OurStories.cz ~ naše povídky » Vílí prach [9]



Vílí prach [9]Lidská škola

9. kapitola

„Mami, ale já už chci jít do školy. Jsem v pořádku, fakt. Vždyť to jsou už tři dny… aspoň dneska mě pusť,“ hádala se Sam s mámou. Bylo ráno a Bailey ji našla, jak si balí věci do lidské školy. Nechtěla tomu uvěřit, protože se ještě vzpamatovávala z toho útoku. Nic ale nevěděla, Sam mlčela o tom, co se stalo. Jediné, co mohla o tom útoku s určitostí říct, že ji přinesl ten kluk, který se ani nepředstavil, ale kdo ji napadl a proč, netušila. Měla podezření, že se setkala s čarodějnicí, jenomže to by už nežila. Čarodějnice by ji zabila ihned. Aspoň si to myslela, žádné zkušenosti s nimi neměla. Nemohla tušit, jak se chovají, naštěstí.

„Ne, Sam, proč tam chceš jít? Vždyť do lidské školy chodit nemusíš,“ povzdechla si Bailey, protože viděla, že Sam prostě nepřesvědčí. Většinou si prosadila svou a byla tvrdohlavá. Stejně to nevzdávala, aspoň malý ústupek.

„Mami, prosím tě,“ začala Sam s vysvětlováním, „ty taky chodíš do lidské práce, aby sis vydělala. Proč? Vždyť tam nemusíš,“ obrátila proti ní vlastní otázku.

„To je ale něco jiného,“ zkusila to ještě.

Sam se snažila zůstat v klidu. Většinou se jí to nedařilo a začala křičet, protože se cítila bezmocná. Ona chtěla jít do té školy. Tentokrát se ovšem překonala. „Ne, to vůbec není něco jiného. Není to naše přirozenost a obě to chceme. Je to úplně to stejné.“

„Ale zlato…“

„Mami, no tak, prosím.“ Běžela k mámě a skočila jí do náruče.

„Tak fajn,“ povzdechla si Bailey nahlas, když ji Sam pevně stiskla. „Ale budeš se dneska i zítra šetřit je to jasné? A nemysli si, že si to s tebou potom nevyřídím, až budeš zdravá. Už máš za sebou sice maturitu, to ale neznamená, že proti mně budeš používat ochranná kouzla a utíkat z domu. Víš, jaký jsem o tebe měla strach?!“

„Já vím, mami. Už jsme to probíraly nejmíň stokrát. Samozřejmě, že se to už nebude opakovat.“ Hlavně proto, že nechci přijít o život tak brzy, i když Nallu chci vidět, jenže tyhle dvě věci asi nejdou skloubit, pomyslela si Sam smutně.

„Tak dobře, můžeš jít dneska do školy,“ souhlasila konečně.

Sam se vznesla nad zem a zatočila se ve vzduchu a rozvířila kolem sebe všechny papíry a lehké věci.

„No tak, Sam! Tohle si ale můžeš nechat na později! Nejsi ještě úplně v pořádku,“ zastavila ji Bailey. Sam se poslušně postavila na místo, protože věděla, že už dosáhla toho, co chtěla. Nedovolila si dál pokoušet štěstí.

„Mami, nejsem nemohoucí,“ protestovala Sam. Bailey se podívala po pokoji, nedbajíc na její ospravedlnění, a potom odešla. Věci se samy od sebe vrátily na své místo. Jo, Sam ji za to obdivovala. Taky by chtěla takhle umět kouzlit, aniž by musela hýbnout prstem, doslova. Ale to se časem určitě naučí.

Tak, teď měla to, co chtěla. Rychle si dobalila zbytek věcí a převlékla se a běžela dolů. Tam s tátou a mámou posnídala a potom se rozběhla na autobus. Máma jí sice říkala, že by se měla šetřit, ale tohle přece nevidí, ne? Navíc se cítí úplně skvěle, nic ji nebolí, na krku nemá žádné pohmožděniny, protože ji Nalla škrtila zevnitř, dá-li se to tak říct.

Navíc se cítila dobře i duševně. Ten stesk, který ji popadl hned po probuzení, byl chvilkový a potom cítila jenom klid. Žádný stesk po Nalle, žádné výčitky svědomí, že za to může, nic podobného, jenom klid. Což ji připadalo divné a vlastně i urážlivé vůči ní. Nevěděla, jestli se má radovat, nebo být ze sebe zklamaná. Vždycky, když si na to vzpomněla, řekla si, že to nechá na později. Že se tím teď trápit nebude. Jenomže nevěděla, kdy to později nastane.

Sam seděla v autobuse plném lidí. Stála u okna, dívala se ven a přemýšlela o tomhle všem. Chybělo jí to. Ta cesta, při které nezabere jenom sekundu, jako u přenášení, ale musí čekat na zastávce, a potom než autobus dorazí do svého cíle. U přenášení se používají kouzla, ale tohle má své osobní kouzlo, které lidé nepochopí, protože prach nepoužívají.

Když se konečně otevřely dveře na její zastávce, protlačila se pomalu ke dveřím a měla z toho takovou radost, jako kdyby se právě naučila chodit. Skoro to nestihla a jen tak-tak se dostala ven z autobusu dřív, než se dveře zavřely. Přesto všechno měla stále radost.

Už seděla v lavici a dobrá nálada ji stále neopouštěla. Lidé kolem ní se na ni dívali jako na blázna, ale Sam to ani nevnímala. Byla šťastná, že může jít do lidské školy. Taky přemýšlela o tom, jaké to asi bude na výcviku. Zvládne to vůbec? A proč se na to těší až teď? Jako kdyby se stalo něco, na co si nepamatuje, a co změnilo všechny její názory, touhy, city… Jako kdyby ji to předělalo od základů, přetvořilo na něco úplně jiného. Něco, co nezná smutek, co se raduje ze života.

Proč se tak diví? Vždyť se tak chovala vždycky. Akorát jí v tom pomáhala ještě Nalla, jenže teď tu nebyla a Sam prostě nevěděla, jak se mohl tak ze dne na den její názor na všechno změnit. Truchlila, byla naštvaná, nemohla zapomenout na Nallu a nic ji nebavilo, a najednou je šťastná z takových maličkostí jako je cesta autobusem, usmívá se, jako kdyby si pusu roztáhla kleštěmi, a na Nallu si vzpomene se smutkem jenom málo, jinak na ni myslí jenom v dobrém. Jako kdyby se přidala k těm vílám, které před necelým týdnem oslavovaly její „odchod“ a které tak moc nenáviděla za tohle chování.

„Ahoj,“ postavil se před Sam nějaký černovlasý kluk nadšeně. Sam trochu nechápala, proč se tak tváří, ale kvůli své dobré náladě se na něho mile usmála a pokynula mu hlavou na pozdrav. Potom si zase začala všímat tabule vepředu. Jak krásně černě namalovaná. Možná by chtěla trochu lépe smazat, ale to není její problém.

„Ty asi nevíš, kdo jsem,“ ozval se znova ten kluk. Sam na něho zase pořádně nepohlédla, jenom zahlédla jeho černou kštici, která barvou připomínala tu tabuli. Zavrtěla hlavou a pohled zase odvrátila jiným směrem. Hele, to je krásná učitelská židle. Určitě se na ní sedí lépe, než na těchhle dřevěných a tvrdých židličkách. Jo, učitelé mají vždycky něco extra.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se. Sam si nenápadně povzdechla, protože se zdálo, že ten kluk asi nepřestane rýpat a bude ji vyrušovat v prohlídce třídy.

„Sam.“

„Já jsem Mahrem. No, je to divný jméno, moje máma byla zřejmě trochu sjetá, když mi ho vybírala.“ Sam nechápala, o čem to mluví. Že by si seděla na vedení? Trochu poposedla na místě a zase se na něho zadívala.

Ne, vedením to nebude.

„Hm, to měl být vtip,“ povzdechl si. „No nic, Sam, moc mě těší. Chtěl jsem říct, že jsi mě v tom parku docela vyděsila. Štěstí, žes stihla říct svou adresu, jinak nevím, kam bych tě měl odnýst. Tvoje máma byla hodně vystrašená, když jsem tě bezvládnou donesl domů. To víš, dcera se svěšenou hlavou asi moc nezapůsobí. A cos tam vůbec dělala? Do toho parku přece nikdo nechodí. Je to tam hodně starý a celkem zarostlý. No, teda, já tam chodím, ale já už to znám odmala. Když jsem měl tak pět let, tak ho zavřeli, nebo tak něco. O důvody jsem se nestaral.“ Brebentil jako rozjetý vlak a nešlo ho zastavit. Celou tu dobu na něho Sam koukala s vyvalenýma očima a otevřenou pusou. Takže to byl on, kdo ji zachránil? Přišel v pravý čas a nenechal ji tam ležet. Odnesl ji domů, i když se vůbec nemusel obtěžovat. Vždyť říkal, že ten park je opuštěný, možná by tam ani nikdo jiný nepřišel. Mohl se na ni prostě vykašlat a zajít si třeba na zmrzlinu. Jako kdyby ji někdo hlídal, byl jejím strážným andělem, i když podobnou práci vlastně měla dělat ona.

Najednou se po sobě začal dívat a oprašoval si mikinu. „Copak na sobě něco mám?“ zeptal se udiveně.

Sam se musela začít smát. Připomínal jí spíš vílu, která je v prvním semestru ve škole. Povídají si strašně rychle a moc věcí najednou, aby náhodou něco nevynechaly. Taky se zajímají, jestli náhodou před kamarádkou nevypadají špatně, a když ano, tak si vílím prachem něco změní, pokud už takové kouzlo ovládají. Jsou totiž nové a ještě ne moc vyzrálé. I ona byla taková, aspoň podle mámina tvrzení. Jak moc se ty dva světy podobají. Akorát tady mají více kluků a žádné kouzla. Aspoň ne ve stejném smyslu.

„Ne. Jen jsem si na něco vzpomněla,“ lhala. „Já… chtěla bych ti moc poděkovat za mou záchranu. Kdybys tam tehdy nepřišel, nejspíš bych už byla mrtvá. Takže ti chci moc poděkovat. Ma… ehm,“ máchla rukou k jeho celé postavě, aby jí zopakoval své jméno. Až teď si ho pořádně prohlédla.

Jeho oči připomínaly světlejší odstín smaragdu a dívaly se na ni, jako kdyby viděl svého nejlepšího kamaráda po mnoha letech. Těch vlasů si všimla už předtím. Byly uhlově černé a na krátko ostříhané. Jeho rysy byly jemné, na kluka, a přátelské. Žádné vystouplé lícní kosti, jako má většina kluků. Vypadal, že neměl problém s důvěrou a se svěřováním. Takové exempláře moc nepotakávala. Preliisové se do toho samozřejmě nepočítali. A vypadal, že by rád pomohl každému v nesnázích. Což už vlastně jednou dokázal. Pomohl Sam. Rty měl trochu asymetrické. Spodní ret měl plnější než horní. Na horním rtu napravo měl menší jizvičku, takže mu kraj rtu končil mnohem níže, než ten levý. Napadlo ji, že si ji mohl způsobit při nějakém zachraňování, například. Už si ho pomalu kreslila jako nějakého akčního hrdinu, který po nocích, a vlastně i přes den, zachraňuje slečinky v nesnázích. Ukecaný hrdina, pomyslela si vesele. Stejně jí ta jizvička přišla tak nějak… úžasná a k němu se prostě hodila. Zranění z boje.

„Mahrem,“ pomohl Sam. „Fakt je to divný jméno, máma miluje exotiku, takže asi chápeš, že jsem nemoh‘ dostat obyčejný jméno jako Peter, Andrew nebo Thomas. Ale byl bych raději, kdybys mi říkala přezdívkou. Remy by bylo nejideálnější.“ Znovu jí podal ruku, aby se poznali. Sam konečně zareagovala tak, jak měla, a ruku mu podala a pevně stiskla. Tak se to tady přece dělá, ne?

