OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Agnes

21.10.2013 (12:00) • LadyDomDom • Povídky • komentováno 2× • zobrazeno 1512×

„Vím, že je to už možná trochu klišé, ale nenech se zastrašit. Chci říct… No, však víš, jak to se mnou je. Pořád obětí, pořád diktátorem. A nikdy se to už zřejmě nevychýlí na jednu nebo druhou stranu. Možná se ti bude zdát, že zas až tak složité to přece není. Kdo by si dělal hlavu se základní věcí, že? Jenže pravda je někde trošku jinde, a ty, zvláště ty, bys to měla pochopit. Myslím, že nemám jinou možnost, než všechno ti vyprávět znovu slovo od slova. Bohužel se celá tato záležitost bez řádného prozkoumání neobejde. A do té doby jsi ztracená…“

Před několika lety jsem doopravdy objevil moc peněz. Za peníze si koupíš postavení, jídlo, pití, dům a, k velkému smutku, i přátele. A když člověk sedí v hostinci, popíjí a směje se s koupenými přáteli obklopený všemi věcmi, které jsou pouze zásluhou bohatství, je mu dobře. Není nic, co by potřeboval, a kdyby se snad něco našlo, tak v čem je problém? Peníze vše vyřeší. Jenomže to by se tam nesměla zjevit ona. Samotný přízrak noci v černé škrabošce a pavích šatech, tak ladná a tajemná zároveň.

Posadila se ke stolu a zírala na smutnou zimní krajinu za oknem. Nikdo si jí nevšímal, ani hospodská, ani ostatní zákazníci, ani mí přátelé, jen já. Zvedl jsem se ze židle, zanechal je ve veselém smíchu obklopené alkoholem a vydal se k jejímu stolu.

Seděli jsme naproti sobě zhruba hodinu. Ani jeden z nás nic neříkal, ona pozorovala sníh a já ji. Přísahám, že bych ji i poslepu dokázal do nejmenších detailů popsat. Natáhnul jsem se a s neovladatelným nutkáním se dotknul jedné černé kadeře, která jí splývala na ramena. Nepatrně sebou cukla a konečně se na mě ráčila také podívat. Nepěkně se zamračila a já měl dojem, že chce, abych přestal. Snad to zavinil z části alkohol, z části snad sama moje povaha, ale byl jsem pevně rozhodnutý neustat, dokud nepromluví a jejích obličejů si nevšímat. A tak to šlo zřejmě další hodinu, ona škaredící se a já drze si pohrávající s jejími vlasy.

„Cožpak si nic neobjednáš?“ splynulo mi ze rtů samovolně. Hlasitě si povzdechla, odtáhla se z dosahu mých prstů. Položila lokty na stůl a opřela si o ně bradu.

„Znám takové, jako ty,“ řekla sytým hlubším hlasem, který hladil jako samet. „Nebo spíš znala, ale to je jedno.“ Mávla rukou, aby přerušila zvláštní uhrančivé kouzlo, které mě nutilo bez hnutí na ni zírat. Náhle se cosi v jejím výrazu změnilo a ona mi věnovala odtažitý úsměv. „Gin by byl dobrá volba.“ Objednal jsem tedy gin pro ni i pro sebe. Hospodská na mě vrhala prapodivné pohledy a ptala se, pro koho že ten druhý gin je. Ignoroval jsem ji.

Jakmile zmizela obsluhovat další zákazníky, má veškerá pozornost se opět obrátila k oné cizince. Pohrávala si se sklenkou, až do sebe konečně obrátila všechno naráz. Asi neměla zrovna veselou náladu. Složila ruce do klína a upřela na mne pohled plný očekávání. Pospíšil jsem si se svým ginem, vybídl ji, aby pokračovala v rozhovoru, napjatý, kam všechno bude směřovat.

„Víš, řeknu ti to na rovinu. Moje práce je… příšerná. Odměny žádné a samotné povinnosti, no, škoda mluvit. Sice jsi jako všichni ostatní před tebou, ale já už jsem tak unavená, že obtěžovat se s kličkováním a hraním vážně nechci. Já sbírám duše, Jonasi. Ta tvoje je jako další na seznamu. Dnes zemřeš, pokud mne budeš následovat.“ Při jejích slovech mě zamrazilo až do morku kostí, nevím proč, ale ani mě nepřekvapilo, že zná mé jméno.

Poprvé jsem se na ni podíval pořádně, na hlubokou uhrančivou čerň jejích očí, téměř splývajících se škraboškou zakrývající její obličej, na bledou pleť neznalou slunečního svitu, na kruhy pod očima, ne z nevyspalosti, ale z předlouhé existence, na šaty střihem se podobající spíše kostýmu z karnevalu než dnešní módě. Byla tak krásná, ale i tak… stará. Nechápejte mě špatně, ne stará jako vrásčitá a zohýbaná větev, ale stará jako knihy v knihovnách, které při každém zašustění stránek vzdychají a z jejichž hřbetů můžete setřít prach, jenž zde byl o několik století dříve, než jste se narodili.

Přesunul jsem se na lavici vedle ní, kde jsme se chtě nechtě dotýkali rameny. Poprvé za celou dobu se zdála nervózní a nesvá. Chtěla utéct, ale neměla kam. Naklonil jsem se ještě blíž k jejímu uchu a zašeptal:

„Jenže, co když si i tak nedám říct?“ Rty jsem jí přejel po krku a cítil skrz sněhově bílou pokožku její tep, jak uhání nevýslovnou rychlostí. Přerývaně vydechla a na chvilku zavřela oči se zjevnou snahou se aspoň na chvíli soustředit.

„Jak jsem už řekla, zemřeš. Nevyhnutelně. A přestaň, prosím, nedělej mi to ještě těžší.“ Odtáhnul jsem se, spokojený sám se sebou. Tak moc pošetilý jsem byl. Přivést dívku do rozpaků rovnalo se stupni vítězů. Sebejistě mě vzala za ruku, propletla své prsty s mými, jako by to už dělala stokrát, a já ani na chvilku nezapochyboval, že tomu tak skutečně bylo. Celý jsem se mezitím rozplýval blahem.

„A co bude tedy dál, když je už můj rozsudek vynesen?“ Překvapila mě, když druhou rukou roztřeseně přejela po mé tváři až na krk na stejné místo, kde jsem já měl předtím přitisknuté své rty. Pak byla její ruka pryč a místo toho mi pevně sevřela paži.

„Pak musíš jít se mnou,“ pronesla tvrdým hlasem, kterému se prostě nedalo odporovat. Vstali jsme oba ve stejné chvíli.

„Kamkoliv si jen budeš přát,“ sklouzlo mi ze rtů, když se, omámeny jakýmsi kouzlem, mé nohy daly do pohybu, opakovaly stejný rytmus kroků, jaký udávaly její podpatky, ladně klapající na dřevěné podlaze. Nevnímal jsem otázky mých přátel, jejich povykování, ani křik hospodské, která nadávala, že jsem ještě nezaplatil. Všechno mi bylo jedno, celý svět přestal existovat, zbyla jedině ona.

Jedině ona, když mě za hospodou tvrdě přirazila ke zdi a konečně přerušila to záhadné kouzlo, které mezi námi předtím bylo. Pohlédl jsem hluboko do hladové černě jejích očí a poprvé ucítil opravdový strach. Strach o svůj život.

Podlomila se mi kolena, ale ona mě okamžitě zachytila a přitiskla zpět na zeď. Byla teď všude, ubírala mi vzduch, takže jsem nemohl dýchat, nehty mi zarývala do kůže, až mi z drobných rýh dolů po ruce stékaly kapičky krve. Jako by se zima okolo nás stávala čím dál mrazivější a nevlídnější, vše, co jsem v tu chvíli cítil, zakrývala silná vrstva chladu, který mi prosakoval do oblečení, přes kůži a neslyšně až k mému srdci. Otevřela svá rudá ústa, aby mne navždy zbavila života. Překvapila mě, když mi je jen přitiskla na čelo a vtiskla mi polibek tak lehký, dotyk motýlích křídel. Poté se její jemná ručka sevřela okolo mého hrdla a já měl pocit, že se ztrácím uprostřed neznámého.

Možná jsem omdlel, protože mne zachvátila náhlá slabost, ale spíše ne, prostě mě jenom krásná cizinka položila na sněhem pokrytou zem. Zesláblý, na prahu smrti, jsem se jí podíval do očí, než ze mne pohledem vysála i poslední kapku života. Konečně jsem ji uviděl – barvu jejích očí. Sladkou, hřejivou, oříškovou, tak protikladnou té předchozí černi, tomu hladu, který z ní sálal.

***

Povzdechl jsem si a podvědomě se dotkl tabulky skla, kterou ihned pokryla námraza. Dívka sedící naproti mně mi visela pohledem na rtech. Pořádně jsem si ji prohlédl, její vyzývavé oblečení, přehnané líčení, které skrývalo tak mladou tvář. Snažil jsem si na jejím místě představit sebe, jelikož jsem kdysi doopravdy na jejím místě seděl, na stejné lavici, u stejného stolu, ve stejné hospodě. A na mém místě seděla ona - Agnes - která si tehdy mou smrtí vysloužila vykoupení a která čeká, až dokončím svou dnešní práci a vrátím se zpět k ní domů.

Rozhodl jsem se pokračovat ve svém vyprávění, abych už mohl skončit a konečně si odpočinout v Agnesině hřejivé náruči u plápolajícího ohně.

„Nuže, probral jsem se tam, kde se to podle vás živých nazývá záhrobí. Ona stála nade mnou, ruku starostlivě položenou na tváři s úzkostným výrazem na obličeji. Když mě víčka konečně začala poslouchat a já otevřel oči, rychle mě objala a tiskla k sobě tak pevně, že být živý, dozajista bych se zadusil. Pobývali jsme pak spolu v jejím domě, šťastní, že jsme oba našli něco, co jsme dlouho hledali, užívali každého dne, a i když nám srdce už nebila, my pořád slyšeli každý tep, cítili každičkou kapičku krve, která nám kdysi kolovala žilami.

Bylo to její přání, abych se nestal pouhou další duší ze seznamu, ale abych zůstal s ní v záhrobí. A já jen souhlasil. Pak přišli oni, ti, kdo zařizují tu, no, práci, aby prý dohlédli na to, že za Agnes dostanou náhradu. A tak jsem musel převzít její místo, beroucí lidem životy, ale zároveň životně závislý na jejich volbě, a stejně jako kdysi ona, rozhodl jsem se, že budu upřímný. Jsi další na seznamu, Katherine. Jestli mne budeš následovat, jistě dnes v noci zemřeš. Každopádně, pravdu znáš a tuším, že po mně toužíš tak moc, jako jsem já kdysi toužil po ní. Nevzdávej to, nikdy. Zároveň moc dobře víš, co se stane, když zvolíš druhou možnost. Proto dej na vlastní úsudek, Katherine, zvol tu cestu, po které budeš kráčet nejraději.“

Viděla mě tak, jak jsem chtěl, aby mě viděla oběť: volná bílá košile, kožené kalhoty, vysoké boty, hnědé vlnité vlasy splývající na ramena, neuvěřitelný klid a sebejistota, tak moc bledá kůže, rty vybízející k políbení, černá škraboška, a konečně to nejdůležitější – oči temné jako sama noc. Její roztoužený pohled mě nenechával na pochybách. Vstal jsem, přišel k ní, pevně jí sevřel paži, vytáhnul ji na nohy a nechal, aby následovala mé kroky vstříc záhubě. Když o pár minut později kleslo její bezvládné tělo na zasněženou chladnou zem, přenesl jsem se zpět do svého útulného domova k milující ženě. Nezadržel jsem proudy slz, jež mi stékaly po tvářích. Agnes mě jemně svírala v objetí, svými rty stírající mé hořké slzy, neptající se na důvod tohoto rozrušení. Prsty v síťovaných rukavičkách mi jemně pozvedla bradu, až jsme si hleděli z očí do očí, z mých šedomodrých do jejích oříškově hnědých. Zaplašil jsem poslední slzy a vydal ze sebe vzdech, jenž pocházel až z hloubi mé ztrápené duše.

„Nikdy neposlechnou, Agnes, nikdy se nepoučí z mého příběhu. Vždycky jdou za mnou kamkoliv, Agnes, kamkoliv jim jen řeknu. Nikdy tomu jinak nebylo, všichni zemřeli, všichni zemřou.“

Autor: LadyDomDom (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Agnes: