OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Čerstvě natřené zdi

11.09.2013 (10:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 802×

Přemýšlím, jestli jsi měl strach sem jít. Asi ne, protože si na tu chvíli možná už ani nepamatuješ. To jenom já ji mám navždy vypálenou v paměti. Tehdy to pro mě bylo v mnoha ohledech poprvé.

Sedíš na stoličce a s někým, koho nejsem schopná poznat, se směješ nad sklenkou piva. Rozhlížíš se a šťastně usmíváš, když shlédneš další staré spolužáky. Vzpomínám si, jak jsi na Monicu tehdy v deváté třídě koukal, přesto tě nikdo nenařkl z lásky k ní. Možná to byla chyba, uvažuješ někdy nad tím? Třeba byste se dali dohromady. Vím jistě, že by vám to slušelo. Teď už asi ne. Monica se hodně změnila, spíš k horšímu. Další z těch, co není schopná si přiznat, že už není na základce, ani na střední, a propásla i vysokou – nevím, jestli na ní byla nebo ne.

Jak na tebe koukám, vybavuju si ten okamžik naprosto přesně i s veškerými detaily. Zdi byly čerstvě natřené, žluté… Zhluboka se nadechuju a snažím se udržet v přítomnosti. Nedaří se mi to.

Klíček od skříňky byl hrozně malý, ale do zámku se perfektně hodil – jen do jednoho z té spousty, které v šatně školy byly. Nebyla jsem jediná, kdo zkoušel odemykat i jiné skříňky, než tu svou. Nešlo to nikomu.

Slyšela jsem vzlyky, ale nepřekvapilo mě to. Tam pořád někdo brečel. Málokdy jsem se dozvěděla, z jakého důvodu, a tak mě to nezajímalo ani teď. Jenže když jsem vyšla z uličky, zarazila jsem se na místě, protože mi náhle došlo, že to není žádný hysterický pláč jedné z obvyklých slečinek, a taky proto, že jsem tě uviděla.

Seděl jsi na lavičce hned vedle koše, hlavu měl schovanou do dlaní a ramena se ti s každým vzlykem otřásla. Kolem tebe procházely děti, měly namířeno do svých tříd. Nevím, jestli jsi je vnímal. Myslím, že ano, protože ve chvílích, kdy je člověku mizerně, jeho sluch najednou funguje jenom pro zaznamenání štěstí ostatních. Procházely kolem tebe a smály se.

Pak jsi najednou prudce zvedl hlavu a já měla pocit, že mi praskne srdce lítostí. Tví dva kamarádi kolem tebe prošli beze slova, ale jejich pohledy mluvily za vše. Nenapadlo je utěšit tě. Kluci tohle přece nedělají – za prvé nebrečí a za druhé rozhodně nikoho neutěšují. Pokud to není pěkná holka, kterou chtějí dostat do postele, ale to jsi ty nebyl.

Hlas učitelky byl měkký a lítostivý, to tě ale možná naštvalo ještě víc. „Měl bys jít na hodinu. Nevím, co se stalo, ale bude to lepší, určitě. Nic není tak hrozné, jaké se to zdá být,“ dodává jeden ze svých oblíbených citátů.

Zavrtěl jsi hlavou. Když jsi promluvil, bylo slyšet, jak moc ses snažil udržet vzlykot v sobě. „Nemůžu teď jít do třídy, ne takhle. Myslím, že půjdu do-domů.“

„A co kdybys tady chvíli zůstal, uklidnil se a potom přijdeš do třídy?“ Bylo ti vidět na očích, že bys ji nejradši neposlechl, ale určitě jsi nevěděl, co říct doma. Musel ses bát, že tě znovu zradí hlas, tak jsi jenom přikývl. Učitelka se na tebe s lítostí usmála a dala ti klíč, abys potom šatnu zamknul. Když odcházela, vměstnala jsem se k jedné řadě skříněk. Nechtěla jsem, aby mě tady někdo načapal. Nechtěla jsem, abys věděl, že jsem tady byla.

Lekla jsem se, když klaply dveře, a ty ses znovu rozplakal, jenže daleko hůř než předtím. Bylo to zvláštní, slyšet takový pláč a vědět, že to jsi ty, protože jsi vždycky platil za drsňáka.

Tehdy to pro mě bylo v mnoha ohledech poprvé.

Poprvé, co jsem viděla nějakého kluka brečet.

Poprvé, co jsem se při šmírování cítila tak hrozně.

Poprvé, co jsem se při šmírování cítila naprosto příšerně, protože jsi začal mluvit. Nejdřív tiše, ale pak jsi křičel. Nebylo ti rozumět. Jen jsem tam tak stála a nevěděla, co mám dělat. Do doby, než se ozval úplně jiný výkřik. Plný bolesti. Jako kdyby mučili člověka…

Poprvé, co jsem dobrovolně při šmírování vylezla z úkrytu. Jenže já tě tam nemohla tak nechat. Nevím, jestli jsi byl překvapený, že mě vidíš, možná jsi tušil, že tam někdo je. Já překvapená byla. Ležel jsi na zemi, choulil se do klubíčka a sem tam zakňoural, očividně bolestí.

„Šššššššš,“ zamumlala jsem, abych tě uklidnila. „Bude to dobré, dopadne to dobře, ššš.“

„Já nechci skončit znovu na vozíku!“ Probleskla mnou vzpomínka. První třída, první den. Přivezla tě maminka… na vozíčku. Zbavil ses jej jen několik měsíců poté, během nich jsme tě ale moc neviděli, takže to bylo, jako kdyby přišel nový žák.

A teď tě podle všeho bolely nohy a ty ses bál, abys…

„Neboj se, už nebudeš muset mít vozík, slibuju,“ šeptala jsem pořád dokola.

Nemám ponětí, jak dlouhou dobu jsme tam seděli, na studené podlaze v šatně, a vdechovali vůni čerstvě natřených zdí. Žlutých. Vím, že jsi byl první, kdo vstal. Tváře jsi měl suché, oči nebyly červené, měly správné barvy.

Poprvé za tu dobu, co spolu do té třídy chodíme, jsem viděla, že máš tmavě modré oči.

Odkašlal sis. „Musíme jít do třídy,“ řekl jsi. Na hlase ti bylo poznat, že jsi brečel. Byl takový… chraplavý. Přikývla jsem a vyšla z šatny jako první. Nečekala jsem na tebe, věděla jsem, že o tom nebudeš chtít mluvit, že o tom nikdy nepromluvíme. Slyšela jsem, jak jsi zamknul, ale to už jsem brala schody po dvou a mířila nahoru. Ne do třídy, ale ven ze školy. Musela jsem jít přes vrátnici, protože teď byla naše šatna zamčená a v hodině by mě tam stejně nepustili. Vrátná mi sice nevěřila a ani jsem neměla věci, ale ven jsem vyšla.

Do školy jsem se šla až další den. Byl jsi tam. Oba jsme mlčeli. Choval ses jako dřív. Jako bys zapomněl, že jsem tě utěšovala. Kluci si nevzpomněli, že tě viděli při pláči. Všechno bylo jako dřív.

Mrkám. Teď už to není propiska ze školního pouzdra, co drtím v dlani, ale prázdná sklenička od neperlivé vody. Povolím stisk. V tu chvíli mě spatříš. Nejde zapomenout, kdo jsem, vypadám stejně jako před lety. Tak dlouho jsi mi na té zemi koukal do očí, že je lehké si vzpomenout na jejich přesný zelený odstín. Vidím, že ti probíhá hlavou to samé, co mně před chvílí.

Poprvé, co mám tajemství, o kterém jsem nikdy s nikým nemluvila.

Nepozdravíš mě. Chvíli na mě zíráš a pak se otáčíš k Monice. Dáváte se do řeči. Směje se něčemu, co říkáš. Pak si ale všimne mě a hned si zařadí jméno k obličeji. S úsměvem na mě mává a není jediná; spatřili mě i ostatní. Zubí se na mě. Ty koukáš jinam. Zvednu ruku a lehce jí k nim mávnu, zároveň položím peníze na pult a zvednu se.

Odcházím.

Dostala jsem psací záchvat. Prostě jsem si sedla a nadatlovala tohle za půl hodiny. Je to jiné, než věci, které obvykle píšu. 

Vicky, protože ona ví, kdo byl inspirací a jak moc mě to mrzí.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Čerstvě natřené zdi: