OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Padlí andělé_6

Padlí andělé_6„Jen jsem tam stála a nechala je, aby ho odvedli,“ šeptala jsem. „Myslela jsem, že jemu neublíží, ale spletla jsem se. Brali všechny. Dokonce i mě vzali. Prosím odpusť mi…“ po tváři mi skápla jedna osamělá slza, která patřila jemu…
Další kapitolka je tu! Je trochu delší a přidávám k ní videjko. Příjemné počtení.
Vaše Eris

Snědli jsme snídani, kterou Abby připravila. Mlčeli jsme. Nikdo z nás neměl co říct, ale možná že si Levet a Abby povídali mezi sebou. Těžko říct. Chrisil nemluvil o této noci. Nechtěl vědět, co se stalo, když jsem začala plakat. Neptal se.

Když jsme dojedli, sbalili jsme věci na cestu a všichni čtyři vyrazili na dlouhou cestu.

 

Jak v chatce, tak i cestou vládlo mlčení. Občas se mě na něco zeptal Levet, nebo Abby, ale jinak nic. Chrisil šel vedle mě a občas se na mě podíval. Někdy to byl jen letmý pohled, jindy se na mě koukal delší dobu.

Cestou nás žádná obluda nenapadla. Zvláštní, pomyslela jsem si. Nevím proč, ale neměla jsem z toho dobrý pocit…

Okolo poledne, jsme si odpočinuli na menší louce. Slunce nám svítilo na hlavy, tak jsme si sedli do stínů. Teda aspoň já a Chrisil. Doufala jsem, že se nezačne ptát, ale on…

„Leo?“ zeptal se opatrně. Ach ne!

„Ano?“ Chvíli váhal, než šel dál.

„Co se stalo v noci?“ šeptal. „Je mi jasné, že to nebylo jen kvůli té bouřce.“ Podívala jsem se na něj. Ve tváři měl jen zvědavost a něhu. Odvrátila jsem pohled, aby neviděl, že mi stekla po tváři slza. Jedna jediná… Sama. Jako já…

„Nic se nestalo, jen se bojím bouřek. Už odmala.“ Nechtěla jsem to rozebírat. Ne teď. Ne s ním. Ne tady. Ne…

„Nelži. Něco tě trápí. Pověz mi to.“ Chytl mě za bradu a otočil k sobě. Koukali jsme si do očí a mě zase zradila ta jedna slza. Palcem mi ji setřel a nekomentoval to. Čekal až začnu. Řekla jsem mu o mém bratrovi, o tom, jak ho ten muž před mýma očima zabil… Řekla jsem mu o mé vzpomínce, co se včera večer probudila z mého podvědomí spolu s bouřkou.

Pozorně poslouchal a občas mi setřel nějakou tu slzu, která mi stékala po tváři. Jednu věc, jsem mu ale neřekla. To, že na mě ten muž někde čeká…

 

K večeru, když jsme se utábořili u ohně, jsme si zase normálně povídali. Smáli jsme se. Abby zrovna něco říkala, když se na Leveta vrhnul ze stromu obrovský havran. Celý černý… Ani ne za dvě vteřiny jsem se proměnila a v ruce držela ohnivou kouli.

Pták se na mě podíval a přestal na Leveta útočit. Přešla jsem k němu blíž a nastavila ruku. Nalétl mi na ni. Koukal se mi do očí. Měl je strašně inteligentní. Nechala jsem kouli v ruce zhasnout. Několik chvil jsme si koukali do očí, ale mě to připadalo jako celá věčnost. Ještě chvíli mě pozoroval, než odletěl.

Byla jsem zmatená. Jakoby jsem se probrala z nějakého transu… Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že mě všichni pozorují. Obzvlášť Chrisil. Ale já se na něj nekoukala. Moji pozornost upoutalo něco schované ve křoví. Něco velkého, černého…

Na nic jsem nečekala a vypálila jsem ohnivou kouli směrem, kde se to nacházelo. Něco odtamtud zakňučelo.

„Běžte k ohni,“ řekla jsem jim potichu. Poslechli. Okamžitě jsem se rozhlédla po okolí jestli tu není i něco jiného. Nic podezřelého…

Došla jsem až k místu, kde to zvíře zakňučelo. V ruce jsem si raději připravila další ohnivou kouli a šla do temných stínů. Nic tam nebylo. Ohlídla jsem se k ohništi, jestli jsou v pořádku. Byli. Pohlédla jsem zpět a koukala do očí nějakého zvířete. Mělo hlavu ve stejné výšce jako já. A mělo je bílé…

Rozmáchlo se a drápy mi přejelo po obličeji. Ignorovala jsem stékající krev a vypálila. To zvíře zakňučelo. Pálila jsem dál, dokud nepřestalo kňučet. Rozhlídla jsem se a zjistila, že jsem obklíčená těmi stvůrami, co měly bílé oči. A přibližovali se…

Najednou z mého nitra vyšel pruh světla a prozářil okolní temnotu. Zvířata křičela a svíjela se v bolestech. Trvalo to pár minut. Zbyl z nich jen prach. V tu dobu, jako by jsem cítila radost ze života, štěstí a životy těch malých tvorečků, co žijí v lesích. Vše ustalo. Bylo ticho. Ticho, které mi trhalo uši. Ani lísteček se nepohnul. Pták nezazpíval. Nic…

Vrátila jsem se zpět. Všichni byli tam, kam jsem je poslala. Abby ke mně přiběhla, když se mi podlomila kolena. Upadla jsem do tmy…

Stála jsem v místnosti se třemi bytostmi zahalenými v černých pláštích. Před nimi byly na kamenném stole položeny tři meče. První meč měl zlatou čepel, záštitu lemovaly dračí hlavy, sloupek byl černý a na hlavici byl vyryt malý drak. Druhý meč byl celý černý, sloupek lemovaly bílá vlákna, vypadající, že jsou z pavučiny. Na hlavici byl vyryt pavouček. Třetí meč se zdál být obyčejný, jenže nebyl. Čepel zářila modrým světlem, záštita i sloupek byly obyčejné, ale na hlavici byl orel. Přitahoval mě jistou energií, a zdálo se, že meč má svou inteligenci.

Opatrně jsem přišla ke stolu a dotkla se třetího meče. Vzala jsem ho do ruky. Čepel začala svítit intenzivněji, až skoro oslepovala. Obdivovala jsem meč, a nevšimla si, že dvě postavy v pláštích sáhly po zbylých mečích a postupují ke mně. Obě naráz zaútočily a já jen tak, tak odrazila útok.

Bojovala jsem s nimi nejmíň půl hodiny. Byla jsem unavená. Celou dobu jsem se jen bránila, protože když jsem je zranila, bylo to, jako bych zranila sebe.

Nemělo smysl už bojovat, ale něco mi říkalo, že když nebudu, stane se něco strašného… Probodla jsem jednu osobu zahalenou v plášti. Obě, naráz, jsme klekly na kolena. Třetí se dala na ústup. Dívala jsem se, jak mi krev stéká po šatech a nevěřila tomu, co se stalo. Probodla jsem ji a teď umíráme obě. Najednou mě pohltila tma. Nic jsem neviděla, ale slyšela jsem dobře. Slyšela jsem kroky a cítila, že umírám. Cítila, že jsem zklamala…

Prudce jsem se posadila a ztěžka dýchala. Podívala jsem se na svoje oblečení a zjistila, že na něm mám krev. Zvedla jsem jej. Koukala jsem na své břicho, přes břicho jsem měla růžovou jizvu. Nevěřila jsem svým očím.

Přejela jsem po ní prsty. Byla opravdová. Najednou jsem uslyšela dusot po trávě, jak se ke mně někdo blíží. Ohlédla jsem se a zjistila, že je to Chrisil. Oddychla jsem si. Teprve teď jsem zjistila, že je noc. Levet s Abby tu nebyli…

Když přišel až ke mně, sedl si naproti mně. Chvíli na mě koukal. Začínala jsem z toho být nervózní, tak jsem se podívala jinam. Zavedl rozhovor.

„Máš ponětí, jak si nás všechny vyděsila?“ řekl mi tiše, ale v jeho hlase zaznívala obava a trochu zlosti.

„Co?“

„Byla se mimo přes tři dny! Proboha!“ Dívala jsem se na něj a byla dosti zmatená. Tři dny? Ne, to nemohlo být…

„Tři dny?“ šeptala jsem. Jen přikývl. „Ale... to… to…“ koktala jsem a nevěděla, co si o tom myslet. Že by mě ta síla, co jsem použila k zabití těch zrůd, tak vysílila? Nebo to bylo tím snem? A co ta jizva na břiše? To mě zranila některá z těch zrůd? Nebo to bylo ze snu?

„Kde je Levet a Abby?“ změnila jsem téma.

„No, oni si šli zalovit…“ řekl trochu vyhýbavě.

