OurStories.cz ~ naše povídky » Vílí prach [15]



Vílí prach [15]Úchylný strýček

15. kapitola

 

Po probuzení se pořádně protáhla a poprvé po dlouhé době jí na tváři hrál opravdový a pravý úsměv. Chvíli se dívala do stropu a nechala se tím pocitem prostupovat, jako by si ho chtěla uchovat navěky, pro horší chvíle. Takhle se už dlouho necítila, vážně. Jako by z ní spadl náklaďák. Prostě se cítila volná. Všechno měla vyřešené, víceméně, a cítila se zase jako v době, kdy chodili s Nallou do školy a vyváděly hlouposti.

Po chvilce odpočívání a ulévání se se konečně zvedla z postele. Dolů ji stáhla tíha altatem a ona ho znovu pohladila. Když ho dostala, netušila, jaký poklad jí byl svěřen. Co všechno tahle malá věcička, ze které si udělala módní doplněk, dokáže.

Na chvíli si ho sundala a sedla si s překříženýma nohama před postel. Ty geometrické tvary ji uklidňovaly. Soustředila se na svoje nitro, svůj tep, a potom i svou součást, vílí prach.

Když splnila svým svěřencům některá přání a dodala jim tak štěstí, sama se z toho neskonale radovala. Netušila, čím to je, ale jako by si vzala nějakou drogu, která jí po celém těle rozvážela endorfin. Fajn, jsem zfetovaná, zaradovala se z toho a vůbec si nevšímala, že vypadá jako blázen.

Když sešla dolů, do oka jí padl nástěnný kalendář. Sakra, dneska jde do školy. Prázdniny skončily a ona se musí zase učit. Ale má to jednu výhodu, uvidí po dlouhé době Remyho.

„Nazdar, zázraku,“ pozdravil ji jako vždycky Remy. Tuhle přezdívku vymyslel tak před třemi týdny a ne a ne se odnaučit ji používat. Někdy ji to vytáčelo do běla, ale zase lepší, než kdyby jí říkal vílo. To by trefil do černého. A možná by tomu někdo i uvěřil, třeba nějaká čarodějnice. Pokud je, ale sama, nepotřebuje, aby se o ní některá z nich dozvěděla. Pravidlo skupiny více, než deseti víl dodržuje.

„Remy, kdy už s tím přestaneš? Vždyť to nic nebylo,“ protočila očima, ale usmívala se dál.

„Vidím, že máš dobrou náladu.“

Podívala se mu upřeně do očí a nadzvedla obočí. „Tak fajn, tak fajn. Nepřestanu.“ Fajn, takovéhle zodpovězení otázky se jí vůbec nelíbilo.

„Tak povídej, proč máš tu dobrou náladu?“ Kráčeli chodbou na hodinu, kterou měli společnou. Vlastně spolu trávili skoro celý den, neboť se jejich rozvrhy skoro ve všem shodovaly. Samozřejmě, tělocvik měli rozdělený a asi další tři předměty v týdnu. Jinak ale vypadali jako dvojčata, siamská dvojčata. Tato přezdívka občas kolovala školou a Sam s Remym se jí jenom smáli.

„Nemůžu mít dobrou náladu jenom tak?“ zeptala se ublíženě.

Zavrtěl hlavou. „Ne, ty máš vždycky důvod. Tak povídej nebo to z tebe strýček Remy dostane násilím.“ Ten úchylný pohled uměl dokonale a Sam se tomu musela zasmát nahlas. Všichni se na ně otočili a Sam jenom zavrtěla hlavou a přidržovala si před pusou kapesník, aby její smích nebyl tak hlučný. Moc to nepomohlo.

„Tak dobře, strýčku Remy. Jsem šťastná, protože jsem přišla na jedno tajemství. A protože je to tajemství,“ pokračovala rychle, když zpozorovala, že se nadechuje k další otázce. „Neřeknu ti to.“

„Jsi zlá. Strýček Remy se strašně zlobí.“ Strčil do ní ramenem a ona omylem vrazila do někoho vedle ní. Omluvila se a potom to Remymu oplatila. Tak spolu blbli, dokud nezačala hodina. Byla šťastná, že s ním konečně mluví. Všechen zbylý stres a žal z ní opadl, jako by to byl prach a Remy použil Pronto proti prachu. Vždycky, když byla s ním, rozesmál ji svými řečmi a dokonce i ona perlila, což se jí moc nestávalo. Prostě se k sobě hodili, byli nejlepší kamarádi, pomáhali si navzájem, jeden o druhém věděli všechno. Vlastně, skoro všechno. Remy se nikdy nesměl dozvědět, že Sam je víla. Netušila, jak by to unesl, jestli by ji za to nezavrhnul. Třeba by už nebyli kamarádi, ona by to všechno zničila. Žádné další rozhovory, žádné další srandičky. Kdyby ztratila Remyho, ztratila by dalšího kamaráda.

Někdy netušila, proč si vůbec kamarády vytváří, když je tak jednoduché je ztratit a dostat tak další zásah do srdce. Když si vzpomene na to, jak ztratila Nallu, bodá ji u srdce. A to se z toho vzpamatovala zázračně rychle, i když v srdci ta díra zůstává stále. Nikdo ji prostě nenahradí. Ani Hope, ta skvělá ukecaná sestra Iaina, ani Jeniffer, ani Remy nebo Iain. Ta hlavní spřízněná duše odešla a Sam věděla, byla si tím na sto procent jistá, že za to může.

Ale proč si kazit dnešní den? Promnula si oči, jako by ji bolely, a snažila se vypudit všechny tyhle pesimistické myšlenky. Stejně se jí teď nehodí „do krámu“.

„Dneska pořádám párty. U mě. V osm. Přijdeš?“ pošeptal jí během hodiny Remy.

„Tos mi to nemohl říct dřív?“ naštvala se trochu Sam. Proč se to musí dozvědět až takhle pozdě? Na poslední chvíli?

„Promiň, zapomněl jsem na to. Navíc jsi nebyla na internetu, takže jsem ti to ani nemohl napsat. Rozhodl jsem se přes prázdniny. Ale doufám, že přijdeš, bude sranda. Uvidíš,“ usmál se na ni a doufal, že svolí.

„Samozřejmě, že přijdu. Těším se. Mamku určitě přemluvím a taťka se jí v tomhle podřídí. Takže myslím, že jo.“ Podle slov pugorem by měl být výcvik až za pár dní, takže večer má stoprocentně volný. Jenom ještě musí pár věcí zjistit.

„Na jaké téma je ta oslava?“ ptala se ho ještě Sam.

„Téma je volné. Můžeš si vzít třeba nějaký převlek nebo přijít jenom tak nebo se nastrojit jako na diskotéku. Mně je to jedno. Ostatní se taky rozhodnou podle sebe. Jinak konec se předpokládá na půlnoc, možná později. Doufám, že vydržíš,“ usmál se na ni. „Pokud ne, bude tam kafe i energy drinky.“ Super. Sam ještě ani jedno z toho nikdy nezkusila, ale všechno je jednou poprvé. O spánek si nedělala starosti. Věděla, že vydrží tak dlouho do noci. Byla zvyklá. Kromě toho dneska nemá výcvik, takže se ani nemůže unavit.

Přemýšlela, jestli Remy mluví pravdu a vážně tu párty vymyslel už o prázdninách nebo je to jenom dílo štěstěny, tedy jí. Když se mu snažila nějaké to štěstí dohodit, viděla neurčité plány, cítila, že touží, aby něco vyšlo, tak se neohlížela na to, co to je, a snažila se mu to splnit. Pro Remyho vždycky.

Skoro se rozesmála, když si představila, že by mu přičarovala třeba jedničku z matiky a potom řekla, že ona za to může. Že to ona mu přináší štěstí. Chtěla by někdy vidět jeho tvář, jeho reakci na tohle všechno.

Což se ovšem nikdy nestane, protože mu o sobě nikdy neřekne.

„Neboj, já vydržím, ale stejně bych chtěla aspoň jedno z toho zkusit,“ ujistila ho.

Remy se na ni otočil s vykulenýma očima. „Cože? Tys ještě nikdy neměla energy drink? No, tak to mě podrž.“ Začal se potichu smát. „Jsi první, o kom jsem slyšel, kdo ještě nikdy nezkusil tuhle zázračnou vodu.“

„Zázračnou? To ji někdo začaroval?“ zeptala se udiveně Sam. Že by přece jenom o vílách a čarodějnicích něco věděl?

Remyho zase zachvátil smích, ovšem tentokrát to nezůstalo bez trestu. Učitel ho vyvolal, aby mu zopakoval právě probranou látku, ale Remy se na něho jenom smál a řekl, co věděl. Když nevěděl, s úsměvem od ucha k uchu pokrčil rameny. Sam si pomyslela, že ho nikdy nic nerozhodí. Aspoň ne v tom špatném slova smyslu.

Když se učitel zase věnoval výkladu, zeptala se ho Sam zvědavě, proč se smál.

„Protože jsem ještě neslyšel, že by někdo řekl tohle. To se jenom tak říká, že je zázračný. Prostě tě udrží dýl na nohou.“

Sam otočila hlavu a sklouzla na židli hlouběji. Jo, měla to vědět. Remy přece nemůže o jejich světě vědět. Slovo zázračný vždycky nemusí znamenat kouzelný. Měla by si to zapamatovat. Pokud se tohle stane ještě párkrát, začne něco tušit a ona nechce ohrozit jejich přátelství. Jako by jich měla bezpočet. Možná to je pravda, ale většina z nich je povrchních, jenom z povinnosti, dalo by se říct. Taková přátelství za nic nestojí a když se trhá led, trhá se jenom s jednou stranou.

„Jsme na dnešní večer domluveni?“ ujišťoval se Remy, když se měly jejich cesty rozcházet před školou.

„Dneska v osm tam budu, šéfe. Teda, strýčku Remy,“ připomenula mu jejich dnešní rozhovor.

„Strýček Remy se bude těšit,“ zavolal za ní a zamával jí.

Sam se  usmívala od ucha k uchu a šla do postraní uličky. Sundala si altatem, zabalila ho kapesníku a přenesla se domů, tam si ho znovu nasadila.

Dneska měla v plánu ještě jednu věc, nejdřív se, ale musí domluvit s mámou.

„Mami?!“ křičela na celý dům a letěla do kuchyně. Máma doma, ale nebyla. Štěstí, že lidé znají přístroje, jako jsou telefony. Zmáčkla tlačítko rychlého vyzvánění a přidržela si telefon u ucha.

„Zlatíčko?“

„Mami, kde jsi? Hledám tě doma a ty nikde.“

„Promiň, zašli jsme si s tátou někde na oběd. Už jsme dlouho nebyli někde sami. Potřebuješ něco?“

Aha, takže máma s tátou si někde užívají, pomyslela si Sam. Já si zase budu užívat večer.

„Vlastně jo. Můžu na dnešní párty? Pořádá ji Remy.“

„Kdo je Remy?“

„Spolužák, mami. Lidský. Ještě půjdu navštívit Jeniffer, ale potom večer bych chtěla jít na tu párty. Jo, a vrátila bych se někdy hodně pozdě,“ dodala a doufala, že to tím nezkazila.

„No, dobře, ale musíš na sebe dávat pozor, dobře?“

„Neboj, však tam jdu jako jediná víla, nemusíš se bát.“

„Tak dobře, uvidíme se teda až zítra?“

„Jasně.“ Sam zavěsila a šla hledat po domě nějaké věci, které by mohly Jeniffer zkrátit čekání na uzdravení. Našla karty. Mohla by s nimi ve vzduchu provádět kouzla. Vzala bonbóny, které koupila v obchodě, aby mohla mlsat. Hledala dál a do oka jí padnula knížka. Dostala ji na Vánoce a věděla, že je skvělá. Netušila, co Jeniffer baví, ale taky se jí zapomněla zeptat, takže teď musí improvizovat. Když nasbírala asi šest různých předmětů, vrazila je do batohu a běžela se ještě dolů najíst. Měla hlad a od rána skoro nic nejedla. Sice si do školy kouzlem udělala menší svačinu, ale to rozhodně nemohlo stačit.

Na pánev si hodila maso a do vody očištěné brambory. To bude lahůdka. Sice jí to zabere delší čas, ale steak s brambory je její nejoblíbenější lidské jídlo. Lepší je snad už jenom llyrum. To ona miluje. Kdyby se to mělo přirovnat k něčemu, co lidé jedí, asi by to vzhledem připomínalo piškotový koláč. Jenže llyrum je posetý miliony drobných částeček, které září jako diamanty a chutnají jako božská mana. Další ingredience Sam nezkoumá, rovnou je jí. Je to prostě to nejskvělejší jídlo, které kdy jedla. Škoda, že ho máma připravuje jenom tak málo.

Když dovařila, sedla si ke stolu a chvíli poslouchala to ticho. Neměla ráda ticho, kolem ní se muselo stále něco dít, proto začala klepat prsty o stůl. Potom se zhluboka nadechla omamné vůně a pustila se do toho. Po prvním soustu si ještě vzala jako menší přílohu kyselou okurku a když všechno snědla, dala talíř do myčky. Teď už byla připravená. Strčila altatem do kapsy a přenesla se do nemocnice. Tam ji zase objala ta nádherná vůně a krásné místo, které všem vlévá radost do krve a díky kterému se víly brzo uzdravují. Nasadila si znovu svůj přívěšek a šla do pokoje Jeniffer.

„Ahoj,“ pozdravila ji a zavřela za sebou dveře. Jeniffer seděla na posteli a vypadala už mnohem lépe. Na břichu měla místo obvazu nějakou velkou náplast, což se moc nelišilo od lidského světa, a barva do tváří se jí vrátila. Taky už seděla při světle a nebolely ji z toho oči. Udělala pokroky za ten den, kdy ji nevděla. Jo, vílí nemocnice je prostě super.

„Jé, čau. Konečně nějaký návštěvník, myslela jsem, že z toho všeho zešílím. Už jsi někdy zůstala celý den sama?“ ptala se znuděně Jeniffer.

„Jo, zůstala. A nevadilo mi to,“ pokrčila rameny Sam.

„No, tak mně to vadí.“ Usmála se na Sam. „Přinesla jsi mi teda něco? Nebo nechceš se se mnou projít a popovídat si?“

„No, pár věcí mě napadlo a popravdě vůbec nevím, co máš ráda. Takže…“ Sam si stáhla batoh ze zad a začala se v něm přehrabovat. Vytáhla postupně všech šest věcí a ukázala je Jeniffer. Podle toho, jak teď Jen viděla, předpokládala, že knihu tahala zbytečně. A nespletla se.

Nakonec u ní zvítězila vílí hra, která obsahovala kouzelnou kouli, která se vracela zpátky tam, odkud se hodila. Sam ji dostala od mámy asi před rokem. Měla ještě více vlastností, ale na ty Sam nikdy nepřišla a návody vílí věcičky nevedou. Jeniffer ale určitě na něco přijde.

Jen se pohodlně posadila na postel a opřela se zády o stěnu s koulí v ruce. „Jo, tohle mám doma taky. Myslím, že to má každý,“ usmála se. „Jak vůbec bylo na výcviku? Co pugorem?“

„No, dopadlo to celkem dobře.“ Když na ni Jen pohlédla style nemusíš lhát, já to stejně poznám, Sam si povzdechla. „Fajn, fajn. Proč ze mě dneska pořád někdo něco tahá?“ pošeptala si pro sebe tu druhou část. „Byl naštvanej a to dost. Myslím, že jsi měla kliku, žes trčela tady. Řval jako na lesy a potom se Loustyho pokusit zesměšnit. Dobře, určitě to nebyl záměr, ale ve výsledku to tak stejně vypadalo. Ptal se ho na pravidlo skupiny deseti a on ztuhnul. Myslím, že by ztuhnul každý. Stejně bych chtěla, abychom už začali dělat něco aktivního. Je to nuda pořád se jenom učit teorii. S tou se neubráníš.“ Jeniffer na ni koukala s otevřenou pusou.

„Co je?“

Jen se usmála. „Nic, nic. Jenom, že ty takhle nikdy nemluvíš. Vždycky jsi k němu uctivá, nezpochybňuješ jeho metody a rozhodně nejsi z těch, co by se báli. Takže ty bys neztuhla.“

Sam už toho měla dost. Pocítila frustraci z toho, jak jí všichni říkali, jak je dokonalá. Ona nechtěla být dokonalá a ani nebyla. Když každý den slyší, jak je skvělá, že zvládne tohle, že zvládne tamto, a nikdo jiný ne, má chuť zabíjet. Kdyby zvládla všechno, nemusela by na výcvik chodit a šla by rovnou zabíjet čarodějnice, tak jak si to občas představuje ve snech. Ona není dokonalá, tak proč jí to stále dokola omílají?

Svůj hněv se snažila skrýt, ale věděla, že kdyby se jí někdo podíval do očí, určitě by ho hned spatřil. Její pusa se, ale usmívala. „Jo, zase mě přeceňuješ. No, myslím, že budu muset jít. Dneska mě čeká jedna párty.“

„Párty?“ zpozorněla Jeniffer. „Řekni mi o ní něco víc.“ Kdyby se o tom nezmínila, její odchod by proběhl v klidu. Takhle ji, ale Jen přinutila zůstat a povídat si s ní. Sakra, že se vůbec zmiňovala. Alespoň se ale změnilo téma a ona se nemusí rozčilovat.

„Vlastně nic. Pořádá to můj spolužák, ze světa lidí,“ upřesnila.

„Sakriš. A zrovna v tuhle dobu. Tak ráda bych s tebou šla.“

Sam otevřela v údivu pusu. „Vždyť ho ani neznáš!“

Jen jenom pokrčila rameny a hodila koulí o zeď. „No a? Aspoň bych poznala nové lidi. Navíc bys mě s ním seznámila, že jo?“ Sam jen protočila oči a zvedala se k odchodu, když ji znovu Jenin hlas zastavil.

„Co s ním máš? Musí v tom být něco víc, že jo?“

„Co by v tom mělo být? Je to spolužák a dobrý kamarád.“ Jo, tak přesně takhle by vyzvídala Nalla. Ale proč všechny hned srovnává s ní? Vždyť Nalla tady není a ona si musí hledat nové přátele. Pár jich už má, ale nesnesla by, kdyby se někdo podobal Nalle, protože jakákoli podoba je pouze náhrada. To je jako kdyby někdo místo ruky měl jenom protézu. Taky se nikdy nevyrovná té pravé.

Jenže proč je tak těžké na ni zapomenout?

„Ale nepovídej.“

„Jen, vážně. Nic mezi náma není.“

„Jo, jasně, chápu. Neznáme se zase tak dobře. Ale to nevadí. Tak… pozdravuj ho a užij si to,“ mrkla na ni.

„Jen, to není o tom, že se neznáme…“ začala Sam, ale Jeniffer ji zastavila pohybem ruky. Mile se na ni usmála.

„Vážně mi to nevadí, tak už běž, ať nemeškáš.“

Sam se teda vydala domů bez toho, aby to Jeniffer nějak objasnila. Když nechtěla vysvětlení, ať si trhne.

Tak proč má potom takovou potřebu jí to objasnit, aby všemu rozuměla a nehledala kazy i tam, kde nejsou? Vždyť její přátelství s Remym je prostě jenom přátelství, nic víc.

Když se Sam přenesla zpátky domů, šla zase do pokoje, aby si našla nějaké oblečení. Něco, co by se hodilo. Ale do žádného převleku ji nikdo nedostane, prostě půjde jako na normální párty. Kéž by tady tak byla Nalla, ta by jí už poradila, co si obléct. Měla talent na tyhle věci, ostatně se jí dařilo skoro všechno.

Tak proč jí nevyšla maturita?

Musí na to přestat myslet, jinak si zkazí celý den. Všechna radost z celého dne se vypaří a ona netušila, kde by ji měla hledat a kdy by zase sama od sebe přišla. Vyhnala z hlavy Nallu a oblékla si prostě to, co jí padlo pod ruku jako první. Nakonec to nebyla špatná volba. I po slepu se dá vytvořit mistrovské dílo.

Teď hurá na oslavu!


 

Tak, tuhle kapitolku bych chtěla věnovat mému dovjčátku, za tu všechnu múzu a vesmírnou energii, kterou mi poslí a za ty krásné 3 dny, které jsme si (aspoň doufám) užily.

A ještě jednomu člověku. Mišce, která mi svými neustálými dotazy, kdy už bude další dílek, vléva do žil novou sílu, i když někdy padám.

Holky, píšu to hlavně pro vás, jak tak koukám. :)

blotik



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [15]:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!