OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Čím bys chtěla být?

31.05.2013 (09:00) • AndieEtNon • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1228×

Čím bys chtěla být?

AndieEtNon

Ptali se děvčátka: „Čím bys chtěla být?“

V šesti letech: „Princeznou.“

V osmi letech: „Učitelkou.“

V jedenácti: „Fotografkou.“

Ve třinácti: „Něčím, abych měla hodně peněz.“

V šestnácti letech se jí zeptali znovu a ona jim odpověděla: „Chci být šťastná!“ Se slzami v očích se otočila a utekla.

Naše sny se mění. Ale jedno zůstává stejné. Jsou to naše sny. Jednou chceme být doktorem, hasičem, učitelem, a jindy zase třeba číšníkem. Ale ona chtěla jen jedno. Chtěla být šťastná. Za svůj krátký život si toho prožila tolik… Nikdy nepoznala svého tatínka. Ještě když bývala malinká, sedívala u okna a tiše prosila: „Pane Bože, prosím, přiveď mého tatínka. Já se na něj nezlobím. Chtěla bych, aby mě taky vodil za ručičku jako ostatní tatínci. Prosím, přiveď mi ho.“ Časem pochopila, že tatínka neuvidí. Až po dlouhé době pochopila, že její tatínek je jinde, a její modlitbičky se změnily: „Pane Bože, opatruj mi tam tatínka a vzkaž mu, jak moc ho mám ráda. Jednou se uvidíme tam nahoře. Ale já mám ještě čas.“

Dlouhé noci plakávala tiše do polštáře. Ostatní děti se jí ptávaly, kdepak je její tatínek. A ona jen říkala, že je v nebíčku. Časem se ptát přestaly.

Jak rostla, její kamarádi se měnili. A taky se třeba občas zeptali, ona se jen usmála a říkala: „Tatínka jsem nepoznala, umřel, než jsem se narodila.“ Horečnatě se jí omlouvali a ona to jen odmávla se slovy: „To jste nemohli vědět.“

Svůj život žila dál, tak jako každá dívka. Měla svoji první dětskou lásku, ze které byl v pozdější době její nejlepší kamarád. Ale osud tomu tak chtěl, a i její maminka musela pryč. Neumřela, ale nemohla ji vychovávat, a tak se toho ujala její starší sestřička.

Byly výčitky, slzy, zlost a mnoho jiného, než pochopila, že nic z toho nespraví, co se již stalo. A tak dál rostla. Poznala spoustu nových kamarádů, začala chodit s nimi ven… Až jednou poznala jeho. Nikoho by v ten okamžik, kdy jí byl představen, nenapadlo, že právě vzniklo něco neuvěřitelného. Byla to láska na první pohled. Alespoň z její strany. Tehdy byl s její kamarádkou. O několik let starší kluk. Ani ona tehdy nepoznala, že se zamilovala. Trvalo jí rok, než si uvědomila, že k němu cítí něco tak silného.

On si jí nevšímal, ne tolik. A ona tiše trpěla. Milovala ho, i když jen v pouhých šestnácti, tak, že ani Julie by se nemusela stydět. Trápila se pro něj po nocích. Plakala znovu tiše do polštáře. A její modlitby se zase změnily.

„Pane Bože, dej mi, prosím tě, sílu tohle vydržet. Proč jsi mi dovolil, abych se tak hloupě zamilovala? On mě nemiluje, vím to. A hrozně moc to bolí. Chtěla bych vrátit čas a nikdy ho nepoznat.“ Věděla, že modlitby jí stejně nepomůžou. Věděla, že se rouhá. Ale to všechno jí už bylo jedno.

Nezvládala to. Ostatní se ptali, co jí je. A tak se naučila svůj úsměv nikdy neodkládat. A tak ani nikdo nepoznal, že to začíná být opravdu zlé. V noci ji budily noční můry. Vypadala jako chodící mrtvola. A když viděla jeho… Bylo jí hned jinak. Motýlci v břiše už nebyli pouhým slovem, srdce jí bilo na poplach a falešný úsměv vystřídal ten pravý. Když ji objal, cítila, že má konečně svoji druhou půlku.

Happy End

S ním se cítila jinak. A pak jednou přišel ten její nejlepší kamarád, mimochodem jeho kamarád, s tím, co ji trápí. A tak mu to všechno řekla. On se jen usmál.

„On tě taky miluje, jen se bojí, že ty ho nebudeš chtít,“ řekl jí. Div, že se štěstím nerozplakala. On ji miluje!

Už pochopila ty jeho pohledy, kterými jí dokázal vyčarovat úsměv, pohledy, které jí zastavily dech. A věděla, jak mu má dat najevo, že i ona cítí to samé.

Už při jeho pohledech neklopila zrak, když se jí „omylem“ dotkl, dotek mu vrátila. A on brzo poznal, jaká je pravda.