„Zalovit?“

„Ehm… jo.“

„A nenapadli vás, když jsem byla mimo?“ To je důležité. Nemohla jsem je chránit!

„Ne nenapadli. Akorát se tu potloukal zase ten havran, nebo co to bylo.“ Havran… Havran! Vzpomněla jsem si…

 

Když Levet s Abby přišli z lovu, začalo se rozednívat. Dorazili až k ohništi a neodpustili si na nás dva podivný pohled. Chrisil seděl u ohně a já se mu opírala zády o hruď a koukala do ohně. Vzpomněla jsem si, jak jsem do něj vložila ruku. Lákalo mě to, velmi, ale odolala jsem pokušení a soustředila jsem se na sílu uvnitř mně. Soustředěním jsem zavřela oči. Hledala jsem ten oheň přede mnou. Našla jsem ho! Radovala jsem se. Otevřela jsem oči a upřeně se dívala do ohně. Najednou z něj vyšlehl velký plamen vzhůru. Zformulovala jsem ho a koule.

Zjistila jsem, že se už neopírám o Chrisila, ale že sedím rovně, co nejblíže ohni. Nechala jsem kouli přetransformovat. Myslela jsem na svou ruku. Pozvedla jsem ji a oheň se zformuloval do jejího tvaru. Najednou jsem zjistila, že má ruka, je oblizována plameny, ale v ohni jsem ji neměla. Dotkla jsem se mé druhé. Taky začala hořet. Ale vůbec to nebolelo. Bylo to příjemné, jako by mě někdo hladil.

Fascinovaně jsem na své ruce hleděla. Soustředila jsem se na ně tak vehementně, že jsem si nevšimla, že vedle mě si sedl ten havran a sleduje mě. Podívala jsem se na něj a oheň na mých rukách pohasl. Zamračila jsem se. Havran rozprostřel křídla a odletěl. Dívala jsem se za ním, dokud mi nezmizel z obzoru.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Chrisil. Vypadal ustaraně. Přikývla jsem a v hlavě se mi ozval hlas Abby:

Pokud ano, měli by jsme vyrazit, ať jsme tam co nejdříve.

„Dobře,“ odpověděla jsem a začala balit.

 

Abby s Levetem šli zase první a vedli nás. Všimla jsem si, že se Abby Levetovi líbí. Pořád se na ni díval. Chrisil něco říkal, ale já byla ztracená ve svých myšlenkách. Jsou moje schopnosti zaměřeny pouze na oheň? Nebo budu mít i další, jako třeba i s vodou, vzduchem…

Chrisil se na něco ptal a teď čekal na odpověď. Sakra.

„Ehm, ale… mohl bys prosím zopakovat otázku?“ Chvíli mlčel, ale pak se zeptal:

„Co se to s tebou děje?“ zeptal se s obavami v hlase.

„Co by se se mnou mělo dít?“ Pomalu mě vytáčel. Ta jeho péče…!

„Chováš se nějak divně…“ Větu nechal vyznít do ztracena. Zastavili jsme. Podívala jsem se na něj.

„Chovám se naprosto normálně! A jestli se ti něco nelíbí, tak se se mnou nemusíš bavit,“ řekla jsem. Byla jsem nad míru naštvaná. Co si o sobě myslí? Že se mi může plést do života? Ptala jsem se sama sebe a kráčela si to za Levetem a Abby.

Chrisil tam asi ještě chvíli stál, ale pak se vydal se svěšenou hlavou za námi. Bylo mi jasné, že to myslel dobře, ale v tuto chvíli mi to bylo jedno.

 

Večer jsme se uložili u malého potůčku. Rozdělali oheň. Levet se na Abby pořád usmíval. Docela hezky, na tu jeho šedivou sukovitou pleť. Neubránila jsem se neusmát.

Líbí se ti, konstatovala jsem. Ohlédl se po mně a úsměv mu z tváře zmizel. Ušklíbla jsem se.

Ne! řekl rozhodně. Jestli mě chtěl přesvědčit, nepovedlo se.

Nezapírej, je to na tobě vidět. Neustále se na ni díváš a usmíváš. No tak, přiznej to!

Fajn! Líbí se mi! Ještě něco? vyjel na mě. Ušklíbla jsem se tomu a přestala mu věnovat pozornost.

Jen tak mimochodem, pokračoval ještě, Chrisilovi se líbíš… Střelila jsem pohledem po Levetovi a pak po Chrisilovi. O jé! Dořekl vítězoslavně a obrátil svou pozornost zpět k Abby.

 

V noci jsem se nudila a nemohla usnout. Bylo to asi tím, že jsem předtím spala tři dny. Rozhodla jsem se jít na menší procházku. Ostatní spali, takže to nebyl problém.

Vydala jsem se po proudu říčky a rozhlížela se po okolí. Viděla jsem noční život těch malinkých živočichů. Slyšela jsem malinké nožičky jak cupitají, jak si vítr hraje s listy na stromech…

Šla jsem ještě několik minut, když jsem uviděla krásné malé jezero s menším vodopádem. Byla to nádhera. Šustění vody krásně uklidňovalo, tak jsem se rozhodla pro koupel. Až teď jsem si uvědomila, jak dlouho jsem se nekoupala. Otřásla jsem se.

Došla jsem na břeh a vysvlékla se. Šaty jsem nechala ležet tam, kam dopadly a krůček po krůčku sestupovala do vody. Byla docela teplá. Došla jsem po pás do vody, pak jsem se potopila celá. Odstrčila jsem se nohama ode dna a plaval doprostřed jezera. Tam jsem se celá uvolnila. Uvolnila jsem si svaly a myšlenky. Poslouchala jsem šumění vodopádu, ze kterého mě vyrušily něčí kroky.

Pohlédla jsem na břeh a uviděla tam Chrisila, jak tam stojí a sleduje mě. Ošila jsem se. Jak dlouho tam je? Sledoval mě? Jak dlouho? V hlavě se mi honily myšlenky jedna za druhou a klid byl rázem pryč.

Uviděla jsem kousek od břehu skalky, tak jsem k nim doplavala. Schovala jsem za ně své nahé tělo, ale paže jsem položila na ně, abych se nemusela vysilovat. Podívala jsem se na něj, stále tam stál a pozoroval mě. Žádný náznak pohybu, snad jen dýchání a i to bylo špatně postřehnutelné.

„Co je?“ šeptla jsem. Neodpovídal, jen mě sledoval. Běhal mi z toho mráz po zádech. Bylo to divné, nic takového jsem v životě necítila. Zvláštní…

„Nic,“ odpověděl prostě.

„Tak proč si tu?“ Neodpověděl.

„Proč mě sleduješ?“ Zkusila jsem to jinak.

„Nesleduji tě,“ popřel to.

„Tak proč jsi tu?“ zopakovala jsem otázku. Chvíli mlčel a já myslela, že znovu neodpoví, pak řekl:

„Přišel jsem se ti omluvit.“ Koukala jsem na něj a nevěděla, co říct. Pokračoval:

„Přišel jsem se ti omluvit za to, jak jsem se choval. Je mi jasné, že je ti nepříjemné, když ti zasahuji do života a za to, se ti omlouvám.“ Tak to jsem už tuplem nečekala. Chtěla jsem jít za ním a říct mu, že je vše v pořádku, ale nemohla jsem vylézt. Byla jsem nahá a on stál u mých věcí. Musela jsem zůstat tady.

„Ne. To já bych se ti měla omluvit. Bylo to ode mě hrozné, jak jsem na tebe vyjela. Mrzí mě to. Věděla jsem, že o mě máš strach, ale v tu chvíli… Prostě…“ Kruci! Co mu mám říct? Jsem v rozpacích. Ach né…

„Můžu za tebou?“ zeptal se. Zamrazilo mě. Tohle jsem nečekala. Ale něco mě k němu přitahovalo, tak jsem řekla ‚ano‘. Otočila jsem se a plavala zpět do středu jezera. Potopila jsem se a slyšela tlumené padání vodopádu do vody.

Vynořila jsem se, protože mi docházel vzduch a vyjekla jsem. Ze zadu mě chytly dvě ruce za pas a přidržely.

„Promiň.“ Na krku mě zašimral jeho ledový dech. Trochu jsem se otřásla. Otočil si mě čelem k sobě. „Omlouvám se. Za všechno, nechtěl jsem tě obtěžovat-“ přitiskla jsem mu prst na rty.

„Ne,“ řekla jsem jako už po několikáté. „Ty neobtěžuješ. Jen…“

„Jen co?“ zamumlal mi přes prst. Nevěděla jsem co říct.

„Nevím. Nevím, protože když jsi mi na blízku, znervózňuješ mě. Stejně jako teď. Nevím, protože mě k tobě něco táhne a já se toho bojím. Nevím, protože…“ Má slova byla umlčena polibkem. Přitiskl jemně své rty na mé a zlehka je ochutnával. Začala jsem taky.

Bylo to něco nového, vzrušujícího. Zapletla jsem mu ruce do vlasů a plně se oddala polibku. Přitáhl si mě blíž a obmotal své ruce okolo pasu. Byla jsem na něj natisknutá celým tělem a až teď jsem si uvědomila, je jsme nazí. Mírně jsem se odtáhla. Ztěžka jsem oddechovala a dívala se mu do očí. Nechala jsem to být a znovu ho políbila.

 

Malinko jsem ho odstrčila a jeho paže mě pustili. Na tváři mi hrál úsměv. Potopila jsem se a plavala k vodopádu. Chrisil mě následoval. Podplavala jsem ho a zjistila, že se za ním ukrývá jeskyně. Teď mě nezajímalo, co je uvnitř. Jeden plochý kámen vedl do vody. Bylo to jako molo. Opřela jsem si o něj paže a dívala se od tmy.

Za pár vteřin mě objaly Chrisilovi paže. Začal mě líbat na šíji a hladil po boku. Otočila jsem se mu v náruči a objala ho kolem krku. Usmála jsem se na něj. Úsměv mi opětoval a znovu se začal zabývat mými rty.

Vysadil mě na kámen a sám si sedl vedle mě. Přesunul si mě na klín a nepřestával mě líbat. Hladil mě po celém těle a to do mě pouštělo jakousi elektřinu. Elektrické jiskření, které mezi námi probíhalo, nás sevřelo. Bylo to, jako bychom umírali hlady nebo se topili a jenom ten druhý nás mohl zachránit. Přivinula jsem se k němu s jednou rukou kolem jeho krku, zatímco druhou jsem si ho k sobě tiskla tak pevně, až jsem mu zarývala nehty do zad.

Položil mě na kámen. Chytil mě kolem pasu a pak mi jednou rukou sjel po zadní straně stehna a nadzvedl mi nohu, takže jsem ho objímala i nohama. Podíval se na mě a hledal jakékoli známky nesouhlasu v mých očích. V tuto chvíli bych pro něj udělala cokoli.

„Jsi si jistá?“ zeptal se.

„Ano…“ usmála jsem se. Potom mě znovu políbil a já tentokrát věděla, že už nebude cesty zpět. Už žádné zábrany. Bylo to sladké a nádherné. Když jsem se mu dívala do očí, bez nejmenších pochybností jsem věděla, že mě miluje.

 

Ležela jsem mu na hrudi a byla nad míru spokojená. Bylo mi příjemně, tak krásně… Zvedla jsem se na lokty, abych mu viděla do tváře. Byl uvolněný a z jeho výrazu se zdálo, že i šťastný. Políbila jsem ho. V očích měl tolik lásky. Miluju ho. Vlastně až teď jsem si to pořádně uvědomila. Do této doby, jsem si to nechtěla přiznat.

Dala jsem mu ještě jeden polibek a skočila do vody. Doplavala jsem až k těm skalkám. Opřela jsem se o ně zády a nastavila tvář měsíční obloze. Dívala jsem se na hvězdy. Každá zářila jinak, každá byla jinde, přesto byly spolu a dnes v noci svítili pro nás dva.

Chrisil doplaval ke mně a objal mě. Položila jsem si mu hlavu na rameno a rozhlédla se. Před tím jsem si to tu moc neprohlédla. Okolo jezera se táhl hustý les, vysoké stromy znemožňovaly podívat se dál, až za ně. Vodopád vypadal, že je menší, ale když jsem byla pod ním, připadal mi obrovský. Hladina odrážela třpyt noční oblohy.

„Musíme jít, za chvíli začne svítat,“ šeptla jsem, abych nenarušila rovnováhu ticha. Přikývl. Doplavali jsme ke břehu a oblékli se. Chytl mě za ruku a propletl své prsty s mými. Vyšli jsme a já pozorovala měnící se les. Nic se nehýbalo. Bylo tu nezvykle ticho.

Za námi křupla větvička. Rychlostí blesku jsem se otočila. Uviděla jsem snad samotného Ďábla. Vypadal jako pes, ale nějaký obří pes. Musel být vysoký jako já. Ze zad mu vyrůstala velká, černá pernatá* křídla. Z huby mu odkapávaly sliny a ani se nesnažil skrýt své tři palce dlouhé tesáky. Hrdelně zavrčel.

Připravila jsem se na proměnu. Soustředila jsem svou mysl, ale něco bylo špatně. Zařvala jsem z plných plic… Vždy, když jsem se proměňovala, necítila jsem skoro nic. Snad jen elektrizující jiskření po mém těle. Tentokrát jsem myslela, že se přetrhnu v půli. Ta bolest byla nesnesitelná. Cítila jsem každičký pohyb na mých zádech, když se křídla rvala ven. Štípaly mě oči, když se měnily. Bylo to divné.

Vrrrr, to vrčení se ozývalo i v mé hlavě.

Lea Reyennë Alcohtar, konečně se setkáváme. Zazněl mi hlas v hlavě.

„My se známe?“ zeptala jsem se.

Ty se nepamatuješ? Ale já ti oživím paměť! Jeho hlas… Otřásla jsem se a v zápětí se ztratila ve vzpomínkách.

„Jestli půjdeš se mnou, nic se jí nestane,“ promluvil muž. Hlas měl ledový a ostrý jako meč. Po páteři mi přejel mráz.

„Proč?“ vyštěkl Ian.

„Neptej se a pojď, nebo to špatně dopadne!“ Hrozil muž.

„Když půjdu, necháš mou sestru být?“ Muž chvíli váhal, než odpověděl.

„Ano.“

„Jak ti můžu věřit?“

„Iane,“ šeptla jsem a zatahala ho za rukáv. Otočil se na mě. Bála jsem se. Bála jsem se, že už ho neuvidím. Že zůstanu sama. Že…

„Ššš, neboj se,“ uklidňoval mě zas. Otočil se k muži. „Nikam nejdu,“ řekl rozhodným hlasem. Muž chvíli váhal, pak se ale začal přibližovat. Máchl mečem a probodl bratrovi hruď. Zařvala jsem. Ian klesl na kolena a sledoval, jak mu rudá tekutina, stéká po bílé košili. Muž vytáhl meč z bratrovi hrudě a otřel si ho o plášť…

 

Vrátila jsem se zpět do reality. Dívala jsem se na něj a po tváři mi stékaly slzy.

Rád tě vidím. Mé jméno je Mantus…


* pernatá -> jsou křídla jako mají ptáci, takže s peřím...

 

Kapitola 5. * Shrnutí * Kapitola 7.


Chtěla bych poděkovat všem, co tuto povídku čtou. :)

A taky těm, co mi sem házejí komentíky. :)

... děkuju...




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé_6:

11. Lucie
14.12.2010 [18:19]

Nejdřív skoro idylka a najednou takovej šok!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. SafiraDarkfire přispěvatel
12.12.2010 [16:51]

SafiraDarkfireDěkuju, ještě tam máš jeden koment odemně, a hodně to ovlivní to jestli se dovíš odpověď na svoji otázku. Tak se tam ještě rychle mrkni:D

9. Eris přispěvatel
12.12.2010 [16:49]

Eris:D už jsem si je přečetla a jasou úžasný!! máš tam u nich koment a musím se ti Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
si úžasná Emoticon

8. SafiraDarkfire přispěvatel
12.12.2010 [16:31]

SafiraDarkfireNo to je právě to, vubec mě to nebaví číst něco od znova. :D Ale asi začnu protože to je děs... Jinak těším se na 7. kapitolku, jo a přidala jsem další kapitolky, tak jestli se ti bude chtít, můžeš si je přečíst:D

7. Eris přispěvatel
12.12.2010 [16:29]

Eristak můžeš nějaký knihy, nebo povídky číst od znova... i když mě to taky zrovna nebere, když vim jak to dopadne a co se bude dít... ale zkusit to můžeš Emoticon

6. SafiraDarkfire přispěvatel
11.12.2010 [16:14]

SafiraDarkfiresuper těším se, jsem nemocná tak se šileně nudím... a fakt nemám co číst no...:(

5. Eris přispěvatel
11.12.2010 [15:53]

Eristak to potom jo... další kapitolka se začíná psát... Emoticon

4. SafiraDarkfire přispěvatel
11.12.2010 [14:41]

SafiraDarkfireNo jsou to detaily:D když si člověk řekne, je přece anděl ne? Tak ji nějakej vodopad neskolí:D A ty kameny? dejme tomu že si pod sebe složili křídla:D Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon nj opět mi hrabe:D prostě je to super honem další kapitolku.

11.12.2010 [13:51]

marketasaky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Eris přispěvatel
11.12.2010 [13:44]

ErisDěkuju! A ty detaily, moc mě to nenapadlo... Emoticon Emoticon
ale jsem ráda, že se ti to líbí Emoticon
Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!