OurStories.cz ~ naše povídky » V listech zlatého stromu – 6. kapitola

10.02.2012 (17:00) • corneille • • komentováno 8× • zobrazeno 1145×

Shiran, hradby, smrt… Ta slova se Dalii dlouho převalovala v hlavě, než byla schopna vstřebat jejich význam a než jí opravdu došlo to prosté sdělení, že nějaký náhrdelník může její sestru zabít. Uvázali ji jako psa, je z ní otrok s drdolem a krásnými šaty.

A když všechno zapadlo na to správné místo, pocítila kněžka první záchvěv vzteku. Její tělo a ruce začaly jednat zcela automaticky, chtěly ze sestříného krku sundat tu věc a tak zahnat nebezpečí, ale jakmile se daly do pohybu, Saire poplašeně ucukla.

„Nešahej na něj,“ vyhrkla vyděšeně a rukama zakryla obojek. Dalii to zastavilo v půlce pohybu.

„Proč?“ zeptala se a nechápavým pohledem si měřila svojí sestru. Poznala, že má opravdu strach, ale netušila z čeho. Přece ji netáhne za hradby, aby podepsala ortel smrti. Nebo se mýlila?

„Ta věc,“ řekla štítivě a prstem nervózně poklepala na náhrdelník, „si vezme i tvoji sílu, když se ho dotkneš a navýší svou kapacitu. A když pak dáš ruce pryč, vznikne pro něj nedostatek a on si ho pak nahradí na mně. Už tak se stěží zvednu ráno z postele a to se ho před tím dotkla jen nějaká služka, bez magických znalostí.“

Dalia po těch slovech chtěla křičet. Ta proklatá cetka, ten proklatý tlustý dědek, ten rozmazlený fracek král. Měla chuť je všechny ztlouct na jednu hromadu, u níž by nikdo nepoznal, kde jednotlivé části začínají a kde končí. Prudce dýchala a snažila se zkrotit svůj vztek, který jí koloval žilami, jako zhoubný jed. Pochodovala přitom po pokoji, ruce v pase a v očích ji plála touha po pomstě. Ani prastaří démoni by ji nezastavili, kdyby vyletěla ze dveří a zašla si promluvit za králem o dárku, který má její sestra na krku.

„A jak tu věc teda sundáme?“ zašeptala nakonec, když rozdýchala největší vlnu vzteku. Saire jen nešťastně pokrčila rameny.

„Netuším, nemá to žádné zapínání, ten chlap mi to v kočáře přehodil jako šálu a než jsem se nadála, samo se to omotalo kolem mého krku,“ vzpomínala Saire a pak se posadila na postel. Do očí se jí začaly tlačit hořké slzy. Dalia ji pozorovala a pak se šla s povzdechem posadit k ní. Veškerý vztek ji už přešel, nahradil ho žal. Tolik ji chtěla odsud dostat, ale netušila jak. Nyní ji mohla alespoň utěšit a tak ji bez jediného slova objala a chlácholivě ji hladila po vlasech.

„Najdu způsob jak to dostat dolů,“ řekla po chvíli, „i kdybych měla krále unést a umučit ho k smrti svým zpěvem.“  Při posledních slovech Saire zacukaly koutky.

„Až tak by si byla krutá?“ zavtipkovala už s lepší náladou.

„To si piš,“ odpověděla Dalia s vážnou tváří, kterou o chvilku později nahradil drzý úsměv. „Ten pitomec ještě bude litovat, že máš něco takového na krku.“ Saire se naplno rozesmála a z tváře jí konečně spadl ztrhaný výraz, který mučil její sestru.

Společně potom zůstaly vzhůru až do půlnoci. Dalia využila toho, že se její sestra v hradu pohybovala již delší dobu a znala ho tudíž mnohem lépe. Navíc byla Saire seznámena se zdejším řádem a také s pravidly, které zde panovaly.  Většina z nich byla naprosto šílená, a kdyby zde musela žít, dávno by se prošla k hradbám. Dívky měly například přísný zákaz vstupu do královy knihovny. Prý jim to opakovali až nechutně často, jako kdyby to snad mohly zapomenout. Samozřejmě, pro některé z těch nádher by navštívení knihovny bylo smrtelné, jelikož by jejich jednoduchá mozková struktura nemusela unést tolik podmětů a explodovala by, ale mělo to určitě i trochu jiný význam. Copak asi mladý pan král ukrýval ve svojí knihovničce. Že by nějakou tajnou literaturu o shiranech?  No jedním si kněžka byla jistá. Pro ni tyhle zákazy neplatily a tak mu z té tajné knihovny udělá veřejnou.

XxX

Slunce sotva zalilo vrcholky zdobených věží a Dalia už kradla jídlo z kuchyně. Neměla z toho moc velkou radost, krádež byla v chrámu nepřípustná, ale potom, co strávila dnešní noc v chladném lese, si potřebovala dopřát alespoň malou satisfakci. Zaměřila se hlavně na občerstvení pro krále. Bylo toho tolik, že ani kuchař by si nemohl všimnout absence páru jablek, trochy sýra a tmavého chlebu. Měla ještě chuť na hroznové víno, ale podle toho, co postřehla z rozhovorů, se jídlo nese stejně do knihovny, takže si dá snad potom. Teď musela sledovat tu maličkou blondýnku, aby knihovnu vůbec našla.

