OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » The day after your death

28.06.2011 (13:00) • Lareth • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 2× • zobrazeno 1304×

„Uspi mě, doktore.“

Slyšela jsem otvírání lahve, vytřepávání obsahu do hadříku v jeho dlani.

„Jsi ta nejušlechtilejší a nejčistší bytost, jakou jsem kdy poznal. Vesmír bude bez tebe smutnější místo k životu,“ pošeptal mi.

To byla smuteční řeč nad mým hrobem, můj epitaf, a já byla vděčná, že jsem si ho mohla ještě vyslechnout.

Děkuju, Wando. Má sestro. Nikdy na tebe nezapomenu.

Buď šťastná, Mel. Hezky si to užij. Vychutnávej život i za mě.

Budu, slíbila.

Sbohem, pomyslely jsme si současně.

Doktor mi přitiskl gázu na obličej. Zhluboka jsem se nadechla, snažila se ignorovat hustý, nepříjemný pach. Při druhém nádechu jsem opět spatřila ty tři hvězdy; nevábily mě, dovolili mi odejít, opustit černý vesmír, kterým jsem se potulovala tolik životů. Propadala jsem se do tmy a ta byla pořád zářivější a zářivější. A nakonec vůbec nebyla černá, ale modrá. Vřelá, živá, zářivá modř… a já do ní vplula beze špetky strachu.

***

Eustace, mladý muž, kterého všichni obyvatelé jeskyní přezdívali jako Doktora, se chmurně zadíval na spící tělo. Věděl, že kdyby posvítil té mladé ženě do očí, všude po místnosti by se roztančily stříbřité odlesky, které značí přítomnost malého tvora, jenž obemyká lidský mozek svými napínajícími se tykadly.

Jemně ji pohladil po tváři, jako by se chtěl ujistit, že dělá tu správnou věc. Jako by to byl jediný způsob, jak si zajistit čisté svědomí. Po tváři mu nevědomky stekla slza. Nechtěl dál odkládat to, co slíbil, proto odhrnul její dlouhé hnědé vlasy stranou a místo, kde se nacházela tenoulinká, růžová jizva, postříkal Čističem.

Pozvedl lesknoucí se skalpel a provedl řez po celé délce původní jizvy. Z rány se vyhrnula krev. Doktor ji otřel a řízl ještě hlouběji, ale velmi opatrně, aby nepoškodil šíjové svaly. Uviděl ji. Poutnici. Stříbrně zářila, jako by byla celá pokrytá diamanty.

Vnořil prsty do rudé tkáně. Lehce obkresloval tvar drobné Poutnice; lehce se zachvěla pod tím dotykem. Ukazováčkem ji podebral v místě, kde nahmatal přední tykadla, která byla zapuštěná hluboko do mozku Mel. Krouživými a laskavými pohyby ji vábil, aby uvolnila jedno tykadlo za druhým. Po chvilce se odpoutala a zatáhla všechna tykadla do svého malého těla.

Držel Wandu v dlani, na které se drobně třepetala. Doktor letmo pohlédl do rohu, kde měl vyskládané hibernační tanky. Na prchlivý okamžik pomyslel na to, že by svůj slib porušil, ovšem vzpomněl si na Wandinu dobrosrdečnost. Vzpomínal i na její výčitky a bolest z její podstaty. Už nikdy nechtěla být tvorem závislým na hostitelích.

Chtěla navěky zůstat na místě, které pro ni bylo v posledních dlouhých měsících domovem. Měl právo jí upřít její přání? Odpověď znal, i když si to nechtěl připustit. Uběhlo pár dalších minut a stále cítil lehké pohyby na dlani. Slzy mu bez přestání kanuly po tvářích. Cítil se, jako by zradil svoji rodinu, a jako by právě ztrácel nejlepší přítelkyni. Tělem mu prostupoval žal tak velký, až ho zaplavil pocit, že mu pukne srdce.

Cítil už jen slabé třepetání, sotva znatelné, jako komíhání motýlích křídel. Moc dobře věděl, že se konec nevyhnutelně blíží.

„Od začátku jsem tvoji prosbu nenáviděl a ještě víc nenávidím sebe za to, že jsem svému slibu dostál. Ale nemám právo rozhodovat, to právo náleží jen tobě, drahá poutnice. S tvým odchodem nás opouští naděje. Byla jsi jednou z nás. Dokonce daleko lepší. Sbohem, má přítelkyně. Buď ti země lehká.“ Poslední slova jen neslyšně šeptal, protože Poutnice už dávno nežila. Navždy opustila tento svět i vesmír. Země se jí stala posledním místem jejího odpočinku.

Doktor přes slzy neviděl, ale rychle je otřel a tak nejjemněji, jak uměl, položil křehkou duši do vypnutého kryotanku, jež byl její rakví.

Urychleně se vrátil ke krvácejícímu tělu. Moc dobře věděl, že neztratila tolik krve, aby to způsobilo nějaký vážný problém. Jen jí bude po probuzení mírně nevolno, ale není to nic, co by pár dnů odpočinku nenapravilo. Oba okraje rány přitiskl k sobě a aplikoval Hojič. Když se poranění zacelilo, potřel ho zajizvovačem a následně zasypal zjemňovačem. Jizva bude sotva znatelná. Popadl další váleček ze stolu a jeho obsah aplikátorem stříkl Mel do obličeje, aby se jí v těle nemohla rozvinout infekce.

Když byl se vším hotový a byl si jistý, že nic nezanedbal, poroučel se k zemi. Dlaně si přitiskl ke tváři a hlasitě se rozplakal. Jeho vzlyky se nesly tichou jeskyní. Doktor tesknil pro zemřelou přítelkyni, jež opustila tento svět dobrovolně. Vzdala se svého života pro jiného tvora. Nikdy na světě nebylo lepšího člověka. Dala jim víru v záchranu. Ukázala lidstvu, že se nemá vzdát, ale naopak se spojit a bojovat do posledního dechu, aniž by bylo zapotřebí násilí. Stačilo věřit a konat a opět by se lidé stali pány svých těl.

„Kéž bych to neudělal,“ zašeptal Eustace teskně.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek The day after your death: