OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Drahý otče...

Tohle vlastně není povídka, ale dopis, který se nikdy neodvážím odeslat. Ten, jemuž ho píši, si ho nepřečte a možná je to dobře. A možná taky ne.

Možná se vám bude zdát, že jsem povrchní a že můj otec nemůže za nic, co se s ním děje. Ale vy ho neznáte. Tohle chci zveřejnit hlavně proto, aby si lidé taky začali vážit své rodiny, i když na ni někdy nadávají.

03.10.2011 (16:00) • BlackMuffin • Povídky » Jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1136×

Drahý otče,

začnu rázně. Nevím, zda si myslíš, že tě mám ráda, ale s klidným srdcem můžu povědět, že nemám. Nikdy jsem tě ráda neměla a nikdy tě mít ráda nebudu. Jistě, jsi můj otec a bez tebe bych tady nebyla, ale na tom mi ani tolik nezáleží. Kdybych neměla existovat, bylo by mi to jedno - hlavně, že ty bys nebyl mým otcem.

Pamatuju si, když jsem byla malá. Pamatuju si maminku, jak mě zvedla a přitiskla k sobě, když jsem plakala. Pamatuju si, jak mi pomáhala s domácími úkoly. Pamatuju si, jak mi kupovala čokolády... Pamatuju si své dětství a přesto si nepamatuju tebe. Bude to asi tím, že jsi většinou byl v práci, v hospodě nebo jsi kouřil na zahradě. Díky Bohu, že jsi mě alespoň tolik slušnosti, že jsi nekouřil přede mnou doma! Ale občas jsi přece musel být doma, tak proč si tě vůbec nepamatuju? Ba ne, pamatuju. Pamatuju si, jak jsi mě poslal klečet... Strávila jsem osm hodin před lednicí, klečela jsem a zírala do prázdna. Slzy mi stékaly po tvářích a přesto jsi mě poslal spát až v jedenáct.

Pamatuju si, jak jsem zírala do stropu, když jsi mě poslal v sedm do postele, protože jsem mluvila nahlas...Tak přece jenom si tě pamatuju. A jsou to vzpomínky, které bych nejradši vymazala ze své hlavy.

Čím to je, že dokážeš každého rozbrečet? Kolikrát jsem slyšela, jak máma pláče, kolikrát jsem plakala já, kolikrát sestra nebo bratr... Nenáviděla jsem tě. Teď se toho moc nezměnilo. Moje nenávist je teď ještě hlubší, protože jsem se dozvěděla úplně všechno.

Vím o tvých dluzích... Vím o tvém pití... Vím o automatech... Vím o tom, jak jsi mámě nikdy nedonesl peníze z práce... Vím, jak jsi lhal své matce, že potřebuješ peníze na auto a přitom jsi je jen naházel do automatu... Vím o... nechci to napsat. Ale chci, abys věděl, že to vím! Vím o drogách. Vím o všem.

Víš, co nechápu? Nechápu maminku. Vysvětlíš mi, jak je možné, že s tebou vydržela osmnáct let? Jak je možné, že s tebou má tři děti? Jasně, nevěděla o automatech, ale co toho čtvrt milionu, který dlužíš všem možným lidem...? O tom věděla a ještě teď to platí. Moje maminka platí tvoje dluhy. Není to fér. Ale tobě je to jedno, hlavně když můžeš to nic, co máš, naházet do automatu!

Pamatuju si na minulý léto, na červen... To jsi ještě bydlel s námi. Bylo sedmnáctýho večer a ty jsi přišel opilej... Že jsem ten den měla narozeniny, to ses dozvěděl až další den večer. A řekla ti to moje maminka.

Víš vůbec, že tvůj syn nedávno oslavil šestnáctý narozeniny? Nevíš! A to se můj bratr narodil o den dřív než ty... Tvojí dceři bylo nedávno devět. Víš to vůbec? Samozřejmě, že ne, proč by tě to taky zajímalo? Pravděpodobně jsme ti jenom na obtíž, protože na nás musíš platit! Jako bys platil! Neplatíš! Neděláš nic, jenom chlastáš a hraješ pitomý automaty!

Víš, co mi nedávno řekla maminka? Že patříš do blázince! Ne, neřekla do vězení, i když to už taky několikrát padlo. Řekla, že patříš do blázince, protože gamblerství je nemoc. A víš co? Říkala to i tvoje matka! Říkala, že by ti to klidně zaplatila, protože všichni ví, že nemáš peníze! Ale ne, ty se s ní nebavíš, protože ti vyčítala, že o svých dětech nevíš ani ň!

Otče, ani nevíš, jak moc bych si přála, abych tě mohla vymazat ze svýho rodnýho listu, abych si mohla vydloubnout oči, protože mají stejnou barvu jako ty tvoje... Jenže nemůžu! Jsem vůči tomuhle strašně bezmocná a strašně mě to štve!

Blíží se závěr mého dopisu. Už nevím, co ti napsat. Snad jen znovu to, že tě nenávidím. Tušíš vůbec, jak strašně závidím všem okolo? Těm, kteří mají normální tátu, normální mámu - i když jsou třeba rozvedení -, kteří je mají rádi. Všichni kolem mě mají skvělého tátu, který s nimi vtipkuje, má je rád a neopíjí se... Strašně jim závidím. Dala bych cokoliv za to, abych mohla být na jejich místě. Jenže nejsem. Ty jsi můj otec a mně je to tak strašně líto...

Mimochodem, víš o tom, že maminka má nového přítele? Ale jo, ty to vlastně víš, myslíš si totiž, že tě opustila kvůli němu. Takový žvásty! Prostě si to přiznej, jsi na nic! A ještě něco ti povím - maminčin nový přítel je milionkrát lepší než ty! Teď jsme totiž všichni šťastní. Já, Petr, Justýna, maminka a strejda. A ty už sem nepatříš.

A poslední věc - vyškrtla jsem si tě v žákovské. Kolonku Můj tatínek mám přeškrtlou. Učitelka se ani neptala proč, pravděpodobně si myslí, že jsi zemřel. Vykládat jí důvod nebudu. Ale jestli se mě někdo zeptá, jak se má "tatínek", řeknu mu, že mám jenom maminku. Koneckonců, je to pravda.

Tvoje dcera Hana

Autor: BlackMuffin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné



Sdílet

Diskuse pro článek Drahý otče...:

No... i když vím, co bych ti chtěla na to napsat, tak to moc nedokážu.
To, jakou cítíš nenávist k tvému tatínkovi... on třeba za to nemůže, ať už se dal na automaty, drogy nebo něco podobného u něho muselo začít už někdy dříve, ještě třeba dřív, než ses narodila - mohli k tomu přispět třeba i lidi, se kterýma kamarádí. A když do toho už jednou člověk spadne, tak není lehké se z toho vyhrabat.
Chápu, že k němu cítíš ohroznou nenávist, ale podívej se třeba na to z jeho pohledu, i když by třeba moc chtěl, tak by to, jaký je nedokázal už teď jen tak změnit. Takže na tom mávne rukou a dál dělá, to co do teď. Je to na druhou stranu od něho hnusné, chápu tě, znám taky takové kamarády.
Jinak, jak jsi napsala to o tvý mamince, tak to chápu, že se ptáš, jak s ním dokázala vydržet, buď ho měla pořád i tak ráda a nebo jí ho jen prostě bylo líto...

Možná, že kdyby si tohle tvůj otec přečetl, tak by pochopil, to co ztrácí a možná by alespoň něco omezil a byl třeba více s vámi, ale třeba osobně ty, bys už o to nestála a nebo ano? Je mi líto, že máš takového otce, žádné dítě si to nezaslouží.
Mě osobně to dojalo, protože když člověk cítí, ať už je to nenávist, zášť a podobné věci k nějakému člověku, tak až teprve v tu dobu vznikají Excelentí povídky, básničky atd...
Klobouk dolů.

Své rodiče nevylepšíme, ikdyby jsme chtěli tisíckrát. Někteří lidi nikdy nepoznali rodiče. Co je horší mít rodiče na nic nebo je nemít vůbec?

Děkuji za názory, hlavně za ty poslední tři. Určitě je to pravda, to, co říkáte. Nemůžu říct, že by se mi nějak ulevilo a zveřejňovala jsem to i proto, že jsem doufala, že se mi uleví. Ale nestalo se tak a já to na tomhle webu nechám, protože brzy se na to zapomene. Já vlastně ani nechtěla, aby to někdo četl, šlo mi o to si konečně uvědomit, že je to vážně pravda, protože se bojím, že je tohle všechno jenom sen a já se probudím zase v tom hnusném mokrém bytě společně s ním...
A je pravda, že lidé jsou na tom i hůř, že se jim děje něco podobného, třeba i horšího. Je to pravda a já to vím. Ale já nikoho takového neznám.
Znovu děkuji za názory.

V mém počítači už měsíc leží složka, kam jsem sepsala co mě bolí. Nemám potřebu to někde zveřejňovat, protože vím, že by se to jenom dostalo tam, kam nemá. Pořád se přemáhám, abych tu složku vymazala, jenže jak chceš vymazat svoji historii?
Nebudu tu rozepisovat, co se mi stalo a pořád stává, ale to že jsi to zveřejnila chápu jako potřebu mít jistotu, že nejsi sama. Buď ráda že máš maminku, brášku, sestru a vůbec někoho, komu můžeš věřit...
Někdo září a někdo holt v Září...

Podepisuju se pod SaDi...
Hele, vážně doufám, že se ti aspoň trochu ulevilo... A mysli na jedno: Nemusíš ho vídat, nikdo tě nenutí se o něj starat. Tím myslím - ano, otoč se k němu zády, ale prvně se ujisti, že tenhle člověk do tvého života nikdy nepatřil a nikdy patřit nebude... Protože pokud se k němu otočíš zády a pak si uvědomíš, že přece jen je to tvůj otec a chtěla by ses vrátit, nebo si ho někde potkala a polituješ ho, udělalas největší chybu... Mohla bys nakonec proklínat sebe samu...

Páni, to bylo úžasné, hrozně procítěné a přála bych si, aby se to k onomu tatínkovi dostalo...

stresujúce. Veľmi stresujúce. Je mi toho veľmi ľúto. Akože fakt. Chvala Bohu, ja patrím medzi tie deti, ktoré majú úplnú rodinu. A teraz ani nevieš, ako som za to vďačná. Už asi nič nenapíšem, pretože by som nevedela, čo všetko tým spôsobím. Poviem ti len, že to bolo napísané nádherne.

v niektorých veciach v tvojom liste súhlasím a väčšinu mám aj ja podobnú ale ja viem že už s tým nič nespravím musíme sa s tým naučiť žiť

Proboha... možná je to i mojí naprosto depresivní náladou, ale tenhle dopis mě dostal do kolen. Bylo to napsané tak od srdce a s takovou bolestí. Je mi to líto, moc líto. Nedokážu to změnit, a nemůžu napsat, že je to pěkné, protože není. Ne že by to bylo špatné, je to velice dobré, ale je to život, ta stinná stránka života, která není pěkná. Je to dobře napsané, tak, až jsem si to dokázala živě představit. Pokud si jednou tvůj otec toto přečte ještě bych k tomu přidala moje odplivnutí. Takového tátu si nezasloužíte! Nikdo si ho nezaslouží! Nemůžu už dál psát, protože moje pohrdání k této osobě je neskutečné... ale budu držet palce tobě, aby ty jsi našla skvělou polovičku, která bude dokonalým tátou a manželem.

Přidat komentář:

Nick:

Text: