OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Beze slov



Beze slovJeden příběh napsaný životem. :)

Stála jsem na břehu řeky a dívala na křišťálově průzračnou vodu, od níž se odráželo slunce, jehož paprsky se třpytily na hladině, která vypadala, jako by na ni někdo nalil tekuté zlato. Bylo odpoledne. Zadívala jsem se na poslední větu, která stála na lehce pomačkaném papíře.

PS: Budu čekat.

Nečekal. Teď už ne. Přišla jsem příliš pozdě…



---


Budu vám vyprávět příběh, který se skutečně stal. Začalo to v polovině roku 2009, tenkrát mě kamarádka z práce vytáhla ven mezi přátele. Říkávala, že si člověk čas od času musí někam vyjít, aby nakonec nezůstal doma mezi čtyřmi stěnami a nezjistil, že mu život protekl mezi prsty jako voda, práce se nezměnila ve vězení a všechno ostatní přestalo existovat. Ve skutečnosti to bylo tak, že se neustále snažila mi někoho dohazovat. Byl tak neúnavná. A já už tolik unavená.
Kdykoli jsme se o něčem bavily, pořád nadhazovala téma - já a chlapi. Zkoušela jsem jí vysvětlit, že mám za sebou nepovedený vztah a že rozhodně nemám chuť  se na někoho vázat, s někým být, ale ona to nedokázala pochopit. Sama už několik šťastných! (což jsem jí docela záviděla) let žila se svým přítelem Radkem v dokonalém souznění. Ona prostě nedokázala pochopit, že teď nemám dostatek času na nějakého mužského, že mám práce až nad hlavu a hlavně, že mi scházela chuť do něčeho, čehož jsem si byla jistá, že bolí. Zatraceně bolí!
„Ruth, dneska si vyrazíme! Je pátek, práce končí a my se musíme vrhnout do víru zábavy!” zašvitořila vesele. Já měla plnou hlavu starostí s nedodělanou prací, kterou jsem musela stihnout za víkend dokončit a rozhodně to poslední, co jsem se chystala udělat, bylo, že bych zašla do baru.
„Možná pro tebe, Nat, já však mám něco, co musím odevzdat do pondělního rána a pokud to něco neodevzdám v podobě, jakou si představuje náš šéf, budeš tu, má milá, sedávat sama,” odvětila jsem jí a už přemýšlela nad tím, na jakou věc se vrhnu jako první. Musela jsem si udělat jasný plán a věci rozdělit, abych si v neděli večer neuvědomila, že se nacházím v naprostém chaosu, ze kterého není úniku.
„Ježiš! Jeden den - vlastně noc, už je večer, pokud sis nevšimla. Ruth, nebuď tak úzkoprsá. Kdy naposledy sis někam zašla, no?” Kdy naposledy? Tak na to jsem si už opravdu nepamatovala.
„Tak před měsícem?” Zkusila jsem střílet od oka. Založila si ruce v bok a prošpikovala mě vševědoucím pohledem.
„Řeknu ti to úplně přesně - před půl rokem, patnácti dny. Hodiny a minuty bych ti taky řekla, ale myslím, že je to naprosto zbytečné.” Uf, docela mě zaskočila. Půl roku? Půl roku života a já ani nevěděla, že to uteklo tak rychle.
„Ups, trochu jsem se sekla,” dostala jsem ze sebe.
„Trochu? Hele, to je teď jedno. Prostě dneska cítím v kostech, že se stane něco velkého a ty u toho rozhodně nemůžeš chybět.” Zase ten její rádoby věštecký šestý smysl, který jí nikdy nevyšel tak, jak by si představovala.
„Nat, tak třeba příští víkend, jo? Mám teď fakt příšerně moc práce.”
„Ani náhodou! To říkáš pokaždé. Upozorňuji tě, pokud nepůjdeš, čekej ode mě tak tisícovku hovorů a neustálé návštěvy!”
„Mám to brát jako výhružku?” zeptala jsem se. Na chvíli se zamyslela a pak jí po tváři přelétl potměšilý úsměv.
„Jo, přesně tak. Ruth, slibuju, že ti pak pomůžu s tou prací.” Tak zoufale se mi nikam nechtělo, ale neměla jsem na výběr. Buď bych si odbyla jeden večer mezi jejími přáteli, a anebo celý víkend poslouchala drnčení telefonu popřípadě zvonku.
„Proboha!” zaúpěla jsem zdrceně, „proč zrovna mě muselo potkat takové neštěstí a já musela narazit zrovna na tebe?” Hlasitě se rozesmála.
„Říkej si tomu jak chceš, ale můžeš být jedině ráda!” Můj souhlas přijala s nadšeným zavřísknutím a rychlým objetím. Jediné, co jsem odmítla, bylo jít se domů převléknout. Džíny a tričko se mi zdály dost na to jít si sednout do hospody. Já se totiž nešla seznamovat…


---


„Moji milí!” vykřikla v momentě, kdy jsme vstoupily do nechvalně známého baru. Co jsem taky mohla čekat? Že by mě zavedla do nějaké nenápadné hospůdky ukryté mezi domy s několika málo lidmi a tichou hudbou plynoucí místností? Copak jsem se zbláznila? Tohle byla Natalie (!), šílená, zákeřná a neustále se snažící mi někoho dohodit. Podezřívala jsem ji z toho, že po těch několika neúspěšných pokusech, jí už ani nezáleží koho, hlavně, že by někdo byl.
Nikdo se na nás neotočil, jelikož její slova naprosto zanikla v hlasité hudbě valící se na nás z obrovských reproduktorů. Místností se hrnul líný dým. Tedy, spíše stál jako mléko. Na parketu se do rytmu basů, které hýbaly s vnitřnosti snad každého přítomného, vlnila spousta těl. Chvíli se rozhlížela, poté mě čapala za ruku a vláčela skrz několik set lidí stojících frontu u baru. Tak polovině z nich bylo sotva šestnáct. Pokud chtěla, abych si tu připadala jako stará zapšklá baba, povedlo se jí to.
Zastavili jsme se u jednoho stolu, kolem kterého bylo trochu prostoru. Jen zběžně jsem se přelétla obličeje sedící a zjistila, že to jsou samí chlapi. Radek okamžitě, když nás zahlédl, vyskočil, objal Nat a věnoval jí letmý polibek.
„Ruth.” Jeho pohled mluvil za vše. On to věděl. Věděl, že jsem byla zatažena sem s jediným záměrem - s někým odejít domů. Tiše jsem pro si pro sebe nešťastně povzdechla a sesunula se na volnou židli, ze které jsem měla výhled na všechny, kteří s námi seděli u stolu.
Tadeáš,  Zdeněk, Martin, Patrik, Damien a kdo já vím ještě. Na jména jsem nikdy neměla paměť.
Večer probíhal v následujících intervalech - s každým z nich jsem prohodila několik málo vět, kdy jsme se snažili překřičet příliš hlasitou hudbu a několika panáky všemožného alkoholu, na které jsem byla pozvána. A vzhledem k tomu, že nejsem v pití tolik trénovaná, za nedlouho se mi začala motat hlava, jak mi alkohol proudil tělem. Věděla jsem, že pokud neudělám něco, čím bych se alespoň trochu dostala do poměrně střízlivého stavu, dopadnu hodně špatně.  Proto jsem vstala, musím přiznat, že v tom momentě se pode mnou podlaha vlnila, jako bych stála na tisícovce svíjejících se hadů, a odešla na taneční parket trochu “to vytancovat”.
Hudba se do mě vpila a tělo samostatně reagovalo na její rytmy, takže nebylo vůbec těžké tančit tak, jako všichni ostatní.
Písnička střídala písničku a já stále necítila změnu, i když jsem se tak zuřivě snažila dostat se do normálního stavu, a nebo se alespoň zbavit motání hlavy. A pak jsem ucítila, jak se ke mně někdo zezadu přimáčkl. Chvíli jsem si toho nevšímala, jelikož parket byl narvaný k prasknutí a čas od času se o mě někdo otřel, ale když to trvalo už déle, než normálně, otočila jsem se, abych viděla, kdo se to na mě drze lepí a spolu s několika silnými slovy ho od sebe odstrčila. Avšak rychlá otočka nebyl zrovna chytrý nápad. Množství alkoholu, jež mi proplouvalo tělem, se nahrnulo k jedné straně a mně hrozil pád. Naštěstí mě ten, drze se na mě lepící, muž chytil kolem pasu a pomohl mi nabrat ztracenou rovnováhu.
„Damien?” namířila jsem mu prst před obličej. Docela mě překvapilo, že jeho, i když jsem s ním, jako jediným, celý večer neprohodila ani slovo, si pamatuji. To kvůli jeho očím. Byly hnědé, téměř černé a tak neuvěřitelně hluboké. Zasmál se.

„Ruth?” Napodobil mě. Přikývla jsem a zůstala stál. Čekala jsem, že mě bude otravovat větami typu - ,,a cože to vlastně děláš? Kolik ti je? Máš někoho?” - a jim podobným, ale on mě rychle vyvedl z omylu. Chytil mě kolem boků a začal tančit. Přidala jsem se k němu a užívala si ničím nerušenou atmosféru. Po nějaké době, jak už to na diskotékách bývá, se rytmus písní uklidnil a místo rozjařeného poskakování všichni zpomalili. Chytili se svých protějšků, přelepili svá těla k sobě a pomalu se nechala unášet klidnou muzikou. My jsme stáli rozpačitě naproti sobě, až jsem se rozhodla z této trapné situace rychle vybruslit.
„Už půjdu,” řekla jsem. Přikývl.
„Smím tě doprovodit?” Věděla jsem, že to rozhodně není dobrý nápad. Ne! Křičel můj mozek a já tajně doufala, že mi z něho to slovo prosákne až ke rtům.
„Ano,” odpověděla jsem a okamžitě si začala vyčítat svou malou duchapřítomnost. Nevěděla jsem, proč jsem to řekla. Snad proto, že můj mozek pracoval na jiném principu než ústa. Ale už nebylo kam couvnout. Vrátila jsem se ke stolu pro své věci. Nat tam naštěstí neseděla, takže jsem se nemusela podrobit detailnímu výslechu.
Damien čekal venku opřený o stěnu. Když mě zahlédl, napřímil se a čekal až mu řeknu, jakým směrem je můj dům, naštěstí nebyl moc daleko.
„Tam,” ukázala jsem doprava a vyrazili jsme. Chvíli jsme šli mlčky vedle sebe. To ticho nebylo nepříjemné a nebo trapné. Vyhovovalo mi. Pak vzduch rozvlnil svým hlubokým hlasem.
„Znáš se s Natalií dlouho?”
„Asi pět let, takže ano, je to už poměrně dlouho,” odvětila jsem. Zasmál se.
„Já ji znám skoro celý život. Dokáže být někdy pěkně umíněná, že?” Díval se na mě a v očích mu zůstaly stopy smíchu. Přikývla jsem. Měl naprostou pravdu.
„Bavila jsi se dnes?” ptal se dál. Ještě deset kroků, říkala jsem si v duchu, a budu doma. Znovu jsem přikývla a zastavila se před vchodem. Zalovila jsem v kabelce a hledala klíče. Taky se zastavil.
„Ty asi nebudeš zrovna mluvící typ, co?” Vzhlédla jsem. Očima se mi vpíjel do tváře a na ústech mu hrál pobavený úsměv.
„Já zastávám takovou teorii,” pronesla jsem.
„A můžu vědět jakou?”
„Ano. Totiž že slova někdy zabíjejí okamžiky, které by se bez nich obešly.” Chvíli mě sledoval těma temnýma očima, pak mu úsměv líně vyšplhal ke straně.
A potom… potom mě naprosto bez varování a jediného slova chytil za boky a přitáhl k sobě. V očích se mu lesklo světlo pouličních lamp. A mě ovládla vlastní touha. Chytila jsem ho za tričko a zkrátila zbytek vzdálenosti mezi námi. Bylo tak úžasné cítit zase někoho u sebe. Ani nevím jak, ale najednou jsme byli u mě doma. Stála jsem lapená mezi zdí a ním. Srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem si uvědomila přítomnost jeho těla pevně přitisknutého k mému.

Líbal mě, naše ústa spolu splynula. Divoká a vyhladovělá, jako by se nemohla nasytit toho druhého. Umírala jsem touhou být mu ještě blíž a on taky. Rukama mi přejížděl po zádech a přitahoval si mě stále blíž, aby zmizel ten neexistující prostor mezi námi. Vyhrnula jsem mu tričko a on mi pomohl, vysvobodil paže z rukávů a odhodil kus té látky na zem. Rukama jsem klouzala po jeho pevné hrudi a nedokázala se nasytit těch doteků. Chtěla jsem víc. Na okamžik se vzdálil od mých rtů, aby ze mě mohl strhnout tričko, a pak se k nim znovu vrátil. Divoce je přitiskl na má. Zvednul mě a já mu otočila nohy kolem boků. Všimla jsem si, že jeho pohled putuje po místnosti s jediným cílem - najít postel. Našel ji téměř okamžitě a vzápětí jsme už leželi, oblečeni jen do nočního vzduchu, přimáčknutí k sobě, jako by na tom záleželo úplně všechno. Jako bychom bez toho zemřeli. Rty mi hladově přejížděl po těle a já se chvěla touhou cítit ho uvnitř sebe. Měla jsem pocit, že pod každým jeho dotykem exploduji nebo přinejmenším shořím. A pak jsme explodovali, oba najednou. Vesmír se v tu chvíli srazil a vybuchl…

Ráno, když jsem se probudila, byl můj byt prázdný. Vedle sebe jsem našla papírek, na kterém stálo: Pokud budeš chtít, můžeme se zase vidět, stačí se ozvat. PS: Beze slov?

V tu chvíli mi došlo, že to, co hledám, není láska, ale fyzická blízkost někoho dalšího. Potřebovala jsem cítit něčí tělo, vůni, doteky, bez toho, abych se na někoho musela vázat a tohle byl ten nejlepší nápad. Tak to začalo, naše každotýdenní schůzky. Většinou večer a o víkendu. Přicházel ke mně vždy s jednou bílou lilií. Pozdravili jsme se, prohodili pár vět a pak už spolu mluvili pouze beze slov.
Takhle to šlo několik měsíců. Když jsem se jednou ráno probudila a zaskočilo mě, že byl stále u mě. Vždycky mě přivítal prázdný byt, ale tentokrát ne. Díval se oknem ven, pak se na mě otočil a řekl: „Požádal jsem ji o ruku.” Obloha byla zbarvena do temně modra, ale slunce se už probouzelo. Východ pokryla růžová záře a první paprsky se rozlily po krajině. Zlato plulo trávou, skrz větvě stromů. Kolik mohlo být? Tak pět? Spala jsem tak málo. Nat bude zase nadávat, že jsem nepříjemná. Budou se brát…
„Nechceš čaj nebo kafe?” Vstala jsem.
„Ruth, budu si Kláru brát.” Sedla jsem si zpátky. Co jsem mu na to, proboha, měla říct? Věděla jsem, že má přítelkyni. Také jsem se kvůli tomu, že s ním spím, chvíli cítila provinile, ale vzhledem k tomu, že ona odjela do New Yorku za prací a on byl sám a já sama… že nešlo o nic víc, než sex, jsem se tím postupně přestala užírat. A teď se budou brát. Kdybych řekla, že mě to nezaskočilo, lhala bych.
„Hádám, že nebudu mezi pozvanými, že?” Nadechl se, jako by chtěl něco říct, ale nakonec to vzdal. Mlčky se oblékl, přistoupil ke mně, políbil na čelo a odešel. Beze slov. Přesně tak, jak jsme se domluvili.

---

„Tak to je mazec!” zvolala Natalie, když jsem jí řekla o tom, co mi dnes ráno pověděl Damien.
„Co budeš dělat?” zeptala se.
„Co bych tak měla dělat? Skončilo to, život jde dál. Konec příběhu.” Můj hlas zněl ostřeji, než jsem chtěla.
„Tak pardon, slečnonanikohosenevázající! Nikdy jsem ti do toho nekecala, i když jsem mohla, protože Damiena znám snad už od plínek a Kláru něco přes čtyři roky, ale nikdy jsem neřekla jediný slovo, takže na mě laskavě nezvyšuj hlas! Vlastně je to vaše věc. Ta vaše debilní domluva a všechno, kdybys nebyla tak… tak. Ale to je jedno. Dělej, jak myslíš, ale jseš si vědoma toho, že to další může být naposledy?” Byla jsem si toho vědoma až příliš jasně. Naposledy… to slovo znělo děsivě.
„Jo, vím. A promiň.”
„Ale,” mávla rozmrzele rukou, „vlastně mi psal, že bude tenhle víkend rozlučka, ale já nepochopila, jak to myslel. Teď už chápu.” Tak brzo?
„Hele, už půjdu,” vyhrkla jsem.
„Cože? Nezbláznila jsi se. Ty a jít domů ve dvě hodiny?”
„No, já, ehm, potřebuju si ještě něco zařídit.” Potřebovala jsem být sama a zaměstnat se tak tisícovkou věcí, abych nemusela myslet na to, že to možná už bylo naposledy.

„Tys ses do něj zamilovala!” vyhrkla překvapeně.
„Ne, nezamilovala,” oponovala jsem tvrdohlavě s dveřmi už napůl zavřenými. Nesnažila jsem se jenom jí nalhávat, že to není pravda, ale hlavně sama sobě.

 

---

Po zbytek týdne jsem se do práce nevrátila. Nechtěla jsem si připouštět, že ta jejich svatba je pro mě bolestivá. Chodila jsem na nákupy, navštěvovala známé, uklidila si byt, vyprala povlečení, abych se zbavila jeho vůně.
V sobotu, kdy jsem byla rozhodnutá jít s mou kamarádkou na skleničku, mi přišla zpráva.

Chtěl bych tě vidět, Damien.

Rychle jsem vyťukala zprávu zpět.

Kdy a kde.

Za půl hodiny u řeky na molu.

Na kamarádku jsem v tu ránu zapomněla a vydala se za ním.
Už tam čekal, v ruce lilii jako vždy, když přišel ke mně, ale tentokrát měl celou kytici.
„Ahoj,” pozdravila jsem. Pousmál se. „Ahoj,” odvětil, „posadíme se?” Přikývla jsem. Chvíli jsme mlčky seděli a dívali se na mírný proud řeky.
„Vidíš támhleto souhvězdí?” ukázal najednou na oblohu, „to je souhvězdí labutě.” Chvíli mi trvalo, než jsem ho našla.
„Legenda praví,  že takto se proměňoval Zeus, když se chtěl podívat mezi lidi.”
„Tohle je naposledy?” zeptala jsem se. Odpoutal oči od oblohy pokryté hvězdami a našel ty mé. Díval se na mě a já věděla, že by rád něco řekl, ale žádná slova z jeho rtů nevzešla. Jen mě políbil do vlasů. V tu chvíli jsem toužila ho chytit za košili, pohřbít svou tvář do horké křivky jeho krku a už nikdy se nepustit. Ale neudělala jsem to, možná, že jsem byla příliš zbabělá.
Pak si lehl a já udělala totéž. Čekala jsem, že mě políbí a my se pomilujeme tady, ale místo toho začal mluvit. Vyprávěl mi legendy o různých souhvězdí, která mi ukazoval. A já ho poslouchala a odpovídala, dokud jsme neusnuli.
Ráno jsem se probudila a on stále ležel vedle mě. Spal a já se na něj dívala. Tohle jsem nikdy nedělala. Naši poslední chvíli jsme strávili tím, že jsme si povídali. Porušili jsme pravidlo. Proč jsme to neudělali už na začátku? Zvedla jsem se, jemně ho políbila na rty a odešla domů.

---

Probudil mě otravný zvuk zvonku, který neúnavně drnčel, i když jsem si hlavu skryla po polštář. Dneska jsem chtěla zůstat doma zahrabaná v peřinách a užírat se. Dneska se brali…
Zvonek, ale nepřestával řvát a tak jsem se naštvaně zvedla a šla otevřít.
Za dveřmi stála starší paní, usmívala se a něco svírala v ruce.
„Dobrý den, slečno,”
„Dobrý,” odvětila jsem, „přejete si něco?”
„Ano, já se jmenuji Ruth Hašková,”
„Oh,” vydala jsem ze sebe. Takže to je ta paní, co se jmenuje skoro stejně jako já? V jejím příjmení stačí vyměnit a za o. Hošková, těší mě.
„Víte, já byla přes půl roku na návštěvě u syna v Americe, teď jsem přijela domů a našla jsem tam tyhle dopisy. Ale jak si stačíte všimnout, nejsou pro mě, nýbrž pro vás.”
„Dopisy? Pro mě?”
„Ano, ano. Vidíte? Ruth Hošková, a ne Hašková. Pošťačka si to zajisté musela splést.”
„Aha, tak děkuji mockrát.”
„Nemáte za co, mějte se, nashledanou!” Rozloučila se a zmizela ve výtahu.  Zavřela jsem za sebou dveře a nevěřícně zírala na štus dopisů držících v ruce. Dopisy, v dnešní době? Zavrtěla jsem hlavou, jeden otevřela a dala se do čtení.

Ahoj, Ruth.
Asi si říkáš, proč ti posílám dopis, místo toho, abych ti napsal. Abych řekl pravdu, sám nevím. Prostě mě to napadlo. Včera to bylo fakt moc pěkný. Chtěl jsem zůstat do té doby, než se probudíš, ale myslel jsem, že by to byla chyba. Pamatuješ přeci na naši domluvu? Beze slov… Já vím, teď ji porušuji, ale nemůžu si pomoct, tolik bych to toho chtěl říct. A taky slyšet. A vzhledem k tomu, že tyto slova jsou napsaná, a ne vyslovená, tak vlastně pravidla neporušuji, ne?
Myslím na Tebe a pokud chceš, odepiš. Adresu máš přiloženou.
Damien.


Další byly obdobné, psal mi, co všechno dělal, co viděl, jaký byl jeho den. Ptal se mě, co jsem dělala já. Všechny obsahovaly to samé, až jsem narazila na jeden, po kterém následovaly další.

Ruth,
dneska, než jsem odešel, díval jsem se na tebe. Asi jsi měla hezké sny, protože jsi se usmívala. Vypadala jsi krásně, vlastně jsi krásná pořád. Zbožňuju to, jak se koušeš do rtu, když jsi nervózní. Zbožňuju tvůj hlas, i když ho slyším tak málo. Miluju… tvůj úsměv. Je jako slunce, prozáří mi celý den.
Ach, Ruth, miluju tě. Pokud to cítíš stejně, nemusíš nic říkat. Stačí, když přijdeš k řece na molo. Ve středu v pět.
PS: Budu čekat.

Ruth,
Kláru mám rád. A plně respektuji tvoji volbu na nikoho se nevázat. Požádal jsem ji o ruku, to už víš. Ruth…
PS: Teď už beze slov.


Po dočtení posledního jsem dokázala jen tupě sedět a dívat se do stěny. Slzy, které mi proudily hrdle, mě dusily. Musela jsem vypadnout. Pryč z domu, pryč od těch zatracených dopisů, které přišly až teď. Proklínala jsem pošťačku, že si pořádně nepřečetla jméno. Nenáviděla jsem ji, jelikož mi zkazila úplně všechno.
Vztekle jsem vyběhla z dobu a hnala se na jediné místo. Tam, kde jsem měla být už dávno.
Stála jsem na břehu řeky a dívala na křišťálově průzračnou vodu, od níž se odráželo slunce, jehož paprsky se třpytily na hladině, která vypadala, jako by na ni někdo nalil tekuté zlato. Bylo odpoledne. Zadívala jsem se na poslední větu, která stála na lehce pomačkaném papíře.

PS: Budu čekat.

Nečekal. Teď už ne. Přišla jsem příliš pozdě…
„Ruth?” Zbrkle jsem se otočila za hlasem, který vyřkl moje jméno.
„Damiene,” vydechla jsem. Na sobě měl oblek.
„Co tady děláš?” zeptala jsem se.
„A ty?”
„Ty dopisy… já, přečetla jsem si je až teď. Spletli si jména a… a.” Pomalu ke mně přistoupil.
„Přišla jsi,” usmál se. Díval se na mě tak zoufale, jako by nemohl uvěřit, že tu skutečně jsem.
„Pozdě, Damiene.” Slzy se mi rozutekly po tvářích. Něžně mi je setřel. Zvedl mou ruku ke rtům a políbil ji.
„Nevzal jsem si, nemohl jsem. Měl jsem ji rád, ale tebe miluju.” To mi stačilo. Všechno už bylo zbytečné. Objala jsem ho a on mě držel tak pevně, jako by se bál, že mu zmizím.
„Miluju tě,” zašeptala jsem mu do rtů. A nebylo to tak těžké říct.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Beze slov:

9. Petronka91 přispěvatel
30.09.2011 [23:04]

Petronka91to bylo krááásnééé moc se mi to líbilo... i když ze života, prostě to bylo úžasné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Salamonka přispěvatel
01.08.2011 [13:19]

SalamonkaKrásně napsané, ztrácím slova.. Emoticon

7. LoveRain přispěvatel
03.07.2011 [22:38]

LoveRainVýborné, Scrib, na tebe je vždycky spoleh - ať jde o fantasy nebo reálný život. Díky Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. nesinka přispěvatel
02.07.2011 [22:25]

nesinka Emoticon Emoticon

5.
Smazat | Upravit | 18.06.2011 [14:07]

Naozaj pekne napísané.
Emoticon

4. Carlie přispěvatel
11.06.2011 [12:54]

Carliemoc pěkné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Skříteček2
10.06.2011 [22:45]

Emoticon Emoticon Emoticon
PS: Beze slov.

2.
Smazat | Upravit | 10.06.2011 [21:31]

Ačkoli je to ze života, jak tvrdí perex, tak tenhle příběh jsem si opravdu užila... Moc se mi líbí... Emoticon Krásně napsané Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 10.06.2011 [9:04]

Naprosto se tetelím blahem, něco tak úžasného jsem už dlouho nečetla, začátkem jsem se musela trochu prokousat, ale za ten konec to opravdu stálo. Málokdy se stane, že dám k jednorázovce komentáře, to už něco musí být, abych okomentovala, ale taky to bez toho nešlo, bylo to prostě úchvatné. Říkám si, jak je ten život někdy zvláštní a nevypočitatelný a ty jsi mě utvrdila v tom, že se mohou stát věci, které nečekáme a opravdu může být jako v pohádce nebo jako v románu. Emoticon
Opravdu úžasné a ty dopisy, ách, to bylo tak dokonalé. Opravdu jsi mě chytila za srdce. Více než ta minulá, tahle byla prostě úžasná. Skláním se před tvým umem. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!