OurStories.cz ~ naše povídky » V listech zlatého stromu – 4. kapitola

25.01.2012 (10:00) • corneille • • komentováno 4× • zobrazeno 1076×

Než se slunce stačilo probudit, byla už Dalia vzhůru. Do vaku ještě přibalila jídlo a vodu na cestu a také teplou vlněnou přikrývku. Velekněžka jí nakonec podala šedavý plášť, jehož vnitřní strana byla tmavě modrá. Dal se nosit na obě strany, ale pro cestu a hlavně nápadnost byla lepší šedivá strana. Byl dobře zachovaný a Dalia si nemohla vzpomenout, jestli ho na velekněžce někdy viděla.

Chvíli před tím než nebe začalo růžovět, se rozloučily. Ani jedna z nich neplakala. Stařena se v duchu napomínala, že je na slzy už moc stařičká a Dalia zase pevně věřila, že ji nevidí naposledy. Dala velekněžce poslední pusu na vrásčité čelo a zmizela v jeskyních.

Když z nich vyšla, bylo ještě stále šero, ale na východě se už první paprsky prodíraly přes vrcholky hor a snažily se osvětlit širokou krajinu. Přidala proto do kroku, aby v pokoji byla ještě před probuzením ostatních. Strážné si jí nevšímaly, viděly ji spěchat už mockrát. U dveří do pokoje se zastavila a pomalu je otevřela. Chvíli bezdechu poslouchala, jestli už nejsou Mia a Valerie vzhůru, ale pokojem se nerozléhalo nic jiného než pravidelné oddechování. Vklouzla tedy dovnitř a po špičkách došla ke svojí posteli. Do zavazadla přihodila ještě pár svých drobností a zpoza postele vytáhla dlouhou zdobenou dýku v koženém pouzdře. Nakonec na přikrývky svých kamarádek položila dopisy na rozloučenou a konečně se vytratila z pokoje.

Dostat se z chrámu bylo jednoduché, žila tam dost dlouhou dobu, aby znala všechny tajné východy a tunely. Dalia se navíc uměla pohybovat neuvěřitelně tiše, byla jako stín, nebo duch. Dříve toho využívala jenom v boji, anebo když se chtěla vytratit z hodin královské etikety. Ani ve snu by ji nenapadlo, že se bude jako zloděj vykrádat z chrámu, aby mohla utéct, ale musela. Shodla se na tom den před tím s velekněžkou, že čím méně otázek padne, tím větší šanci na ukrytí potom budou se Saire mít. Za pár minut už letěla podél vysoké hradby skal a mířila do údolí.

Ke krvavým stromům dorazila již za světla. Mohlo být okolo osmé hodiny ranní. Cítila únavu z nevyspání, a taky příšernou bolest nohou. Nemohla totiž jít po normální cestě, po které už od brzkého rána proudí davy žebráků a poutníků, hledající odpočinek, jídlo a někdy i lékaře. Běžela tedy lesem a obloukem se musela vyhnout vesničce Nížiny, odkud pocházela Valerie a kde i ji dobře znali.

Nakonec však spatřila svůj cíl a byl věru odpudivý. O krvavých stromech slyšela mnoho příběhů, ale nikdy si je nepředstavovala takto. Byly to opravdu stromy, ale vytesané z mramoru a rozestavěné v přesném kruhu. Pozbyly však veškerou přírodní krásu, jelikož si jejich tvůrce nedal práci s košatou korunou, plnou listí, ale zůstal jen u pahýlů suchých větví, které se mířili k nebi. A i barva, kterou nesly, byla hrůzostrašná. Skrz krvavě rudé mapy občas prosvítal bílý kámen, takže se opravdu zdálo, stromy někdo potřísnil krví. Vzpomněla si, jak jim dřív starší kněžky říkaly různé strašidelné příběhy o tom, jak vznikly tyto monumenty a když byla starší, stejnými historkami strašila mladší dívky. Teď byla ráda, že stromy nikdy předtím neviděla na vlastní oči, jistě by kvůli nočním můrám probděla nejednu noc.

U vytesaných kořenů jednoho z nich seděl stařičký druid s pokroucenou holí. Byl to převaděč, za úplatu otevřel portál člověk, který neuměl používat kameny. Ten pak mohl cestovat, kam se mu zlíbilo. Tedy kromě královského paláce. Portál tam bylo možno otevřít jen se speciálník krystalem, a ten nosil buď králův rádce, nebo samotný král.

Dalia nečekala ani chvíli, okamžitě vyrazila k převaděči, aby mohla toto místo, co nejdříve opustit. Cítila zdejší magii, která jí jako lehké mrazení přecházela po páteři a která byla naplněna bolestí a hněvem. I přívěsek na jejím krku se neklidně chvěl, jak na něj zdejší síla působila.

„Dobré ráno,“ popřála druidovi, když k němu došla. „Potřebuji kameny do Cebary.“

Druid neodpověděl, jen velmi líně zvedl hlavu a důkladně si ji prohlédl. Přivíral přitom víčka, jako by mu do očí svítilo slunce, ale to mu pražilo do zad. Spíše ji bedlivě zkoumal a přemýšlel, proč kněžka odchází z chrámu sama a bez náležitého doprovodu. A proč tak brzo?

Velmi pomalu se opřel o hůl a ještě pomaleji se zvedal, aby došel pro potřebné kameny. Dalii se jeho chování nelíbilo, dobře tušila, že se bude ptát a že jeho otázky budou dotěrnější, než komáři u močálu.

„Kam tak sama cestujete?“ zeptal se konečně stařík, když k ní byl zády. Dalia neodolala a se šklebem protočila oči. Každému by snad došlo, že když chce kameny do Cybary, tak nemíří na sever. Zhluboka se nadechla, aby zahnala jízlivost v hlase.

„Do Cybari, přesněji do vesnice Kalun. Mám tam babičku,“ odpovídala připravenou lež se sladkým úsměvem. Jí samotné to znělo věrohodně a moc si přála, aby i on uvěřil téhle historce. Ale druidovi to evidentně nestačilo.

„A to odcházíš bez doprovodu a tak brzo?“ divil se a znovu si ji zkoumavě prohlížel. Chtělo se jí křičet. U Bohyně lidi jsou tak zvědaví pomyslela si v duchu a opět přemohla rty k milému úsměvu.

„Ano, už včera bylo pozdě,“ začala vysvětlovat a snažila se do hlasu dát, co nejvíce emocí, „odjela bych už dřív, ale vše se chystalo na příjezd králova rádce, takže jsem musela počkat. Navíc ráno je v chrámech velká honička a můj doprovod by byl zbytečný.“  Stařík si ji naposledy prohlédl a nakonec jí podal kameny, které přinesl.

„Víš, co máš s nimi dělat?“ Dalia jen krátce přikývla a okamžitě s nimi běžela mezi stromy. Podle velekněžčiných rad je postavila do určených důlků, které se po uložení kamene rozzářily slabým světlem. To se pak šířilo prasklinami až ke stromům a lehce svítilo mezi vytesanou kůrou. Když usadila poslední kámen, světlo zesílilo a uprostřed kruhu se objevil zářivý portál. Nevypadal nebezpečně, ale i kdyby byl, Dalia by to nepoznala. Zhluboka se nadechla a přímo po hlavě do něj vběhla.

Na druhé straně ji portál doslova vyplivnul a ona málem narazila do kamenného stromu. Měla pocit, že si prošla sněhovou bouří a taky tak i vypadala. Velekněžka se jí mohla zmínit, co tahle věc dokáže. Možná by si pak rozmyslela cestovat tímhle způsobem. Rychlými pohyby uhladila rozházené šaty a vlasy a pak proklouzla mezi stromy a zamířila k horám, které obkličovaly královský palác.

xxx

Za dva dny dorazila ke královskému městu. Mělo výbornou polohu, nepřátelé by jej jen těžko dobili. Východní a jižní stranu zakrývaly vysoké hory, které Dalia viděla až v Cybaru. Bylo by nemožné je přejít. Západ chránilo moře, které se tříštilo o vysoké útesy, a severní stranu kryly vysoké hradby. Když Dalie prošla městkou branou naskytl se jí pohled na čilý ruch města a na špičku hradních věží. Zbytek byl k jejímu údivu uschován za bujným lesním porostem. Šlo poznat, že město je níž než hradní část, a že i les je obehnán hradbou.

Vydala se tedy k druhým hradbám a uvažovala, jak se dostane dovnitř. Začínala být trochu nervózní, jelikož druhá brána byla už na dohled.  A v té chvíli jí štěstěna podala ruku, neboť se pod mírným kopcem objevil krytý povoz taženy koňmi a s čilým staříkem, který na celé kolo řval, snažíc se pobídnout koně k rychlejšímu tempu. Bylo poznat, že náklad míří do hradu a tak Dalia neváhala. Sotva ji povoz minul, tiše jako myška se ukryla pod plachtu, mezi koše s ovocem a zeleninou. Nepodařilo se jí však skrýt úplně, i když se snažila, co nejvíce zapadnout mezi koše. Její záda pořád příliš vyčnívala, a pokud odkryjí plachtu, stoprocentně ji najdou.  Jenže bylo už pozdě zmizet z povozu, byly kousek před branou.

Stařík s hlasitým „prrrr“ zastavil koně a Dalia ucítila první stroužek potu na svém čele a své srdce krku.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu – 4. kapitola: