OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Riddle Me This

01.09.2012 (12:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 2× • zobrazeno 2163×

EDIT: Článek neprošel korecí!

Život je plný otázek a ne na každou existuje odpověď. Ale pokud nějaká odpověď je, musím ji vědět. Já ji zkrátka musím znát. Nejde, abych já, Edward Nigma, něco nevěděl.

 Z přemýšlení mě vytrhl zvonící telefon. Překročil jsem stoh papírů a natáhl se pro sluchátko.

„Edward Nigma, soukromý detektiv. Co pro vás můžu udělat?“

To, co se mi dostalo za odpověď mě docela překvapilo a možná i trochu vyděsilo.
Ze sluchátka se ozval skřípavý hlas: „No tak, Eddie, tomu přece sám nevěříš. Já se jen divím, že ti to lidi žerou i s navijákem...“
„Co dodat,“ odpověděl jsem stejně povýšeným tónem, jako neznámý volající. „Jsem zkrátka okouzlující.“

Zdálo se mi, že tajemný hlas něco zabrumlal, ale jistý jsem si nebyl. Rozhodl jsem se tedy pokračovat.
„Můžete mi říct, kdo jste a co po mně chcete?“ Snažil jsem se znít alespoň trochu zdvořile, ale pomalu mi docházela trpělivost.

„Chci aby se mi vrátilo to, co mi patří. To je snad vaše práce, detektive.“

„S tímhle přístupem asi těžko,“ zavrčel jsem vztekle.

Ze sluchátka se ozval šum, skřípání a tiché nadávky. „Na tohle nemáme čas,“ ozval se po chvíli jiný hlas, ne tak skřípavý a povýšený, ale hluboký a podbarvený znuděním a vztekem.

„Souhlasím,“ odpověděl jsem.

„Za půl hodiny ve starém skladišti Falconeho mafie. Nemusíme snad říkat, že máte přijít sám. Nemusíte sem chodit, ale mějte se na pozoru, stačilo by jediné uklouznutí a my se postaráme, aby se o tom v Gotham vědělo.“ Pak zavěsil.

Vztekle jsem třísknul sluchátkem. Takhle se mnou nikdo jednat nebude! Já se nenechám vydírat! Prostě tam nakráčím, setřu jim ty jejich nafrněný úsměvy a ukážu jim, kdo je Riddler! Já jim dám Eddieho... Skřípal jsem zuby.

Natáhl jsem se pro sako, urovnal jsem si kravatu a sundal jsem z věšáku svou vycházkovou hůl. Když jde o mě, hlasuju pro styl. Lidé se na to chytí a taky, za co jiného utrácet nakradené miliony? Narazil jsem si buřinku víc do čela a vyšel jsem ze dveří. Nakonec jsem se rozhodl nezamykat. Kdo by taky kradl zrovna ode mě? Snad jen naprostý idiot. Jenže většina lidí jsou idioti.
Bezděčně jsem pootočil zlatým otazníkem na vrchním konci své hole. S lehkým zaskřípáním se odhalil závit. Takže jsem ozbrojený... V to jsem ani nedoufal. Sice je to jen kord, ale i tak... Tahle hůl mi musela zbýt z dob otevřeného nepřátelství s přerostlým netopýrem.
Otevřel jsem těžké vchodové dveře a vystoupil jsem na ulici, na kterou právě dopadaly poslední paprsky zapadajícího Slunce.

Gotham je úžasně odporné město. Tisíce lidí se jí snaží zcela zbytečně chránit. Miliony jejích obyvatel temnou Gotham milují a nenávidí. Avšak jen málo z nich si uvědomuje její pravé možnosti...

Kráčel jsem dolů ulicí pohrávaje si s hůlkou. Šel jsem naproti proudům lidí, valícím se do svých domovů. Nikdo tu po setmění nechce být. Postřehl jsem několik pohledů. Hlouček mladých žen se na mě díval okouzleně, možná až toužebně. Potetovaný chlápek na mě zíral s nenávistí. Tak tobě se ty slečinky líbí, co? Ale o tebe ani pohledem nezavadí, že? Smál jsem se pro sebe. Takovýhle je svět. Není fér... Člověk se jen musí naučit, jak z toho udělat svou výhodu.

Snažil jsem se protáhnout davem, co nejrychleji to šlo. Tu a tam jsem někoho dloubl holí do zad, aby mi uhnul z cesty. Pár takových nadávalo... Ale já tu nebyl ten, kdo blokoval cestu...
Uhnul jsem z hlavní ulice a cesta se začala svažovat rychleji. Čím víc jsem se vzdaloval od hlavní třídy, tím více ubývalo dobře vypadajících budov. Restaurace a butiky vystřídaly malé hospůdky, trafiky a obchody se smíšeným zbožím a zeleninou. Když jsem minul několik dalších bloků, narazil jsem na první skladiště. Elegantně jsem se vyhýbal dírám v chodníku a na čtvrté odbočce jsem zahnul mezi nejnovější budovy. Předpokládal jsem, že Falconeho skladiště bude jedno z těch lepších, když už téměř dvacet let podplácí většinu poldů v tomhle městě. Nemýlil jsem se. Nikdy se nemýlím.

Na největší hale zářil velký znak „Falcone Shipping Company“ osvětlovaný řadou reflektorů. Nechápu, jaký idiot pořádá něco tajného na takhle výrazném místě. Ačkoli... Většina lidí jsou idioti, takže se není čemu divit.

Pomalu jsem přistoupil k hlavnímu vchodu a ani jsem se neobtěžoval klepat. Zvedl jsem hůlku k vrchnímu okraji vrat tak, aby otazník na vršku jen těsně přesahoval rýhu mezi vraty a stěnou. Tak předvídatelné... Vždycky je tam kamera.

Stačilo počkat. Že jim to ale trvalo. Nakonec se někdo ráčil zvednout svoji zadnici a otevřít mi.

Vešel jsem do rozlehlé haly, která neodpovídala klasickému skladišti. Jak jsem předpokládal. Falconeho zástěrka pro nelegální operace.
Většina světel byla zhasnutá, takže jsem viděl jen siluety postav, beden a vybavení. Rozhlédl jsem se kolem.
Uprostřed rozlehlé haly stál masivní dřevěný stůl, nad kterým se skláněli dva muži. Nebo spíš jeden chlap a jeden Tučňák.

„Ahoj, Ozzy! Řekni mi, jaký nelétavý pták je tak pitomý, že se schovává tak, aby by ho vyčmuchal i podplacený polda?“ zavolal jsem na něj.

Vztekle se na mě otočil a setřel si imaginární smítko ze smokingu. „Zklapni, Nigmo... Nikdo se tě na nic neptal.“

Nadzvedl jsem si okraj buřinky a usmál jsem se: „Však to je taky dobře! Já jsem ten, kdo tu dává hádanky.“

„Ty drzej šmejde! Co si to vůbec dovoluješ!“ zařval Tučňák v afektu a natahoval se pro deštník opřený o roh stolu. Tipoval jsem, že je to jeden z těch deštníků, se zabudovanou zbraní.

V tu chvíli se konečně ozval ten druhý. Nebyl jsem si jistý, kdo to je. Stál před stolní lampou, takže jsem stěží mohl odhadnout, jak vypadá. „Klid, Oswalde, přece ho teď nezabiješ...“ Spíš vrčel než mluvil.

Oswald něco zabrblal a vrhl na mě vražedný pohled, ale pak mi naznačil, abych přišel blíž.

Následoval jsem ho tedy ke stolu a konečně jsem toho druhého poznal. Pan rozpolcený, náš ex-státní zástupce, ze kterého se stal kriminálník, Harvey Dent. Jeho přezdívka Two Face nelhala, opravdu měl dvě tváře. Pravou stranu obličeje měl zjizvenou, protože mu při soudu jeden z mafiánů chrstl do obličeje kyselinu. Harvey se z toho prý nikdy nevzpamatoval.

„Děkuju,“ prohodil jsem k němu a opřel jsem se o stůl tak, abych stál co nejdál od Oswalda. Nevěřil jsem mu. Měli jsme spolu příliš nevyřízených účtů.

„Tak o co jde? Proč jsi mě sem tahal, Ozzy?“ oslovil jsem ho po chvíli nic neobjasňujícího mlčení.

Oswald sebou škubl a nadzvedl obočí tak, že mu málem upadl monokl. Potom se natáhl pro svůj kabát s kožešinovým límcem a vytáhl z kapsy krabičku s drahými doutníky. Jeden vyndal a zasunul si jej do koutku úst. Hned se vedle něj objevil jeden z jeho poskoků se zapalovačem. Tučňák potáhl z doutníku a konečně promluvil.

„Velký prachy, Eddie... Jeden ignorant, který pro mě jistou dobu pracoval, si myslel, že si nevšimnu, když mi něco zmizí. Spletl se, samozřejmě...“ zasmál se, ale znělo to spíš jako zakrákání. Ten ptačí styl mu leze na mozek...

„A po mně chceš co? A co za to?“ zeptal jsem se.

Povzdechl si: „Ty zkrátka neuděláš nic zadarmo...“

„Ne...“ ušklíbl jsem se.

Zaskřípal zuby a málem mu z koutku úst vypadl doutník. „Deset procent.“

„Chci hlavně vědět, o co jde,“ zareagoval jsem. „A při nejmenším třicet.“

„Ty šmejde! Patnáct a žádné smlouvání,“ vztekal se.

Ušklíbl jsem se. „Pětadvacet, protože jsi mi ještě neřekl, o co jde.“

„Já tě... Ty zkurvy...“ začal řvát a už na mě mířil deštníkem.

Harvey mu položil ruku na rameno. „Dost!“ zavrčel.

Oswald byl rudý a házel po mně vražedné pohledy. „To ti nedaruju!“ zasyčel a odkolébal se k polstrované židli, která stála u jedné z krabic.

„Doufám, Harvey, že od tebe se dozvím, o co tu jde,“ pousmál jsem se.

Šlehl po mně vzteklým pohledem. „Nevím, co jste si s Oswaldem udělali, ale nechte si to na jindy. Tady nejde o jeho peníze. Tady jde o poselství. Měli jsme s tím zlodějem jistou dohodu a on ji porušil. Nedal nám alibi a proto nás poslali zpět do Arkhamu. Tohle mu nemůže projít,“ vrčel.

„Dobře, takže tohle je tvoje akce, ale Oswald se rozhodl přiživit. To je mu podobné,“ ušklíbl jsem se.

„Ne zcela. Původně jsme po něm chtěli, aby nám zajistil cestu k tomu zrádci. Jenže Oswaldovi jde zkrátka jen o to, aby mohl odpálit vrata od jeho sejfu a sebrat mu ty peníze. Zbytečné, nudné peníze. My ale chceme, aby ten zrádce pochopil naše poselství. Proto jsi tady. Chceme se dostat do jeho sídla. Potichu, bezpečně a nezaznamenáni. Sežeň přístupová hesla, informace i kombinaci k sejfu.“

„Fajn, a co když do toho nejdu?“ zeptal jsem se.

„On tě zabije...“ kývl hlavou směrem k Tučňákovi. „Ber dvacet procent. Byla by tě škoda.“

Tón, kterým řekl tu poslední větu, mi rozhodně nebyl příjemný. Poslední dobou se držím mimo takovéhle akce. „Fajn, můžeš se mnou počítat.“

„To rádi slyšíme,“ odvětil Harvey.

„Kdy?“ Potřeboval jsem vědět, kolik mám času.

„Dnes. Nebude doma,“ odpověděl mi a natáhl se pro nějaké papíry.

Nadzvedl jsem si buřinku z očí. „Vy jste se zbláznili! Jak mám něco takového zjistit za pár hodin?“

Harvey se ušklíbl: „Možná jsme blázni, ale blbí nejsme. Myslím, že stejně už všechny informace máš.“ Vytáhl z hromady papírů fotografii a ukázal mi ji. „Jeho manželka si tě najala, protože podezřívá jeho milenku. Prý se jí od té chvíle, co její muž tu druhou poznal, ztrácí šperky.“

Usmál jsem se. „Máte dost informací. A já v tomhle případě taky.“

***

Tučňák měl styl, to se mu muselo nechat. Jeho obrněná dodávka (spíš menší náklaďák) měl naprosto všechno, co si může člověk přát. Seděl jsem velkou obrazovkou a sledoval, jak se blíží k domu. S Tučňákovou technikou a mou hlavou nebylo nijak složité napojit se na bezpečnostní kamery domu. Harveyho sako (tedy ta bílá polovina) svítilo do dálky, takže bylo jednoduché zjistit, kde je kdo. Harvey šel první, za ním dva Tučňákovi ignoranti a Ozzy osobně se kolébal za nimi.
Trochu jsem si poupravil sluchátka a mikrofon, potom už jsem jen čekal, až se ozve jejich první volání o pomoc. Když se konečně dostali přes zahradu, ozvalo se ze sluchátek Harveyho vrčení.

„Dveře?“

„Mohl bych ten systém vyřadit z provozu,“ odpověděl jsem. „Ale můžeš použít kód 32598.“

„Kód?“ vrčel nedůvěřivě.

„Přístupové heslo jeho manželky. Je to datum jejich svatby. Formát měsíc, den, rok.“

„Jak to víš?“

Přitáhl jsem si mikrofon blíž: „Jsem soukromý detektiv... Už jsem tam byl. Nenesu zodpovědnost za to, že si nezakryla klávesnici ani za svou perfektní paměť.“ Nemohl jsem se nesmát.

Jako odpověď se ozvalo zabručení. Měl jsem pocit, že jsem zaslechl „Nejen perfektní paměť...“, ale nemohl jsem si být jistý. Asi to byl jen šum.

Přepnul jsem pohled na kameru u dveří. Vypadalo to, že vše vyšlo, jak mělo. Celá skupina se mi znovu ztratila z obrazovky, když za sebou Oswald zavřel dveře. Napojil jsem se na kamery ve vstupní hale. Znovu se mi ozval Harvey, a tak jsem je navigoval. Po schodech do prvního patra, chodbou vlevo. Dvoukřídlé dveře po pravé straně.
Přepínal jsem kamery, abych je udržel na obrazovce.

„Sejf je za jednou z knihoven.“

„Za kterou?“ ozval se Harvey.
„Nevím, ale nejpravděpodobněji za prostřední,“ sdělil jsem mu svou domněnku.

„Jak to otevřít?“

Odhrnul jsem si vlasy z očí. „Není na stole tlačítko? Nebo není v místnosti nějaký štítek s citátem?“

Sledoval jsem hemžení v pracovně. Po několika minutách se znovu ozval Harveyho hlas.

„Nic...“

Bezděčně jsem si přiložil prsty ke spánkům. „Fajn, tak vsaď na klasiku. Vytáhni Sen noci svatojánské. Nic? Tak Romeo a Julie. Ani to? Není tam nějaká kniha, co vypadá jako špatně zařazená?“

Ze sluchátek se ozývalo jen Harveyho nesouhlasné bručení.

„Zkus Bibli...“ Pár takových jsem už taky zažil. „Zase ne? Zkus ty ohmatané knihy...“

„Nic,“ vrčel Harvey už značně vztekle.

A potom přišla spásná myšlenka. „Harvey? Je to, co vidím na rohu pracovního stolu, obrázek rodiny? Manželky, dětí, babičky nebo jeho fotka z dětství?“

Místo odpovědi jsem zaslechl jen nechápavé přitakání.

„Tak ten rámeček přiklapni.“ Sledoval jsem, jak Harvey opatrně přiklápí rámeček fotkou dolů. Jakmile jej položil, prostřední knihovna se lehce vysunula a odhalila velké a bytelné dveře od trezoru.

„Fajn... A teď se předveď,“ ozval se Harvey. „Dvakrát se spleteš a bude z toho policejní poplach.“

Promnul jsem si kořen nosu. „Dobře Harvey. Mám tu pár čísel... Ale myslím si, že datum narozenin jeho milenky je nejpravděpodobnější.“

„Jsi blázen? Nebude to spíš třeba číslo jeho první výplatní pásky?“ štěkl Harvey nedůvěřivě.

Ušklíbl jsem se. „Věř mi, Harvey. Za vším jsou ženské...“

„Dobře, zkusíme to... Ten kód?“

„1-2-0-6-1-9-7-9“

Harvey se ještě jednou ozval, než přistoupil k sejfu. „Máš ještě nějaká další čísla?“

„Ne, ani jedno,“ zasmál jsem se. „Ale Ozzy má s sebou dost trhaviny na to, aby vyhodil do vzduchu celou Black Gate.“

„Doufej, že máš pravdu...“ zavrčel výhružně.

Odpojil jsem mikrofon. „Já nedoufám, já vím...“

Sledoval jsem, jak Harvey zadává kód a otvírá sejf. Za ním se tam cpali Tučňákovi poskoci a Ozzy je ještě popoháněl deštníkem. Vypadalo to komicky. V tu chvíli mi bylo Harveyho docela líto.
Nakonec ale netrvalo dlouho a Tučňákovi poskoci se ploužili ven s několika kufříky a sportovními taškami. Po chvíli vyšel i Harvey. Svěřil se, že má v plánu nechat mu ve vybíleném sejfu dopis, že jakmile o tom zrádci cokoli zaslechne, už to nenechá jen tak.
Věděl jsem, že by ho Harvey byl zabil, kdyby mu mince neřekla jinak. To bylo něco, čemu jsem nerozuměl. Proč je Harvey tak posedlý dualitou, náhodou a prostými odpověďmi ano ne. Jak se může tak inteligentní člověk rozhodovat podle toho, jak mu padne mince? Jistě, byl takový od toho incidentu u soudu... Myslím, že ho to rozdělilo na dva zcela odlišné lidi. A to nejen vzhledem...

Z mých úvah mě vyrušili až Tučňákovi poskoci. Po nich se pomalu přikolébal Tučňák a zaním nakonec i Harvey.

„Kamery?“ zeptal se, když přišel dost blízko.

„Odpojené - nenahrávaly,“ ušklíbl jsem se.

Dostalo se mi uznalého pohledu.

Tučňák se pomalu usadil na nejpohodlnější sedadlo, očividně v dobré náladě a spokojený sám se sebou.

„Pánové,“ zakrákoral. „To by chtělo oslavit. Zvu vás na večeři.“ Pokynul řidiči, aby nastartoval. „Do Iceberg Lounge!“

Ne, že bych pozvání do Tučňákova vyhlášeného podniku neocenil, ale tohle byl jeden z těch divných dnů, kdy bych byl radši sám. Ale co... nic se nestane, když si dáme skleničku něčeho opravdu dobrého. To se Oswaldovi muselo nechat, jak řídit luxusní klub, to věděl dobře...

***

Z původního „zvu vás na večeři“, byla nakonec „večeře ve dvou“. Oswald si s námi stěží dal první skleničku a už musel být nutně u stolu kandidáta na starostu, potom zase u majitele Gothamských sléváren a nakonec u majitele Gotham Gazette, nejlepších gothamských novin. Potom už se ke stolu vracel jen proto, aby nám oznámil, že už ho k sobě zas někdo volá.
Seděli jsme s Harveym naproti sobě a ani jednoho z nás nenapadalo, jak začít hovor. Bylo mi naprosto jasné, že jakmile se tady Tučňák objeví, řekneme mu, že odcházíme. Jenže on se vždycky ukázal takovým způsobem, že se mihl kolem, zabrblal omluvu, že prý tu bude hned a zavolal, ať nám servírka přinese další specialitu z vinného sklípku nebo z kuchyně.
Pomalu jsme do sebe otáčeli skleničku za skleničkou, dívali se jeden na druhého a mlčeli. Když jsem už nedokázal snést jeho upřený pohled, zadíval jsem se na servírku, která nám na Oswaldův pokyn právě přinášela další láhev. Pěkná holka... Když postřehla, že se na ni dívám, usmála se a zrudla.
Harvey mi mezitím dolil sklenku.

„Jak vynáší soukromé čmuchání?“ přerušil nakonec dlouhé ticho.

Zasmál jsem se: „Mně dost...“

Uchechtl se. „To věřím. Tys' vždycky věděl, jak si získat lidi. Teda, až na Oswalda...“ naznačil směrem, kam Tučňák naposledy zmizel.

„Ušil na mě slušnou boudu. Přišel jsem na to, ale měl jsem z toho dost problémů...“

Zasmál se. „To je mu podobné...“

Nakonec jsme si povídali o všem a o ničem. Harvey byl s každou další láhví sdílnější a já už jsem se potom taky smál všemu, co řekl, ačkoli to vlastně ani nedávalo smysl.

Taky jsem zaregistroval, že ta pěkná servírka se okolo mě začíná motat víc než je zdrávo. Harveyho to očividně rozptylovalo. Vždycky zvýšil hlas, když procházela kolem a zase začínal vrčet. Nedokázal jsem se nesmát...

***

Otevřel jsem oči. Příšerně mě bolela hlava. Asi jsem to včera trochu přehnal. Nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem. Pomalu jsem se posadil a tiše jsem zaúpěl. Bolelo mě celé tělo. Opatrně jsem se ohlédl na druhou stranu postele na postavu zamotanou v dece. Stále spala.

Ne, že by se mi už něco takového nestalo. Obvykle jsem si aspoň matně vzpomínal. Jenže teď jsem měl okno. Naprosto nic.
Zatnul jsem zuby a vstal jsem. Pomalu jsem z podlahy sebral své boxerky a snažil jsem se nevnímat své bolavé tělo, když jsem se ohýbal pro ponožky. Oblékl jsem si, co jsem našel, a hledal jsem další kusy svého oblečení.
Teď hlavně zmizet dřív než se probudí, hučelo mi v hlavě. Opatrně jsem z rámu jednoho z obrazů sundal svou kravatu. Tiše jsem otevřel dveře a vyklouzl jsem na chodbu. Sebral jsem ze země svou košili a o kousek dál jsem našel pravou botu. Otevřenými dveřmi jsem vešel do dalšího pokoje, kde na gauči leželo mé sako a buřinka. Nakonec jsem pod stolem našel i druhou botu. Znovu jsem vyšel na chodbu. Pěkný byt... Na servírku se má vážně dobře...
Když jsem znovu procházel chodbou, všiml jsem si, že na klice dveří do ložnice je zaháknutá má hůlka.
Povzdechl jsem si. Proč je vždycky nejtěžší najít kalhoty? Jak se může něco limetkově zeleného tak snadno ztratit?
Prohledal jsem celý byt, ale nenašel jsem je. Nakonec jsem znovu potichu otevřel dveře ložnice a rozhlédl se. Ani na jednom z křesel jsem je nezahlédl. Potom jsem z očekáváním toho nejhoršího vzhlédl ke stropu.
Samozřejmě!, povzdechl jsem si. Nad středem místnosti visel lustr. A na něm moje zelené kalhoty. Jak se tam vůbec dostaly?

Tiše jsem přitáhl jedno z křesel do středu místnosti a postavil ho těsně vedle postele. Neuvěřitelně mě bolelo v kříži. Musela mi dát slušně zabrat... Ale proč si nic nepamatuju?
Stoupl jsem si na křeslo a snažil jsem se získat svoje kalhoty, aniž bych rozhoupal lustr. Když jsem je konečně chytil, zamotala se mi hlava. Padal jsem a nedalo se to zastavit. Se slušnou ránou jsem dopadl na postel a čekal jsem, že se probudí. Postava v druhém rohu postele se ale jen zavrtěla.
Rychle jsem si natáhl ukořistěné kalhoty. Trochu zbrkle jsem vstal a znovu mě zabolela záda. Obešel jsem postel, abych sebral svou hůlku, kterou jsem upustil, když jsem padal. Hrklo ve mně, když když jsem vedle ní našel minci. Opatrně jsem ji otočil a zalapal jsem po dechu.
Mince, z jedné strany panna, z druhé zrovna tak, jenže jedna netknutá a druhá poškrábaná a spálená. Ne... To není možné. To prostě nemůže být pravda.
Takže to nebyla žádná servírka. (A taky to vysvětluje, proč mě bolí celé tělo.) Byl to... Já jsem se... Já, Harvey...

Krev mi bušila ve spáncích, když jsem zběsile vyběhl z bytu. „Do hajzlu, co jsem to proved?!“

(Jako obvykle) Poznámka pod čarou:

Edward Nigma, Riddler (Hádankář) nebo taky Eddie Nashton jsou jména jednoho z všeobecně nejoblíbenějších Batmanovských nepřátel. Trpí obsesivně kompulzivní poruchou, která se v jeho případě projevuje nutkáním dokazovat svou nadprůměrnou inteligenci (proto také nechává Batmanovi hádanky na místě svých zločinů). Také je neuvěřitelný narcis. Občas opustí stranu kriminálníků a pracuje jako soukromý detektiv, ale s jeho kontakty a minulostí je problém udržet se a nepřidat se zpět.

Harvey Dent (Two Face) byl státní zástupce, ale po událostech u jednoho soudního slyšení, kdy mu jeden z mafiánů chrstl do obličeje kyselinu. Harvey uvěřil, že celý život závisí jen na náhodě a svá rozhodnutí teď dělá podle toho, jak mu padne mince. Navíc se z něj stal schizofrenik s „dobrou“ a „zlou“ stranou. Mluví o sobě v množném čísle, protože se považuje za dvě nezávislé osoby. Jednotné číslo používá pouze, když mluví jen za jednu svou stranu.

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Riddle Me This: