Baba Jaga aneb Jak to bylo s perníkovou chaloupkou? • OurStories.cz ~ naše povídky

Jste opravdu zvědaví, jak to bylo doopravdy s Perníkovou chaloupkou? Tak neváhejte a přečtěte si krátkou povídku.

16.04.2011 (14:00) • Barrys • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1230×

Baba Jaga aneb Jak to bylo s perníkovou chaloupkou?

Jako normální čarodějnice jsem si vařila strašidelnou polévku, když v tom zazvonil můj netopýří telefon. Rychle jsem se dobelhala ho zvednout. Ozval se takový mladý starší mužský hlas.

„Dobrý den, dovolal jsem se do obydlí baby Jagy z močálu?“ tázal se mě a já mu odpověděla, jak nejlaskavěji mohla.

„Tak to mě těší, já už myslel, že se k vám nedovolám, mimochodem, říkají mi Jirka a jsem dřevorubec z Dolní mýtiny. Potřeboval bych od vás takovou službičku, je pravda co jsem slyšel od mých přátel? Jste opravdu laskavá chůva?

„No, nechci se moc vytahovat, ale už jsem pár dětí měla na starosti…,“ odpověděla jsem mu.

„Mám dvě děti, Jeníčka a Mařenku a pořád se něčím ládují, potřeboval bych od vás, aby, jste si je vzala na pár dní do péče, musíte je odnaučit tolik jíst.“

„Moment, podívám se do svého pečovatelského seznamu!“ řekla jsem mu a v ruce držela prázdný pergamen s dírou uprostřed, byla od myšáka, který se v něm nejspíše zabydlel.

„Dobře, mám čas od soboty, ale nebude to zadarmo…,“ dodala jsem s očekáváním.

„Je mi to jasné paní Jagová, máte představu, kolik…?“ odpověděl muž.

„Ano, slepičí hnátu, kuří tlamu, medvědí ocas a tři žabí stehna,“ řekla jsem vzrušeně.

„Prosím? Kde to mám asi sehnat? Nestačili by vám prostě peníze?“ vykřikl rozzlobeně.

„Ach ano, moc se vám omlouvám, bude to dělat padesát liber týdně,“ pověděla jsem mu sklesle.

On mi přikývl a já položila telefon. V duchu jsem si kladla otázku, co to bude za dva dareby, když je chce tak krásný mužský hlas dát do péče neznámé čarodějnici, kterou ani nezná.

Den se překulil, jako voda a já si vařila čaj, když mi v tom zavolal ten samý muž, jako včera a říkal, že Jeníčka s Mařenkou zavedl do lesa, kde se oba vzpírali, aby šel s nimi dál, říkali, že k močálu trefí. Já mu zase řekla, že se nemusí bát, že jim poletím naproti. Zavěsila jsem telefon a brala zaprášené koště do ruky.

Nebyla bych to samozřejmě já, kdybych při odletu nenarazil hned na první větev. Zvedla jsem se a zkusila to znovu, ale něco mě škrábalo do zad, otočila jsem se a zjistila, že na zádech mám svého kocoura Angrešta, musel na mě nejspíše skočit z nějaké větve.

Pohrozila jsem mu, že se tohle nedělá a že jsme se mohli oba pěkně vybourat. On mi zakňučel do ouška, tím pádem si mě udobřil.

Letěla jsem nad hradem Bubák, když se už pomalu smrákalo. V dáli bylo slyšet soví houkání. Dívala jsem se všude kolem, ale žádné děti jsem neviděla.

„Hrozně namyšlené děti, když si myslí, že najdou cestu k močálu úplně sami!“ odfrkla jsem nahlas.

Poletovala jsem sem a tam, ale pořád nikoho neviděla, chtěla jsem to vzdát, když jsem viděla nějaký stín na stromě. Neváhala jsem a vydala se k němu. On jako by zkameněl a zíral pořád na mě. Když už jsem byla na metr daleko, viděla jsem nějakého obézního kluka.

„Ty jsi Jeník?“ zeptala jsem se a on vyděšeně přikývl.

„No to mě teda řekni, jak si se sem dostal? Vždyť máš alespoň metrák…,“ udiveně jsem se ptala.

„Vylezl jsem po žebříku, to Mařena mi ho hned jak jsem vylezl, shodila na zem…,“ odpověděl naštvaně.

Podívala jsem se dolů a spatřila červený žebřík, u něho stála nafouklá holka s výšklebným pohledem. Rychle jsem sletěla a narovnala žebřík, holce jsem řekla, ať mi pomůže, ale ona si jen krkla a pojídala jablko.

Zanedlouho už jsme byli před mojí „Vanilkovou chaloupkou,“ jistě se ptáte, jak to, že se nejmenuje perníková, no, děti asi blbě slyšeli název, když jsem ho říkala, jsou to nehorázné poplety.

„Jéé! Vždyť je celý ze zmrzliny!“ vykřikl Jeník. Nyní víme, že je spíše z omrzliny, tohle taky popletly…

„Prosím Vás, bez souhlasu nikdy nechoďte ven sami! Fouká tu hrozný větřík!“ nakázala jsem jim a s úsměvem zaklapla dveře.

Nevěděla jsem, jak je mám zabavit, proto jsem zapnula televizi, ale místo jásotu se ozvalo: „Máme hlad!“

Vyděšeně jsem jim přinesla strašidelnou polévku, která zbyla ze včera a kousek chleba. Položila to na stůl a sledovala, jak se do ní vzápětí oba pustili.

Za chvíli to už měli snědené a chtěli samozřejmě ještě, ale to už jsem je hnala. Už byl docela večer, tak jsem je proto hnala do postelí, popřála dobrou noc a zhasnula.

Druhý den ráno jsem se probudila a nestačila se divit. V kuchyni byla vyrabovaná spíž a uvnitř dvě hladové děti.

„Tak dost!“ zařvala jsem a oba strčila do sklepa. Přece jsem jenom dala tomu dřevorubci slib, že je zbavím otylosti. Nosila jsem jim tam jídlo jenom třikrát denně. Pořád jsem slyšela takové nadávky, jako že jsem hrozná babice a že to potom řeknou všude kolem, jaká jsem potvora. Já si jich nevšímala a jednou za pět dní jim kontrolovala opuchlost jejich palců.

Pořád byly stejné, až jednou, kdy jsem nemohla najít brýle, se mi zdáli hubené, raději jsem je i osáhla, ale nemýlila jsem se. S radostí jsem zavolala zpět Jirkovi, že je pustím. Že už jsou hubení.

Otevřela jsem mříže sklepa, když v tom se na mě oba vrhli a shodili mě do hrnce s vodou, byla vařící, hodně moc vařící a i teď mám z toho jizvy. No poté samozřejmě utekli a nechali mě napospas osudu. Každopádně mě obelhali a místo palce mi dali kost z oběda. To jsem ale byla hloupá husa…

Nikdy jsem nedostala svoje peníze, které mi patřily, ba dokonce jednou, když jsem šla na trh, abych koupila nějaké koření, se mně každý vyhýbal a narazila jsem na papír s mým jménem „Pozor na tuto hladovou babici! Schovávejte si před ní své děti! Je nebezpečná.“

_______________________________________________________________________________________________________________

PS: Věnováno Monče Pauknerový, ke svým narozeninám.

Autor: Barrys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné