OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Heaven is a place on Earth I.

07.04.2013 (10:00) • Lareth • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 3× • zobrazeno 1325×

Tma. To bylo vše, co jsem dokázala vidět. Něco jako černá díra bez okrajů. Nekonečná. Otočila jsem se dokola. Byla tam pořád. Hustá a neproniknutelná temnota. Bušila jsem do ní pěstmi, jako bych ji mohla roztříštit na milion nicotných a neškodných kousků. Tahle tma mě dusila, drtila mi tělo.

Uvědomila jsem si maličkost. Nemohla mi ničit tělo. To mi už dávno nepatřilo. Přežívala jsem v něm, to ano. Držela jsem se pevně. Mé vědomí prahlo po životu. Nemohla jsem jen tak zmizet. Ne bez nich.

Jamie. Malý černovlasý bratříček. V posledních letech byl spíš mým synem. Nikdy v životě bych nedopustila, aby se mu něco stalo. Byl mým klidným přístavem v apokalypse. Mým světlým bodem po celou dobu invaze, kdy jsme ztráceli to nejcennější. Jeden pro druhého jsme byli jediným neodmyslitelným důvodem, proč ještě bojovat, proč se nevzdat. Dokud nám osud nepostavil do cesty někoho stejně cenného. Vazba krve nebyla v tu dobu podstatná.

Jared. Viděla jsem jeho usmívající se tvář. Vějířky vrásek kolem rozpustilých očí. Mohla jsem cítit své zběsile bušící srdce pokaždé, když se mě dotkl. Jeho ruce zanechávající horké cestičky na místech, kde způsobily příjemnou husí kůži. Jeho rty na mých. To už bylo nesnesitelné. Výbuch. Exploze citů. Nikdy nikdo nikoho nemiloval tak jako já svého Jareda. Byl jen můj, dokud si na něj nezačala dělat nároky ona.

Poutnice. Malá stonožka přisátá k mému mozku. Nechutný parazit. Ovšem tak jsem to cítila zpočátku. Držela jsem se zuby nehty svého těla. Dělala jsem vše pro to, abych jí znepříjemnila život. A ještě více sil jsem utrácela za zdi, které jí musely zabránit, aby neublížila těm, na nichž mi nejvíce záleželo. Stačilo jediné klopýtnutí, a viděla záblesk mých vzpomínek. Tvář Jamieho. Cítila Jaredovy doteky na mém těle. Viděla cestu k nim. To, co jsem bránila nejusilovněji. Ale díky společnému nepříteli se z nás staly přítelkyně, sestry. Už dál nebyla parazit, ale důležitá součást lidské komunity. Byla to Wanda, nejobětavější člověk, milující duše.

Pohltil mě děs, když mi hlavou proběhlo všechno, co se událo za poslední rok. Naše cesta pouští. Smíření se smrtí. Udobření. Naše láska k Jaredovi a Jamesovi, která nám vykouzlila úsměv na tváři, když jsme už nemohly dýchat. Naděje, jež přišla na pomoc se strýčkem Jebem v horké poušti. Zlomené srdce, když nám řekl, že Jared a Jamie u něj nejsou.

Potom už jen bolest, strach a stále větší sblížení dvou sester jiného druhu. Ale přišla i další radost. Jeb nám lhal. Naše lásky tam byly. Oba. Jared mě miloval, Poutnici nenáviděl, ale kdo mu to mohl mít za zlé? Chránil své srdce, chránil mého bratra. Už jednou o mě přišli. Nemohl tušit, že na něj křičím, chci se ho dotknout. Nemohl vědět, že jsem naživu a o tělo se dělím s kamarádkou.

Potom se naše tajemství provalilo. Frustroval nás pocit, že obě nemůžeme mít, co jsme chtěly. Wanda milovala Jareda, ale jeho milovalo hlavně mé tělo. Ona opravdu celou svou duší milovala někoho jiného. Iana. Otřásla jsem se. Neměla jsem ho ráda, protože se dotýkal mého těla. Nedalo se to nijak vyřešit.

Poté ale Poutnice přišla s řešením. Dala lidem zbraň do rukou. Ukázala nám, jak vyjmout duši z těla, aniž by to zabilo hostitele. Chtěla mi vrátit tělo. A sama toužila zemřít na planetě, jež jí byla domovem. Chtěla být pohřbená jako člověk a u své rodiny. Ale proč to všechno? Kvůli mně? V jedné věci jsem jí lhala. I já bych to pro ni udělala. Vzdala bych se pro ni svého života.

Proč se musela rozhodnout nás opustit? Kdybych mohla, plakala bych. Chtěla jsem ronit slzy pro svoji sestru. Jenže nic nedávalo smysl. Tonula jsem ve tmě, ale Wandu jsem nikde neslyšela. Necítila jsem její přítomnost. Co se stalo? Doktor nás uspal, a potom už si nic nepamatuji. Rozhlédla jsem se okolo a zatoužila procitnout. Zvednout těžká víčka. Ale něco mi bránilo. Nemohla jsem přeci být mrtvá.

Snaživě jsem se rozprostřela. Natáhla jsem se do paží. Měla jsem pocit, jako bych hýbala prsty. Byl to opojný pocit.

„Melanie?“ ozval se z velké dálky hlas podbarvený vzrušením. Ten hlas bych poznala všude. To mě naplnilo potřebnou silou. Nechtěla jsem nic jiného, než vidět tvář majitele nádherného sametového hlasu. Jeho pronikavé hřejivé oči. Rty pobízející k políbení.

Chtivě jsem se protáhla až do dolních končetin. Cítila jsem každičkou buňku svého těla. Slyšela jsem jen sebe. Nikdo jiný tu se mnou nebyl. Ale kde je Poutnice?

„Mel, lásko, vrať se ke mně. Vím, že tam jsi. Teď už tě nikdy nenechám zmizet. Zůstaneš se mnou napořád. Otevři ty své nádherné oči,“ šeptal hlas. Tentokrát byl blíže i přes šepot.

Našla jsem způsob, jak zvednout víčka. Nejdříve jsem viděla ostré světlo, které se mi bolestně zarylo do očí. Párkrát jsem zamrkala, ale nedokázala jsem je opět zavřít. Jako bych poté mohla opět zmizet. Přivykla jsem si na světlo, to kvůli té tváři, jež se nade mnou najednou objevila. Z koutku na spánek mi kanuly horké slzy.

„Jarede,“ promluvila jsem svými vlastními rty. Z hrdla se mi vydral vzlyk. Jared mě pohladil po líčku.

Ten dotek byl jen pro mě. Nikdo jiný ho nemohl cítit. „Jarede,“ zopakovala jsem chraptivě. Rychle jsem se vyhoupla do sedu. Trochu se mi zamotala hlava, ale bylo mi to jedno. Byla jsem utopená v nádherných temných studánkách, ze kterých se hrnuly slzy a vytvářely cestičky po tvářích.

„Melanie, to je zázrak,“ zaštkal. Rychle mě k sobě přitiskl, jako bychom se od sebe už nikdy neměli vzdálit. Hladil mě po vlasech. Na krku jsem cítila jeho horký dech. Po nekonečných minutách se trochu oddálil a dívali jsme se jeden na druhého. Užívali si blízkost našich těl, pohlceni pohledy, uchváceni nadějí.

Muselo to trvat věčnost, ale naše rty se setkaly v půlce mezery mezi námi. Naše rty pro sebe byly souzené. Přesně k sobě pasovaly. Exploze. V tom polibku bylo všechno. Láska. Bolest z odloučení. Ztráta. Radost ze shledání. Příslib lepších zítřků.

Oddělit od sebe nás mohla akorát životní potřeba kyslíku. Ovšem nepřestali jsme se dotýkat jeden druhého. Čely jsme se opřeli o sebe a vzájemně si hleděli do očí. Ten okamžik byl pro nás všechno. Naše slzy se mísily. Naše srdce krvácela při pomyšlení jediné vteřiny bez toho druhého.

Jenže bylo tu ještě něco, z čeho mi běhal mráz po zádech, co lámalo už tolikrát zlomené srdce. Tahle bolest byla ale jiná. Byl to i strach. Seskočila jsem z lehátka na zem.

„Kde je Wanda?“ zalkala jsem, možná spíše špitla. Nedokázala jsem si představit, že by měla být pryč. Tolik to bolelo. Můj mozek odmítal ten fakt přijmout. Jaredův výraz byl nečitelný a mě poprvé od návratu do mého těla popadl vztek. „Jarede, kde je Poutnice?“ Stiskla jsem vztekle rty. Nemohla jsem se nadechnout. Proč mi neodpovídal? Měla jsem chuť jím zatřást. Nemohla zmizet.

„Je hned támhle,“ usmál se a natočil mě ke zdroji prudkého světla. Chvíli jsem tápala. Netušila jsem, co hledat. Možná nehybnou zářivou duši. Jared mi pootočil hlavu trošku doleva. Nohy mi vypověděly službu, když jsem uviděla kryotank na stole Doktora. Jeho kontrolka zářila červeně. Byl obsazený. Projela mnou vlna slastné úlevy.

„Žije,“ vzlykla jsem. Jared mě pevně objímal a kolébal mnou jako malým dítětem.

„Samozřejmě, že je stále mezi námi. Copak bych ji mohl nechat zemřít? Po tom všem. Na to jsem moc sobecký. Její přání je mi ukradené. Zůstane tu s námi,“ řekl něžně.

„Miluješ ji,“ prskla jsem a ohrnula ret. Povzdychl si, ale neodpověděl. Jak by ji mohl nemilovat? Byla dokonalá. Obětavá. Byla lepším člověkem, než kdy budu já.

„Mel, pochop. Je to tak matoucí. Všichni si musíme zvyknout. Ale poslouchej mě, tebe miluji nejvíc na světě. A už budeme navždy spolu. Tohle všechno se nějak vyřeší. Čas to zahojí,“ řekl nejistě, jako by přesvědčoval hlavně sám sebe.

„Já vím,“ vzdychla jsem. „Hlavně, že jsme spolu a Poutnice žije. Na tom jediném teď záleží. Nic nás nerozdělí. Miluji tě, Jarede. Tělem i duší.“ 

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Heaven is a place on Earth I. :