Remy trochu pokřivil obličej, ale ne moc. Nechtěl, aby někdo poznal, jak ho pevný stisk Sam překvapil. Přemýšlel, jak to, že pokud má tak silný stisk, ji někdo mohl v tom parku přepadnout. Měla by se ubránit, ne? Možná by přeprala i jeho. Té myšlence se musel usmát. Holka, která by ho přeprala. Takovou ještě nenašel. Vlastně málokdo se mu dokázal postavit a zvítězil. U ní by si svým vítězstvím nebyl zase až tak jistý. Nechápal, kde se v tak křehkém stvoření vzalo tolik síly. O to zajímavější pro něho byla a o to víc se ji snažil poznat.

„Ty tady normálně sedíš?“ změnil téma a schovával ruku za záda, aby si ji trochu protáhl.

„No, jo…“ pokrčila Sam rameny. Nechápala, proč se na to ptá.

„Já sem nastoupil na začátku týdne a seděl jsem tam, kde bylo volno. Což bylo tady. Doufám, že mě nevyhodíš, když jsme teď těmi kamarády a já ti zachránil život,“ dodal se zadržovaným smíchem. Sam nepochopila, jak někdo může být tak bezprostřední. Vždyť ji skoro nezná.

„No jasně, klidně si přisedni.“ Remy nečekal, až si to rozmyslí a sedl si vedle ní. V tu chvíli zazvonilo na hodinu a o něco později vešla do třídy učitelka. Sam se nemohla dočkat. U nich učitelka vždycky vletěla do třídy, doslova, přesně na čas. Ty lidské se někdy zdržely dokonce i pět minut. U nich šlo všechno podle určitého řádu, tady měl mezery mezery. Prostě se jí to zdálo lepší než u nich. Ale… Vždy tady bylo to jedno slůvko, které všechno kouzlo celistvosti pokazilo.

Nalla.

Tady sice Nalla byla, což se Sam líbilo, ale chtěla ji zabít. Kdyby byla v svém světě, nic by se jí nemohlo stát. Čarodějnice by tam nemohly, nedokázaly by proniknout tou obranou. Ale tady, v lidském světě, měly neomezenou moc. Teď Sam napadlo, proč vlastně si z lidského světa neudělají svůj svět, když z vílího jsou vyhoštěné, jenže tuhle myšlenku ihned zavrhla. Pokud by si ji připustila, znamenalo by to, že její máma i táta by museli dělat otroky, poslouchat jako pejskové. A nic takového pro ně nechtěla.

Raději přestala přemýšlet nad ‚co by, kdyby‘, a začala se soustředit na hodinu.

Celou dobu musela něco žmoulat v ruce, jak byla nervózní, poklepávala nohou, nedokázala udržet svou pozornost…

„Sam, děje se něco?“ zeptal Remy, když už nemohl vydržet její neustálou roztěkanost.

„Ne, nic. Jenom jsem ráda, že tady můžu být.“

„Aha. Ale trochu mě znervózňuješ,“ usmál se mile, aby si nemyslela, že jí to vyčítá, nebo tak něco. Nikdy by ji neurazil, nikdy. On to ani nedokázal, neměl rád, když někdo někoho urážel nebo pomlouval. Když o někom něco říkal, tak buď jenom ze srandy nebo pravdu.

„Já… promiň. To víš, zase můžu chodit do téhle školy. Vždyť byly prázdniny,“ dodala rychle, aby si nemyslel, že snad chodí do jiné. Nesměl se dozvědět, že je víla. Možná se zdá být přítelem, ale jestli by to přijal jako její táta, tím si vůbec nebyla jistá. A i když ji zachránil život, znali se jen pár minut. Přesto přeskočili fázi poznávání a podle Remyho skočili rovnou do přátelství.

„Jo, je to super. Myslím, že je lepší, než na tu, na kterou jsem chodil předtím,“ usmál se nazpátek a zase začal dávat pozor. Sam se hlídala, aby neudělala ani nepatrný nervózní pohyb. Doufala, že se jí to daří.

 

„Mami, bylo to vážně skvělé… já… mohla jsem se zase učit… a… potkala jsem toho kluka, který mě zachránil… Bylo to prostě úžasné,“ shrnula to všechno Sam po pár koktavých větách. Nedokázala vyjádřit své nadšení, proto nenacházela slova. I tahle se jí zdála moc slabá.

„Jo, já ti věřím,“ zasmála se na její účet Bailey. „Vidím ti to na očích. Ale doufám, že budeš zvládat obě školy,“ upozornila Sam jemně. „Nechci, abys výcvik zanedbávala.“

„Jasně, neboj. Stejně by mě zajímalo, jak to bude probíhat. Bude to stejné jako ve škole? A ty jsi dělala potom ještě nějaký speciální obor?“ vyzvídala Sam.

Bailey chytila hrnek s horkou čokoládou, která už pomalu chladla, i druhou rukou a přešla ke křeslu. Tam se posadila a nechávala Sam v očekávání její odpovědi. Schválně to protahovala, aby ji mohla poškádlit. Potom si ještě usrkla trochu té hnědé teplé tekutiny poté, co ji pro Sam nekonečnou dobu foukala, a chvíli se zavřenýma očima vychutnávala. Sam to brala jako provokaci a oči jí zahořely vztekem.

Bailey se podívala na nedočkavou a zachmuřenou tvář své dcerky a rozesmála se.

„Mami! Ty schválně zdržuješ!“ obvinila ji Sam. Bailey jenom přikývla.

„Fajn, fajn. Já vlastně ani moc nevím, jestli to bylo jiné, víš? Já jsem se totiž vzdala své kariéry, pokud se to tak dá říct, ve prospěch Scotta,“ zasnila se Bailey. „Měla jsem původně nastoupit jako pomocná víla-chůvička v domácnosti. Jenže Scott mi zamotal hlavu a já potom chtěla vlastní dítě, ne se starat o jiné. Takže, tak… Nevím, jestli chceš znát podrobnosti.“ Sam si představila, co za podrobnosti by jí máma vykládala, ušklíbla se, prudce zakroutila hlavou a snažila se nečervenat. Bailey samozřejmě tušila, co si před tím Sam představí, proto to taky řekla.

„A Sam?“ zeptala se.

„Jo?“

„Poděkuj tomu klukovi za mě. Řekni mu, že jsem mu velice vděčná, že mi zachránil dceru a že mu to nikdy nezapomenu,“ zvážněla Bailey a při tom proslovu držela Sam za ruku a dívala se jí do očí.

„Jo,“ ošila se Sam. „Myslím, že půjdu do pokoje. Zítra je taky škola, ne?“ Sam už byla v polovině schodů, když ze zdola uslyšela poznámku mámy, aby na sebe stále dávala pozor. Sam na ni jenom neurčitě zahučela a běžela do svého pokoje. Hodila se na postel a přemýšlela.

Náhle ji zaplavila taková vlna štěstí, že měla chuť začít skákat na posteli. Kašlala na to, že jí za to máma vynadá, a prostě to udělala. Rychle vstala a vyskočila na postel. Nemohla ovšem použít i křídla, aby vyskočila co nejvýše, protože jí v tom bránil nízký strop. I tak si ale užívala ten skvělý pocit štěstí, který po tak dlouhé době pocítila, vnímala, jak vzduch proudí kolem ní, když padá dolů. Ani škola takový pocit nedokázala vyvolat. Připadalo jí to jako zázrak. Jako kdyby někdo chtěl, aby se tak cítila, a použil vílí prach. Bylo jí jasné, že to tak není, protože vílí prach se nedokázal použít na změnu nálady. Kdyby ano, už dávno by to zkusila aspoň jednou na Nalle. Mohla se s ním vyčarovat pouze věc, která v člověku ten pocit vyvolala. Stejně jako to dělali se svými svěřenci.

To ji dovedlo k tomu, že je poslední dobou zanedbávala. Cítila se zahanbeně. Naposledy vyskočila do vzduchu, křídly se tam chvíli držela, a potom dopadla na záda. Při dopadu se hlasitě zasmála a bylo jí jedno, jestli to zní jako smích blázna. Měla radost a chtěla si ji užít, dokud to jde.

Fajn, musím se soustředit, abych mohla pomoct svým svěřencům, opakovala si v duchu Sam. Najednou se nemohla uklidnit. Byla roztěkaná a na nic se nemohla soustředit. Přičarování zmrzliny na uklidněnou jí zabralo víc času, než předpokládala, proto když ji konečně držela v rukou, uvolněně si sedla na postel a začala se jí po lžičkách ládovat.

Nedokázala pochopit, kde se tyhle pocity v ní najednou vzaly. Věděla jen, že se jí to líbilo, i když jenom na chvíli. Přesto to přišlo jako blesk z čistého nebe a ona tomu nedokázala zabránit.

Když měla zmrzlinu za sebou, vyhodila kelímek do koše a posadila se na svůj oblíbený koberec před postelí. Podívala se po pokoji viděla všechny věci stát na svém místě, nikde nikdo, všude vládo ticho. Zavřela oči a soustředila se, jak ji to kdysi učila Mary. Když si na to vzpomněla, usmála se. Potom ale zvážněla, protože se zase vracela do vzpomínek a to ona nemohla dovolit, jinak by v nich strávila klidně celé hodiny a nedostala by se ven, dokud by nepřišla na to, proč v nich je. Občas se jí stávalo, že její vzpomínání došlo tak daleko, že se nemohla vrátit zpátky. Na maturitě měla štěstí, že se ze vzpomínek dostala snadno ven. Možná to bylo tou situací a její podvědomí vědělo, že pospíchá. Teď má ovšem čas, takže by jí v tom nezabránilo.

Obrnila se proti vzpomínkám a zbytečným myšlenkám a myslela na ten divný pocit v žaludku, když se ‚napojila‘ na nějakého svěřence. Zabralo to. Jako kdyby je všechny cítila, jako kdyby stačilo si jenom pomyslet a přenesla by se k některému z nich. Stačilo natáhnout ruku a dotknout se vědomí každého z nich. Byla tak šťastná, že ještě nezapomněla, jak se to dělá, že ztratila spojení.

„Sakra,“ postěžovala si. Zakroužila hlavou, až jí zakřupalo v krku, protáhla si ruce, znovu si vyčistila hlavu a celý proces zopakovala. Na dnešek měla ještě dost prachu, aby dokázala každému splnit aspoň nějaké malé přání. Teď byli celé dny zanedbávaní, protože ona byla mimo, truchlila po Nalle. Určitě se museli cítit, jako kdyby je štěstí opustilo a nic se jim nedařilo. To nemohla dopustit.

Musela uznat, že to svědomí, které hlodalo Mary, a které jí zároveň dodávalo tolik síly učit nové víly a pomáhat ostatním, už pomalu začínala chápat. Předtím to všechno dělala spíš z povinnosti, než z touhy. Dnes tomu bylo poprvé jinak.

Tak nějak poznala, který z jejich svěřenců je Remy, cítila to v jeho duši. Cítila, jaký je povahou. Stejný, jak ho poznala dnes. Jako kdyby z něho ta chuť pomáhat tryskala na sto honů daleko. Poznala, že je to skvělý člověk, i když někdy trochu ukecaný. Stejně si ho kvůli záchraně jejího života vážila, i kdyby byl nesnesitelný a škaredý kluk.

Když měla práci hotovou, postavila se. Když zvedla oči, vznášela se před ní obálka. Tak se lekla, že se zapotácela a skočila na zadku na posteli. Chytila se za srdce, protože nemohla uvěřit tomu, že je někdo tak bezohledný a posílá psaní tak potichu a tak nenápadně.

Když si po chvíli obálku pořádně prohlédla, poznala, co se v ní dočte, a ihned ji běžela otevřít s nedočkavostí.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [9]:

7. blotik přispěvatel
02.10.2011 [18:57]

blotikJasně, Sadi, tak příště si na to dám pozor. Emoticon Ale pro tuto kapitolu to ber tak, jak jsem to myslela. Emoticon

6. SaDiablo přispěvatel
02.10.2011 [18:01]

SaDiabloBloti, rozhodně nemáš zač. Emoticon Promiň, toto bude snad moje poslední reakce... Já zastávám názor, že být přítelkyněmi je něco víc, než být kamarádkami (a nepočítám sexuální orientaci). Prostě o takové dva tři levely, ale toť věc názoru, každý má jiná měřítka, respektuji je. Emoticon

5. blotik přispěvatel
02.10.2011 [16:55]

blotikSadi, podle mě je přítel a kamarád to stejné. (Samozřejmě, pokud přítele nepočítáš jako kluka. Ale jsme jen kamarádi a jsme jen přátele, to považuju za stejné.) Emoticon Ale děkuju za komentář. Emoticon

4. SaDiablo přispěvatel
02.10.2011 [10:18]

SaDiabloTakže Remy, jo? Emoticon Hm, uvidíme, co se z toho vyklube, i z dopisu samozřejmě. A myslím, že Remy zmínil kamarádství, ne přátelství, osobně si nemyslím, že tyto dva pojmy znamenají totéž. Ale pokud je toto názor Sam, v pořádku. (Třeba se jí Remy líbí víc, než si zatím dokáže přiznat.)

3. LiliDarknight webmaster
01.10.2011 [18:55]

LiliDarknightMne nemáš za čo ďakovať, ja rada oceňujem všetko krásne a pre mňa príjemné. Takže pre mňa je automatické, že ti tu niečo napíšem, hoci sa mi to aj tak zdá málo. Emoticon
Osatné nekomentujem - radšej. Emoticon

2. blotik přispěvatel
01.10.2011 [18:52]

blotikNo jo, ale o tom dopise se dozvíš příští kapitolku. Hned na začátku. A není to nic hrozného, aspoň podle mě. Emoticon A snažila jsem se tam dát dobrou náladu, ale znáš mě. Je to těžké. Emoticon Emoticon Emoticon
Jojo, tvá představivost. Ale nic ti nebudu vyvracet ani potvrzovat. Budeš si muset počkat na pokráčko. Kdo ví, jak to bude dál. (Já jo, samozřejmě, ale tak...) Emoticon Emoticon
Bohužel, už jsi napsala žádné prostesty. A myslím, že mě znáš moc dobře a víš, že jsem tvrdohlavější někdy než ty, takže smůla. Emoticon Psalo se mi to divně a pořád nejsem přesvědčená a kráse téhle kapitoly. Ale třeba se k tomu někdy vrátím a najdu, co mi tam vadí.
A možná se dočkáš, kdo ví. Škola se tak o desetinku zlepšila, ale stále toho mám moc. Tak se uvidí, jestli to nestihnu ještě o víkendu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
A chci ti moc poděkovat za tvé krááááásné komentáře. Fakt jsem strašně moc ráda. Emoticon

1. LiliDarknight webmaster
30.09.2011 [21:35]

LiliDarknightSom rovnako nedočkavá ako Sam, čo sa píše v obálke a to myslím viac ak smrteľne vážne, dvojčátko, takže vieš čo to znamená - áno, teším sa na pokračovanie! Emoticon
Kapitola bola iná ako tie predošlé. Samina dobrá nálada to celé presvetlila a opäť ukázala kúsok svojho vnútra. A musím uznať, že ja cestu autobusom rozhodne nepovažujem za zázrak. Emoticon Som rada, že sa ako-tak vyrovnala s Nalliným odchodom - určite jej pomohol oný biely svet, všakže? Len niečo mi v tom nehrá. Akoby sa za tým niečo skrývalo, ale je to príliš neurčité na to, aby som to mohla polapiť. Viem, viem, zase tá moja predstavivosť! Emoticon
Čo sa týka kapitola, nesmierne sa mi páčila. Čítala sa takmer sama a keď som dočítala, nemohla som uveriť, že je už koniec. Ako som už spomínala, dobrá nálada tomu dodala novú, inú iskru. Nesmierne ma to potešilo a tiež to, že sa kapitolu od kapitoly zlepšuješ. A to myslím vážne, takže žiadne protesty (dvojča ne-dvojča, aj tak som staršia Emoticon ).
A ten chalan je super, taký ukecaný miláčik. Musím uznať, že taký typ chalana je vážne ojedinelý. Treba ho hľadať lupou. Emoticon
Takže opäť zhrniem - je to úžasné, ale bolo by to dokonalé, keby bolo aj pokračovanie. A keďže viem, že máš toho veľa, tak sa niekam zahrabem a vyleziem až potom, keď pokračovanie bude. Ja viem byť trpezlivá, ale len keď naozaj vveľmi chcem. A teraz chcem.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!