Zcela nečekaně se nacházela co nejdále od dívek, v nejvyšší věži a podle kněžčina odhadu, zabírala téměř dvě patra. Vedly do ní krásné vyřezávané dveře, kolem kterých občas prošel nějaký strážný. Bylo to celkem nehlídané místo a klidně by se tam hned mohla proplížit, ale nebyla hloupá. Nevěděla totiž, co se za dveřmi ukrývá. Klidně tam mohl sedět tlustý knihovník, nebo ještě lépe, ozbrojená stráž. Sice by je asi nenapadlo, že drobná bruneta není služebná, nýbrž vetřelec, ale nač riskovat. Rozhodla se to místo důkladně prohlédnout, až se setmí, do té doby si projde další zákoutí hradu a případné únikové cesty.

Když hradní služebnictvo rozsvítilo pochodně a hrad konečně trochu utichl, protáhla se opatrně dveřmi do místnosti. Bála se byť jen dýchat, ale všechny její obavy se ukázaly jako liché. Knihami obložená místnost zela prázdnotou. Spokojeně se usmála a pohledem přejížděla po okolí. Bylo tam šero, a překvapilo ji rozložení kruhové místnosti. Nemělo druhé patro, jen jakýsi vyvýšený balkón, na kterém posléze viděla rozložené regály, a z něj vedl úzký dřevěný můstek, který se obtáčel kolem místnosti a zpřístupnil tak všechny knihy u zdi. K jejímu údivu nebyla knihovna jen do výše dvou pater, ale téměř tří a pomocí úzkých schůdků se dalo vyšplhat na další můstek. Naproti vstupním dveřím stál masivní vyřezávaný stůl s křesly a za ním se nacházelo vysoké okno. Na stole byly rozloženy svazky a také občerstvení.

Dalia s úsměvem došla až ke stolu a urvala z trsu vína pár kuliček, jeden z hroznů si dala spokojeně do úst a další lehce převalovala v dlaních. Se zájmem si pak začala prohlížet rozloženou knihu na stole, ale byla to jen encyklopedie místních velkých rodů.  Znechuceně ohrnula nos, král v jejich očích ztratil veškerou vážnost, pokud ještě nějakou měl. Něco tak nudného by ona nečetla ani za peníze. Nechala knihu knihou a vydala se po dřevěných schodech do patra, aby si prohlédla regály s jejich obsahem.

Knih byly stovky, prsty přejížděla po kožených vazbách a četla jednotlivé názvy, pokud byly uvedeny. Přitom množství jí začalo docházet, že pravděpodobně zde bude trávit mnohem více času a osvobození její sestry nějaký čas potrvá. Ze čtení přebalů ji vytrhl zvuk vrzajících dveří, do kterých někdo vstupoval. Dalia rychle zmizela za jedním z regálů a neopovažovala se ani nadechnout. Slyšela kroky a mužské hlasy, které vedly zanícený rozhovor.

„Viděl jsem je už pětkrát a žádná z těch bohatých mě nezaujala,“ ozýval se temně jeden z nich a podle zaskřípění křesla se jeho majitel právě posadil ke stolu.

„Stejně si nemyslím, že si vybereš, tak říkajíc, podle srdce,“ začal hovořit druhý muž se zvláštním přízvukem. „Dopadneš jako tvůj otec, spousta milenek a královna daleko za horami.“ Další vrzání brokátového potahu u křesla. Dalia málem polkla srdce, když si konečně uvědomila význam těch slov. Do háje, blesklo jí hlavou. Dole u stolu si seděl samotný král a ještě tam má kamaráda.

V duchu zaúpěla a toužila chvíli mlátit hlavou o dřevěnou polici. Tak moc si přála seběhnout dolů, zběsile křičet a pak mu narvat tu tlustou encyklopedii do krku. Nikdy nebyla extrémně násilnická, ale v tomto případě by pokořila osobní rekord. Jenže nemohla. Musela se kousnout do zatnuté pěsti, aby nevydala ani hlásku a dále poslouchala jejich rozhovor.

„To jsi mi kamarád,“ pronesl znechuceně král, který měl na rozdíl do druhého muže hrubší hlas.

„Jsem hlavně tvůj generál a strážce,“ ozvalo se od jeho společníka. Och jak upřímné, napadlo sarkasticky Dalii, která jim přestala věnovat na chvíli pozornost. A málem za to zaplatila.

„Hééééj!“ zařval totiž najednou král dotčeně a kněžka málem vyskočila nad regály. „Nechej ty hrozny na pokoji, už tak je jich málo!“ rozčiloval se. Odpovědí mu byl jen pobavený smích. Dalia znovu nahodila srdce a unaveně se pomalu svezla podél regálu. Tohle ji málem zabilo a v duchu sobě i králi nadávala do nepěkných tvorů. Už se ale neopovážila nedávat pozor, takže jasně slyšela zavrzání jedné z židlí a pak i následníkův hlas.

„Neviděl jsi tu někde ten pergamen s věštbou?“ ptal se a nejspíš prohraboval listy na stole.

„Neviděl,“ odpověděl jeho kamarád a také se podle zvuku zvednul. „Mohu se podívat nahoru do regálů…“ Kněžka při těch slovech zkameněla. Slyšela kroky na dřevěné podlaze, které nemilosrdně mířily k jejímu úkrytu. Spěšně se snažila schovat přečnívající lem šatů za regál, ale šance, že by byla neobjevena se přiblížila k nule. V duchu se zase vroucně modlila k Bohyni a štíhlými prsty potichu vytáhla jednu z knih, připravená ji použít jako zbraň.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu – 6. kapitola: