OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Beznaděj...

03.04.2010 (20:00) • SwayCullen • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1135×

Seděla na lavičce v parku a pozorovala, jak se kolem ní hemží sněhové vločky. Začínala zima. Období, kdy se vše stane tak cizím a bolestně krásným zároveň. Vločky jí padaly na obličej a mírně jí chladily. Všude okolo ní byla tma, zahalující ji do svého temného pláště. Uklidňovalo ji to. Vzpomínala na to, jak kdysi měla zimu ráda. Milovala bobování a stavění sněhuláků, kterým obvazovala kolem krku svou barevnou pletenou šálu. Smála se a radovala. To byly doby, kdy dokázala být ještě šťastná.

Teď tu seděla a bála se jít domů. Nechtěla tam. Ke své rodině. Ale byla to opravdu její rodina nebo jen iluze? Ne, její rodina už to nebyla - teď to byli pouze lidé, co jí ublížili. Trochu si vyhrnula rukávy a podívala se na své zápěstí a ruce, které zdobily stříbřité jizvy, připomínající jí, že už nikdy nebude nic stejné. Ty jizvy jí připomínaly zoufalství, co si prožila. Nedokáže je vymazat, stejně jako nedokáže vymazat ty na duši a srdci. Ty, které jí způsobila vlastní rodina, vlastní matka… Kdysi ji měla ráda, milovala ji. To byla ale ještě moc malá na to, aby viděla, jaká její matka doopravdy je. Nebo tehdy její máma byla jiná? 

Její dětství se rozplynulo jako mávnutím kouzelného proutku. Nezbylo nic. Jen trosky a pár vybledlých vzpomínek. Zůstal jen smutek, bolest a samota. Zchátralé domy, zchátralé vzpomínky… Když se dívala na vlastní život, připomínalo jí to opuštěný panelák. Kdysi tam bydleli veselí a spokojení lidé, ale teď už nic takového není. Jen vytlučená okna a dveře… 

Proč se všechno muselo tak moc změnit, ptala se sama sebe. Ale žádnou odpověď nedostala. Nikdy ji nemohla dostat, protože odpověď na tuhle její otázku nikdo neznal. 

Dnes se cítila stejně tak, jako když si tenkrát poprvé přejela žiletkou po zápěstí. Začala se klepat, když si vzpomněla na dnešní hádku… Lži, smutek, zrada… Bylo jí mizerně, všechna bolest a beznaděj vyplouvala zpátky na povrch a ona chtěla, aby po jejím zápěstí zase tekla krev. Horká, červená a uklidňující. Jen jediná kapka…

Roztřesenýma rukama hledala v kapse svou záchranu. Bunda - nic, mikina - nic, až v zadní kapse našla to, co hledala. Žiletku. Krásnou, stříbrnou a ostrou. Milovala jí a zároveň i nenáviděla. Žiletka byla už dlouho její věrná přítelkyně, jedině ona jí nezradila - až na jeden malý okamžik byla jedině ona ta jediná věc, která jí dokázala pomoct. 

Pohrávala si s ní v ruce, prsty opatrně hladila její kov. Měla k ní úctu. Nakonec se rozhodla a přejela ostrou hranou žiletky přes zápěstí. Z rány okamžitě začala téct krev. Stejně tak horká a omamná, jako si ji pamatovala. Usmála se sama pro sebe a řízla znovu - tentokrát však do druhého zápěstí. Bolest  jí s každou kapkou krve pomalu opouštěla.  Je pravda, co se říká - fyzická bolest vždy dokáže přehlušit tu psychickou.

Dívala se, jak kapky krve pomalu stékají po její ruce a padají na zem do bílého sněhu, aby ho zbarvovaly do ruda. Fascinovalo ji to. Kombinace temně rudé a andělsky bílé byla tak krásná a okouzlující. Nevinná a přitom tak ďábelská. Nic není jen černé nebo bílé. 

Život ji pomalu začal opouštět stejně jako bolest. Už skoro nic necítila. Pomalu si lehla na lavičku a pozorovala čím dál tím větší kaluž krve pod sebou. Věděla, že řízla moc hluboko. Tohle měl být její konec. Umře tady a nic už tento fakt nezastaví. Přemýšlela o svém životě a o věcech, které jí donutily s ním skončit. Ale stejně byla klidná a spokojená. 

Z posledních sil otočila hlavu a pozorovala hvězdy na černém nebi a přála si, aby její příští život skončil jako pohádka - šťastně…

Autor: SwayCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Beznaděj...: