k sakru proc nemuzu jako dycky u tve tvorby slintat blahem a tleskat jak sem zvykla. Jsem zmatena protoze po precteni kazdeho dila kazdeho autora vim jakej mam pocit. Proste vim jestly to bylo dobry, skvely, spatny atd... U tvych basnicek jako nebeska brana, ruleta a podobne, to byl usmev na rtech a radost v srdci potom co si me obcastnila skvelym dilem, proto jsem tam dycky napsala ze to bylo skvely, ale tady? Sama sem uznala ze si to napsala dobre, ale pocit z toho nemam absolutne zadny. Mozna je to pozdni hodinou, mozna je to tym ze sem si te zafixovala jako basnika s jistym stylem, zcela urcite je to mnou ale jedine co muzu rict ze napsane to je to dobre.
Doufam, ze napises i nejakou druhou prozu. Jsem zvedava jak to dopadne. Doufam, ze ne tak ze mam citlivost mrtvehou brouka na tema holokaustu.
Skusim se vyspat a precist to znovu snad to pomuze. Btw. jestly te muzu pozadat bacni mi tam nejakou dalsi basnicku.
S pozdravem tva divna Tralala 
Všimla jsem si toho děvčátka v Schindlerově seznamu a nechal ve mně hrozný pocit.Hlavně jak potom vezou mrtvé na spálení a na vozíku je vidět ten červený kabátek.pro to děvčátko to muselo být strašné a ty jsi se do ní vcítila.Tleskám ti i když smutně nad osudy těchto dětí,které ani nevěděly,co se děje.
Vážně povedené. Líbilo se mi to, ten chladný průběh, všechno. Holčička v červeném kabátku zní skvěle a celá situace, ačkoli se jedná o něco děsného - víc jak děsného - má v sobě něco krásného, snad trochu půvabu. Přijde mi jen škoda, že ten konec šel očekávat, celou dobu jsi tušila, jak to skončí - a když pominu fakt, že tyhle věci většinou špatně opravdu končily, chyběla mi tam trochu nějaká třešnička. Ale to je jen můj tohle, mám pořád lačný šmak a i když jsem to napsala, neber to tak vážně - i bez té větší chuťovky se mi to fakt moc líbilo. 
- a, sice to sem asi nepatří, ale ten obrázek v perexu mi dal do celé povídky takový nádech - všechno hnědošedé, jen ona červená - a zvedlo mi to hodně konečný, příjemný dojem, tu příjemnou chuť na jazyku, když něco dočteš. :D
Páni! Ta povídka je... Nemám slov!
Jako malá jsem dědovi sedávala u nohou a poslouchala jeho vyprávění o válce. Otvíral všechny svoje staré rány, svoje bolesti, trápení, oživoval je a házel do nich sůl, jen abych pochopila krutosti té doby a všeobecně krutosti válek.
Tahle povídka mi vyrazila dech a oživila tolik vzpomínek a pocitů, které jsem tehdy v sobě měla, že to až není možný.
Je to velmi povedená povídka na téma, jenž se sice nemusí každému zamlouvat, ale které nás obklopuje i teď.
Takže ještě jednou děkuju! :)
... a povedlo se ti to :)
Přidat komentář:
- Who He Really Is
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!