Jednou tak večer seděli všichni ti kamarádi u ohně pěkně společně a něco slavili. On seděl vedle ní. Cítila teplo vycházející z jeho kůže, jak ji pálí i přes bundu, co měla na sobě, a tolik si přála, aby ji objal.

„Není ti zima?“ zeptal se poté, co se zachvěla. A než stihla odpovědět, tak ji objal. Samým blahem se mu div nerozpustila v náručí.

„Nevadí ti to?“ zeptal se starostlivě, ale když jenom zavrtěla hlavou a opřela mu hlavu o rameno, objal ji pevněji. Byl to krásný, dlouhý večer.

A když se blížil jeho konec a všichni se pomalu začali rozcházel, přišel k ní. Chtěl se rozloučit. Objal ji a dal jí pusu. Nebo tak to měl v plánu, ale když se jejich rty dotkly, neodolal. Musel ji políbit. Tolik ji tím zaskočil. Tála mu v náručí, a tak ji pevně objal, aby nespadla.

Opřel se čelem o její a podíval se jí do očí.

„Tohle jsem teda nečekal,“ řekl s tím svým úsměvem.

„To já taky ne,“ opověděla.

„Ale tohle jsem si celou dobu přál.“

„I já.“ A to byl první krok, k jejich společné budoucnosti.

Sad End

Jenže někdo nebo něco tomu chtělo jinak. Ublížil jí, protože jednou ji pozval k sobě. Choval se tak jako nikdy. Byl tak něžný a milý. Řekl jí tak krásná slova. Líbal ji tak, že ztrácela vědomí. Doprovodil ji až domů…

A druhý den, jako by se nic z toho nestalo. Když ji pak potkala její kamarádka, oznámila jí neskutečnou novinu. Měl už někoho jiného. Všechno, co jí řekl, byla tedy lež? A proč jí tedy její kamarádi lhali, když říkali, že i on ji miluje? Co byla pravda? Nevěděla, nechápala, bála se. Cítila se tak hrozně raněná. Bolest ji skličovala, ona jen seděla a znovu celé noci plakala. Nevěděla, jak má žít, ale smrti se bála. Dál chodila do školy a ven s kamarády, jen jeho pohledu se vyhýbala. Nesnažil se s ní navázat kontakt.

Ale jednou, když šla domů, se stalo něco hrozného. Přecházela silnici, ale ze zatáčky se vyřítilo auto. Nestačila ani zakřičet. Bezvědomí si k ní našlo cestu a ona přestala vnímat tento svět. Ležela v nemocnici několik měsíců a doktoři si nebyli jistí, zda-li se ještě probere. Kamarádi za ní jezdili, rodina u ní byla a i on se za ní přišel podívat. Seděl u její postele a konečně začal chápat, co mohl ztratit. Držel ji za ruku a stále dokola se jí omlouval.

Možná právě to pomohlo. Možná díky tomu znovu otevřela oči. Podívala se na něj: „Kdo jsi?“ Neodpověděl. Nechápal, jak se to mohlo stát. Byl tak šťastný, že je naživu. Ale než stihl cokoliv říct, musel odejít, lékaři ji začali vyšetřovat a zjišťovat škody, které zjistit nemohli, dokud byla v bezvědomí.

Ptala se rodičů, kdo byl ten mladík, který seděl u její postele, ale ti jen řekli, že její kamarád, pořádně ho neznali. Až její nejlepší kamarád jí vysvětlil, kdo je to.

„Milovala jsi ho tak moc, že…“ Nedokázal zadržet slzy. Tolik se bál, že ji ztratí. „Ty si ho nepamatuješ?“ Zavrtěla hlavou. „Možná je to lepší.“

Bůh možná její prosbu vyslyšel a pomohl jí zapomenout. Zapomněla na něj, jenom na něj. Možná to způsobilo trauma, nebo ta nehoda, kdoví… A až teprve tehdy si chlapec uvědomil, co ztratil. Bál se představy, že by zemřela… Ale to, že si ho nepamatovala, bylo skoro to samé. Tolik jí ublížil, ale možná to pro ni bylo lepší. Uvědomil si to. A rozhodl se, že navždy zmizí z jejího života. Stal se jen kamarádem, který náhodou seděl u její postele, zrovna když se probrala. Nikdo jí neřekl, jak moc jí ublížil, nechtěli, aby znovu musela trpět. A tak ona konečně mohla žít tak, jako by jej nikdy nepoznala. A co se stalo s ním? To už je docela jiný příběh…

V šestnácti letech se jí zeptali znovu a ona jim odpověděla: „Chci být šťastná!“ Se slzami v očích se otočila a utekla.

Každý chápe štěstí jinak...

Autor: AndieEtNon (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Čím bys chtěla být?: