B.A.C.K. • OurStories.cz ~ naše povídky

Příběh zobrazující sen jedné dívky. A také příběh o tom, že sny dělají divy. PS: Vzniklo za stavu mé hluboké krize a tudíž nemusí dávat tak úplně smysl. Ostatně komu by nehrabalo, když je už tři týdny zavřený doma se sádrou ...

23.01.2013 (11:00) • Rosemary • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1130×

Ten večer byla zima. Taková, při které tuhnou prsty na nohou a je téměř nemožné je zahřát. Taková, ve které zrovna tisíce nebo miliony lidí sní. Prožívají své noční můry nebo přání, na která si ve dne nedovolí ani pomyslet.

Stejně tak Odette Johnsonová. Ležela nehybně a zdánlivě klidně, ale když jste se pozorně podívali, spatřili jste rty stisknuté do úzké čárky a jemnou vrásku vybíhající na čele. To všechno byla předzvěst toho co se odehrává v její nyní zranitelné mysli.

Akustika ve třídě byla mizerná. Hlasy jejích spolužáků se všude rozléhaly, že neslyšela ani své myšlenky. A že si toho v tu chvíli myslela hodně.

Stála uprostřed třídy a nikdo jí nevěnoval pozornost, což bylo podivné – jí přece pozornost věnovali vždycky všichni. Vzpomínala, jak se k ní lísají každý den její spolužačky a někteří spolužáci jenom, aby si všimla, že existují, že žijí, že dýchají.

Odpověděla si na svou otázku vzápětí. Pohlédla na místo, kde obvykle sedávala a místo prázdné židle spatřila sebe. Zrovna listovala nějakým časopisem. Nevšimla si, že kolem ní prochází jedna z jejích spolužaček s jogurtem v kelímku. Ta nešťastnice nedávala pozor na cestu. Uklouzla po mokré podlaze a upustila jogurt na Odettino čtení.

Odette sledovala s úžasem samu sebe jak se na dívku nenávistně dívá. Na tuhle scénu si vzpomínala – bylo to před pár dny.

„Ty hloupé nemehlo!“ vykřikla. Zvedla se ze židle a prudce pohlédla dívce do očí. „Musíš mi neustále dokazovat jak jsi blbá?“ pokračovala. Znechuceně vstala a odešla ven ze třídy. Zuřila.

Odette byla vyděšená. Vzpomínala si, že se na ni obořila, ale myslela, že nebyla tak zlá. Jak to, že už ani neví, jak jedná s lidmi?

Odette se přenesla do stanice metra. Tentokrát už byla připravená na to, co uvidí. Stála tam a čekala na metro s rukou vsunutou do značkové kabelky, ve které zrovna zběsile hledala antibakteriální mýdlo. Našla jej právě ve chvíli, kdy před ní metro zastavilo. Sama pro sebe se triumfálně usmála a vešla do metra. Sedla si na volné místo před sebou s mýdlem připraveným v ruce, aby jím mohla potřít jakoukoli věc, než se jí dotkne.

„Prosím, slečno, nepustila byste mě sednout?“ prosila nějaká stařenka, která se nad ní kymácela sem a tam. Odette se k ní obrátila a sjela ji nevěřícným pohledem.

Jak se opovažuje.

„Ne. Měla jste se pohnout, když jste nastupovala. Kdo dřív příjde, ten dřív bere.“ Prohlásila Odette zatímco jí na rtech hrál arogantní úsměv. Stařenka se odkýmácela s nešťastným výrazem pryč od ní a držela se nějaké tyče, aby nespadla, tak silně, až jí úplně zbělely klouby.

Odette s nevěřícným výrazem sledovala samu sebe. Připadala si odporná. Falešná mrcha, co opovrhuje jinými. Z toho zjištění, jakým je vlastně ve skutečnosti člověkem, se jí do očí vehnaly slzy.

Už nechci být taková!

Dala se do pláče. Slzy jí zamlžovaly vidění a tak skoro nepostřehla, jak se všechno kolem ní zhaluje do temnoty – takové, kterou si někteří z nás pamatují, když padali do nějakého ošklivého snu.

Odettino tělo sebou na posteli škublo. Z čela jí stékal čůrek potu a zrychleně dýchala. Na obličeji se jí leskly nedávno prolité slzy.

Vyděšeně otevřela oči a vzápětí si oddychla, že to byl jen sen.

Autor: Rosemary (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné