Something somewhere went terribly wrong • OurStories.cz ~ naše povídky

Konečně na útěku. Jenže od čeho? Z blázince - jistě, od Jervise - tím už si Jonathan tak jistý není. Aneb krátká povídka je krátká...

04.02.2013 (20:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 1× • zobrazeno 1434×

Navazuje na Behind a Shattered Looking Glass.

Narovnal jsem se a potřásl jsem hlavou, abych z vlasů dostal pavučiny. Potom jsem se otočil. Nepřemýšlel jsem nad tím, proč jsem to udělal. Možná jsem mu chtěl pomoct, a možná jsem se chtěl jen vysmívat jeho neohrabanosti. Nakonec nedošlo ani k jednomu.

Jervis se ze staré ventilační šachty vyhrabal brzy po mně. Pomalu se narovnal a zeširoka otevřenýma očima se snažil poznat místo, kde jsme se právě nacházeli. Oprášil si zašpiněnou uniformu a nervózně si prohrábl vlasy.

„Kde to jsme?“ zeptal se nejistě.

„Stará vodní cisterna pod Arkhamem...“ odpověděl jsem stroze a opatrně jsem udělal krok vpřed. Jednou rukou jsem přejížděl po polorozpadlé zdi z neomítnutých cihel. Téměř tu nebylo vidět na krok.

„Jak se odsud dostaneme?“ zašeptal, jako kdyby se zdráhal zeptat.

„Na pravé hrázi navazuje kanalizace. Dá se tam projít. Potom už si jen vybrat, zpod kterého poklopu kanálu se ti hodí vylézt,“ ušklíbl jsem se.

„To není moc chytré...“ špitl.

Vztekle jsem se otočil. „Co na tom není chytrého?“ sykl jsem na něj možná až příliš ostře.

Zajíkl se. „Já - já to tak nemyslel! Je to skvělý plán...“ Zdálo se mi, že mluví upřímně. „Jen nevím, jestli je tak chytré mít Arkham tak blízko rezervních zásob vody...“

Ušklíbl jsem se. „Jistě... Nebylo by moc složité takhle otrávit celé město. Už jsem nad tím několikrát přemýšlel...“

Nervózně se zahihňal a potom mě už následoval mlčky.

Pod nohama nám skřípaly úlomky cihel a kamínky. Poznal jsem, že už se blížíme odbočce na pravou hráz. Po chvíli začalo být zřetelně slyšet kapání vody. Nahmatal jsem před sebou zábradlí a vydal jsem se po úzké lávce na druhou stranu hráze. Jervis opatrně kopíroval každý můj pohyb.

Když jsme znovu sešli na vybetonovanou cestu a cákání za námi utichlo, rozhostilo se kolem nás znovu ticho. Nevadilo mi. Byl jsem na něj zvyklý a obvykle jsem ho vítal. Jenže tentokrát jsem cítil ve vzduchu napětí. Viselo v něm tolik nevyřčených slov. Zvuky kroků za mnou utichly - Jervis se zastavil.

„Jone?“ zaslechl jsem jeho šepot. Ignoroval jsem ho a pokračoval jsem v cestě s přesvědčením, že když si toho všimne, bude se snažit dohnat rozestup. Jenže on nešel. Mohl jsem přímo nahmatat jeho nejistotu. Chtěl něco říct, ale nedokázal se k tomu odhodlat. A potom to ze sebe najednou vysypal.

„Budu s tebou moct zůstat?“

Ztuhl jsem, když jsem zaslechl zrovna tuhle otázku. Neměl jsem jedinou představu, jak bych měl odpovědět. Popravdě - vůbec jsem nevěděl, kam půjdu. Stačilo mi to, že jsem volný. O všechno ostatní jsem se mohl starat až později. Po městě jsem měl několik lepších či horších úkrytů a najít další bylo vždycky jen otázkou času. Nikdy jsem ale nepřemýšlel, co bude s Jervisem.

Rychle jsem zahnal stopy úsměvu, který se mi vkrádal na rty, když jsem si vzpomněl, jak mě Jervis vždycky našel. Většinou jen proto, aby si s někým promluvil (tak tomu říkal on - já jsem s ním vždycky prohodil sotva pár slov), zahrál si partii šachů nebo jen aby byl v blízkosti někoho jiného, než jen sebe samého. Jervis nutně potřeboval společnost. Dříve se takhle obvykle zdržel jedno odpoledne, nanejvýš do rána následujícího dne, ale později už u mě zůstával s krátkými přestávkami týdny. Hlavou mi proběhla zvláštní myšlenka. Měl jsem to tehdy dovolit?

Zavrtěl jsem hlavou. Co se stalo, stalo se. Teď už s tím nic nenadělám. Jenže tamto všechno bylo dřív. Když jsme byli jen známí, možná přátelé... Nad tím, co bylo potom, jsem nechtěl přemýšlet. A čím jsme teď? O tom jsem vůbec neměl představu.

Tiše si povzdechl, když jsem neodpovídal. „Tak já se zeptám později...“

Mlčky jsme pokračovali dál. Snažil jsem se vyhnat z hlavy všechny ty myšlenky, které odplavily radost, kterou jsem měl z útěku.

Snad si nemyslel, že to bude zase jako předtím, nebo dokonce, že by se mohl opakovat ten úlet?, ptal jsem se sám sebe. Jenže jsem tušil, jaká je odpověď. V tomhle ohledu jsem znal Jervise až příliš dobře. Věděl jsem, jak rychle se u něj z obliby stane chorobná posedlost, neřku-li přímo závislost. Nikdy jsem to neměl nechat zajít tak daleko... Všechny ty drobné náznaky, které mi dával v Arkhamu najevo, i ty, které schovával, mě utvrzovaly v jediném. Myslel to upřímně. Tedy - tak upřímně, jak jen byl ve svém stavu schopný. A to mě znepokojovalo. Měl jsem strach, aby mu odmítnutí nezpůsobilo nějaké emocionální trauma. Nechtěl jsem mu ublížit, ale také jsem mu nechtěl nic nalhávat. Jervis měl vždycky srdce na dlani a důvěřoval mi, i když věděl, co jsem zač. Nechtěl jsem ho od sebe odhánět, ale zároveň mi bylo jasné, že mu nemůžu dávat žádné falešné naděje. Ale copak ho můžu jen tak nechat uprostřed zkaženého velkoměsta? Nebyl jsem si jistý, jestli by se o sebe vůbec dokázal postarat.

Z myšlenek mě vyrušilo podivné klapání. Otočil jsem se přes rameno a zahlédl jsem jeho siluetu. Už nešel jen tak - pohyboval se tanečními krůčky, jejichž směr znal jen on sám. Vůbec si mě nevšímal -

nebo spíš mě vůbec nevnímal. Byl teď ztracený ve svém světě.

Musel jsem přiznat, že bych docela rád věděl, co se mu v takových chvílích honí hlavou. Neměl jsem teď ale čas přemýšlet nad hloupostmi. Právě jsme odbočili do jedné z nejstarších chodeb. Rychle jsem si promítl mapu svých úkrytů a přemýšlel jsem, který je nejblíž. Vylučovací metodou jsem se zbavil asi pěti, ale potom jsem si vzpomněl na staré sýpky. Cesta tam sice byla dlouhá, ale také vedla téměř stále stejným směrem, jako byl ten, kterým jsme se právě ubírali. Nakonec jsem se rozhodl, že se usídlím tam - i kdyby jen přechodně, než bych našel něco lepšího. Uvědomil jsem si, že by se tam docela klidně dalo žít ve dvou, ale tu myšlenku jsem zahnal s tím, že než tam dorazím, určitě vymyslím, co bude s Jervisem...

Několik hodin jsme šli prakticky mlčky, ačkoli se objevilo pár okamžiků, kdy jsem zaslechl, jak si Jervis sám pro sebe brouká nějaké melodie. Celou tu dobu jsem se vážně snažil dát dohromady nějaké dobré argumenty, proč se mnou nemůže zůstat, ale nedokázal jsem žádné najít. Tedy - žádné opravdu dobré nebo pravdivé... A ty špatné jsem mu předložit nemohl, protože jsem věděl, že není hloupý, a že jakýmsi způsobem dokáže vycítit, že mu lžu. Připadal jsem si naprosto neschopný. Dokonce jsem i chvíli uvažoval nad tím, že bych ho zkusil probudit, ale nakonec jsem se neodvážil. Byl jsem si jistý, co by řekl.

„Kdybysss ssesss ho chtěl zbavit, tak to uděláššš...“

Nejdříve jsem tomu vůbec nechtěl věřit, ale teď jsem začínal mít pocit, že tomu musím dát za pravdu. Asi mi na něm záleží, když ho nemůžu jen tak odkopnout...

Po další hodině jsem se nakonec smířil s tím, že až se mě znovu zeptá, odpovím mu „ano“. Snažil jsem se pokračovat klidně dál, ale nedařilo se mi nic předstírat. Doufal jsem, že už se brzy znovu zeptá. Chtěl jsem se toho jediného tíživého slova zbavit. Byl jsem naprosto odkázaný na to, kdy mě znovu osloví. Ničilo mě to - mohly to být i další hodiny! Já jsem mu najednou nemohl říct: „Hele, Jerve, vůbec mi nebude vadit, že u mě zůstaneš...“, protože by to byl úplný opak toho, o co jsem se celou dobu v Arkhamu snažil. Nechtěl jsem mu dávat falešné naděje. Musí to pochopit. Necítím to samé, co on. A žiju sám, bydlím sám, pracuju sám (protože díky jistému skřípavému hlasu v mé hlavě nikdy nejsem sám...) a starám se jen sám o sebe. Ale jsem schopný ho ve své blízkosti tolerovat, dokud bude dodržovat má pravidla a nebude se mi moc plést pod nohy...

Pokračovali jsme dál a Jervis byl stále tichý. Začínalo mě to vážně rozčilovat. Kdy už se konečně zeptá? Předtím se zdálo, že to potřebuje nutně vědět, ale teď mlčí. Proč, sakra, mlčí?!

Snažil jsem se uklidnit. Vždyť já žádný problém nemám! Nemám důvod se rozčilovat...

„Jone?“ ozvalo se za mnou po dlouhém tichu.

Zastavil jsem a otočil se k němu. „Ano?“

„Já... No, prostě...“ Zdálo se, že neví jak začít. „Děkuju...“

Tohle jsem nečekal. „Co prosím?“

„Děkuju ti... Za všechno...“ špitl nejistě.

„Nemáš zač,“ odvětil jsem stroze.

„Ale mám,“ odporoval trochu jistějším hlasem. „Zastal ses mě... Bránil mě...“

Povzdechl jsem si. „Nevytahuj to...“

„Dobře...“ ozval se znovu nejistým tónem a sklonil hlavu. „Ale i přesto děkuju...“

Potom se okolo nás znovu rozhostilo ticho. Neohrabané trapné ticho... Rychle jsem se otočil na podpatku a pokračoval jsem svižným krokem v cestě. Po chvíli už jsem za sebou zaslechl utíkat Jervisovy cupitavé kroky. Hádal jsem, že náš cíl už není příliš daleko. Oddychl jsem si. Neměl jsem ani ponětí, jak dlouho bych byl schopný tohle vydržet...

(Na následujícím místě bude...) Poznámka pod čarou:

Krátká povídka je krátká... Všechno má svůj důvod - člověk by měl věc radši utnout, než vycpávat ničím. Další povídky budou delší...

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní