OurStories.cz ~ naše povídky » V listech zlatého stromu – 5. kapitola

28.01.2012 (10:00) • corneille • • komentováno 6× • zobrazeno 1076×

Měla pocit, že jí krev tuhne v žilách. Svaly na nohách začaly pálit, jak se připravovaly ke skoku. Byly jako stlačené pružiny, čekající na impuls, aby mohly vyletět. Dech se jí trhavě dostával do plic a jen stěží se přemlouvala, aby zůstala nehybná a nevyletěla už teď. Slyšela kroky, které se zastavily u místa, kde byla skrčená. A pak okolí prořízl řev strážného.

„Vypadni už s tou herkou, král čeká!“

Dalia znovu polka srdce a v mysli velebila Bohyni. Opravdu čekala, že tu plachtu shodí z povozu a ona bude jako zajíc kličkovat mezi stráží. Ale jak se zdálo, těm obrněncům bylo všechno jedno. Povoz se konečně s námahou rozjel a ona konečně uvolnila svaly. Jenže jakmile vůz projel branou, svaly jí opět ztvrdly v bolestivé křeči. Překvapeně zalapala po dechu a pak rychle sevřela čelist, aby nevykřikla. Očekávala, že se okolo hradu bude nacházet magie, ale že jí bude tolik, nečekala. Místo jí bylo přímo napěchováno a nově příchozí bez milosti zasáhla. Potřebovala by uvolnit svaly, aby si na ty vlny zvykla, ale na povoze nebylo mezi koši žádné místo. Leda, že by se postavila, ale pravděpodobnost, že by si toho nikdo nevšiml, se rovnala nule. Musela tu bolest přemoct. Dělala to přece pro Saire, už je k ní tak blízko a představa, že by to vzdala, byla nepřípustná.

Vůz si nadále drkotal po cestě a Dalia si po čase konečně zvykla. Svaly se jí začaly slastně uvolňovat a ona nakonec nalezla mezi nákladem pohodlí. Po chvíli uznala, že nemůže čekat na to, až vůz zastaví. Bylo přeci jasné, že někdo bude muset náklad vyložit a pokud se nebude chtít ubytovat v žaláři, měla by rychle zmiznout. Pomalu nadzvedla plachtu a nenápadně si škvírou prohlédla okolí. Všude, až kam oko dohlédlo, byl les, žádná stráž, jen neprostupná zeleň. Uznala, že lepší šanci mít nebude a tak se potichu snažila prosoukat k mezeře mezi koši, kterou se sem původně dostala. Šlo to těžko, neboť musela lézt pozpátku. V duchu se modlila, aby za povozem nikdo nejel, jelikož se nyní nemohla otočit a zkontrolovat situaci. Nakonec se vysoukala ven a téměř neslyšně seskočila na prašnou cestu. Rychle se ohlédla za sebe, jestli tam není stráž a pak vběhla do hustého porostu.

Celou cestu se snažila se jít blízko silnice, ale zároveň dostatečně daleko, aby se mohla v případě nouze, co nejrychleji schovat. Ani ne po kilometru se mezi kmeny stromů objevila kamenná zeď hradu.  Konečně si mohla sídlo králů prohlédnout z blízka a trochu ji překvapil. Připadal jí hektický, měl spoustu věží, balkónů a ozdob, které byly naprosto zbytečné. Jestliže byly hradby nedobytné, tak hrad by obsadila i banda kojenců. Ale co, čím větší pohodlnost pro krále, tím lepší nenápadnost pro ni. Počkala tedy nějakou dobu, a když neviděla žádné stráže, pohodlně začala královské sídlo obcházet a hledat nějaký vchod.

XxX

Už navečer měla prozkoumanou půlku hradu. Dokázala pohodlně najít kuchyň a tušila i, kde jsou zavřeny možné královy manželky.  Za celou tu dobu neměla větší problém se vyhnout strážím a vždy se mohla pohodlně ukrýt. Dokonce se jí podařilo najít jednu tajnou chodbu, která vedla přímo do lesa. Vypadala nepoužívaná a pro její účely se náramně hodila.

S radostí tedy počkala na tmu a pak se vydala do částí, kde byly ubytovány dívky. Procházela chodbami a prohlížela si vyřezávané dveře, s nesmyslnými značkami. Tušila, že jedněmi z nich je i Saire, ale neodvážila se vejít.  A pak zaslechla kroky. Bleskově se ukryla za jeden z okrasných gobelínů a napjatě čekala, kdo kolem projde. Podle zvuku podpatků předpokládala, že jsou to ženy a její domněnku záhy potvrdilo i dívčí štěbetání.

„Nechápu, proč se ty ubožačky z chrámu modlí třikrát za den,“ říkal opovržlivě jeden z hlasů. Dalia ve své skrýši zaťala ruce v pěst. Měla obrovskou chuť té nádheře ukázat, jaké ubožačky v chrámu jsou. Pár dní by s jistotou jedla kašovitou stravu.

„Možná doufají, že jim jejich Bohyně přinese královu náklonnost. Jak smutné,“ odpověděla druhá s hraným soucitem. Fajn, obě by jedly kašovitou stravu a jistě by s nimi i král soucítil, napadlo ji.

„Ještě že se chodí modlit až po večeři, kdybychom na ně musely čekat, asi bych se zbláznila, ostatně dneska byla výborná pečeně.“ To byla konečně podstatná informace. Dalia z průzkumu tušila, kde je zde chrám a jestli se chodí modlit až po jídle, tak možná Saire uvidí a zjistí, kde má pokoj.

„A viděla jsi, jak si ta malá bloncka málem vypíchla oko vidličkou?“ smál se zase jeden z protivných hlasů a zastavil své kroky. Nejspíše byly u svých pokojů.

„Jo viděla,“ přidal se k smíchu i druhý hlas a Dalie znechuceně protočila oči. Ty holky opravdu moc inteligence nepobraly, za to pro namyšlenost si zašly dvakrát.

Jejich hovor neutichal, dále vesele pomlouvaly a jak se zdálo, neměly se k odchodu. To kněžku znervózňovalo. Jestli to tak půjde dál, tak se Saire stihne pomodlit i třikrát. Už málem ztratila nervy a chtěla vylézt z úkrytu. Ten pohled, kdyby zjistily, že jejich milý rozhovor slyšel i někdo jiný by stál za to, ale nakonec se čekání vyplatilo. Klepny se konečně rozloučily a chodbou se rozlehlo dvojí zabouchnutí dveří. Dalia okamžitě vypálila ze svého úkrytu a snažila se, co nejrychleji dostat k zdejšímu chrámu. Stihla to jen taktak, dívky se už rozcházely. Skrytá za sloupem si je prohlížela a hledala svou sestru. A málem by ji nepoznala.

Její vždy rozpuštěné vlasy byly vyčesány do prapodivného uzlu. Moc jí to neslušelo, vypadala najednou staře a upjatě, ale asi se jednalo o zdejší módu. Na kráse jí taky ubírala strhaná a znechucená tvář, pryč byl dřívější úsměv a jiskra, kterou měla.

Nenápadně ji sledovala až k jejímu pokoji a přitom proklínala zdejšího krále. Jestli ho nějakým nedopatřením potká, ukáže mu takovou něhu, že se z toho už nevzpamatuje.

Když se nakonec celá chodba uklidnila, nenápadně proklouzla ke dveřím a tiše je otevřela. Vstoupila do pokoje a přikrčená u stěny pozorovala, jestli v pokoji není ještě někdo. A pak dostala polštářem do hlavy.

„Co blbneš,“ zaklela Dalia a polštář hodila zpět po útočnici. Pokojem se rozlehl tlumený náraz a překvapené vyjeknutí.

„Dali?“ ozval se nevěřícný hlas z šera. A pak se přihnala jeho majitelka. Bez zaváhání objala svou sestru a drtila ji svým sevřením. „Nevěřila jsem, že tě ještě někdy uvidím,“ vzlykal její hlas.

„Cože?“ divila se kněžka. „Myslíš, že bych tě nechala v tomhle pekle?“ usmála se té představě a vymanila se z jejího sevření. „Vezmi rychle pár věcí a vypadneme odsud. Stráže tady chytí leda tak rýmu a ne vetřelce. Klidně si mohla už dávno zmizet.“ Saire se však ani nepohnula. Stála jako vytesaná z mramoru, jen z očí jí najednou tekly proudem slzy.
„Nemohu,“ špitla tiše a sklonila poraženě hlavu.

„Jak nemůžeš?“ vydechla Dalia a pocítila zradu. „Sakra, co tě tu drží?“ ptala se a neměla daleko k výbuchu.

Saire neřekla ani slovo, ztěžka polkla a rukou poklepala na náhrdelník, který těsně obepínal její krk.  Byl upleten ze zlata a stříbra, a na konci tvořil zvláštní uzel. Některé spoje byly ozdobeny modrými drahokamy, snad safíry, ale s jistotou to nemohla poznat. Podobnou věc ještě neviděla, což jí samozřejmě nevysvětlilo, proč nemůže její sestra odejít. Saire se nakonec trhavě nadechla a začala vysvětlovat.

„Cítila jsi magii, když jsi sem přišla?“ zeptala se na začátek a Dalie souhlasně přikývla. „Tohle je shiran, je propojen se zdejší magii. Je to vlastně takový obojek. Dostaly jsme ho všechny, ještě v kočáře, když jsme minuly hradby. Tahle věc z každého postupně vysaje jeho magii a zabrání mu jejím používání. Čím je nositel zdatnější v magii, tím je shiran mocnější.“

„A jak to souvisí s útěkem,“ skočila do jejího proslovu netrpělivě Dalia.

„Jednoduše,“ pokračovala a potlačila slzy. „Shiran bere sílu i ze zdejší magie a když jí má nedostatek, začne chybějící energii vysávat z nositele. Stručně řečeno, pokud minu hradby, tak mě ten náhrdelník zabije.“

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu – 5. kapitola: