OurStories.cz ~ naše povídky » V listech zlatého stromu – 3. kapitola

19.01.2012 (19:00) • corneille • • komentováno 10× • zobrazeno 1149×

Na stráž už ten den nepřišla. Žal ji unavoval a ona byla schopna jenom ležet a sledovat bílou stěnu svého pokoje. Nad tím, že je zdrcená, nikdo nepochyboval a tak jí nechávali klid. Saire byla její sestra, i když je krev nepojila. Ten příběh o nich znal celý chrám, byl dojemný a dokládal jejich statečnost a oddanost.

Obě byly seveřanky, národ nezkrotný, jediný, který nepodléhal královské moci. Matka od Dalie byla seveřanský sirotek, kterého náhoda přivedla do chrámu a ona se stala kněžkou. Byla Dalii podobná, stejně nezkrotná, ale jen do chvíle než, poznala obrovského Rahla ze severu a bezhlavě se zamilovala. V odchodu jí nikdo nebránil, dokonce se v chrámu vzali a nynější velekněžka jim požehnala.  Společně odešli do Rahlova domova a založili rodinu. Měli dva syny a nejmladší Dalii, když král požádal seveřanského knížete, aby mu pomohl proti divokým Uregum. Kníže byl prý chamtivý a král mu tehdy slíbil nemalou odměnu, a tak nechal svolat všechny muže z hranic a vytáhl proti nepřátelům. Jenže Uregové na tento čin čekali a nevelké oddíly vtrhly do nechráněných vesnic a vyplenili je. Daliina matka ve snaze zachránit svoje děti je ukryla ve sklepě a sama se zbraní v ruce padla v obraně.  Stejně tak jednala matka od Saire. Děti byly brzo odhaleny, chlapce Uregové zabili a dívky chtěli prodat do otroctví. Tady se Saire a Dalia setkaly, tady si přísahaly, že se neopustí, a když přišla seveřanská odplata, ve vzniklém zmatku společně utekly. Dalii v té době bylo osm a od matky často slyšela o chámech v Taidoru, o jeho klidu a bezpečí. Proto se obě děvčátka vydala na dlouhou cestu, aby se schovaly na tomto místě. Co se stalo s jejich otci, se nedozvěděly, snad padli v boji, snad ještě žijí. Pro dcery si však nepřijeli ani jeden.

V chrámu prožily celé dětství a nynější velekněžka byla jejich ochránkyně, milovala je celým srdcem, protože ony stejně milovaly ji. Nebylo tedy překvapivé, že stařenu zpráva o volbě královského rádce zasáhla stejně jako Dalii. Chránila jednu, aby ztratila druhou. A i když byl žal obrovský a jejímu starému tělu vzal spousty síly, podruhé v jednom dni vyšla z jeskyní a vydala se za svojí chráněnkou.

Dorazila do jejího pokoje těsně před setměním a už jenom její přítomnost vyhnala ostatní obyvatelky. Pomalu se usadila na hranu postele a rozechvělým pohybem pohladila Dalii po vlasech. Pohled jí automaticky zabloudil k vedlejší posteli, na které kdysi nocovala Saire. Byla nyní tak opuštěná a přímo křičela do velekněžčina temného svědomí. Velekněžka neřekla nic, žádná slova útěchy nevystihovala jejich společné pocity, snad jen ukrutné ticho se tomu mohlo přiblížit. Když uběhla hodina, rozhodla se stařičká kněžka konečně promluvit.

„Ach dítě,“ zašeptala. „Je to všechno moje chyba.“

To donutilo Dalii k činu. Pomalu se otočila a s uslzenýma očima se podívala na velekněžku. V jejím pohledu byl nesouhlas, nad tím, co řekla.

„To je hloupost,“ zachrčela ztěžka. „Jak byste za to mohla? Byl to nelítostný osud, který nás rozdělil.“

„To máš pravdu děvče,“ připustila pomalu. „Ale já si s tím osudem hrála a teď mě trestá tím, že mi odvedl jednu z vás,“ přiznala se nakonec.

Dalia nechápavě hleděla na střenku. V jejích očích byla vina a touha ji odčinit. Dívka se nemohla nezeptat.

„Co se stalo? Jak jste si hrála s osudem?“

„Včerejší noci mi Bohyně dala vizi, jak tebe, mé dítě, odvádí rádce,“ začala vyprávět a znovu ji pohladila po vlasech.

„Ta vize byla děsivá, viděla jsem v ní krev, oheň a smrt a tak jsem se rozhodla jednat a vstoupit osudu do cesty. Zakázala jsem matce představené, aby tě tomu odpornému zmetkovi ukázala. To, že by si měl vybrat Saire, mě ani nenapadlo,“ vydechla nakonec a žádala ji pohledem o odpuštění.

Dalii ta zpráva zasáhla, ale nedokázala se na ni zlobit. Dělala to, co považovala za správné, kdyby si odvedli ji, Saire by truchlila stejně.

„Nemůžete za to,“ chlácholila ji jemně. „Bohyně má s každou z nás, svůj záměr a my se musíme podřídit.“

„Ano přesně tak,“ souhlasila velekněžka. „Mně dnes Bohyně ukázala, že ona je tou, která rozhoduje. Chtěla jsem osudu zabránit, aby mi jednu z vás odvedl, a teď vás ztratím obě.“

„To nechápu,“ řekla Dalia, „jak nás můžete ztratit obě?“

„To se má milá dozvíš zítra.“ S těmi slovy se zvedla a vydala se k východu. „Budu tě ráno čekat,“ rozloučila se a zmizela za dveřmi.

Dalia tu noc usnula rychle, únava ji nelítostně dostihla.

XxX

Ranní paprsky ještě neosvětlily celý chrám a Dalia už byla na cestě do jeskyní. V noci ji trápily těžké sny a pod očima se jí vytvořily obrovské kruhy. Její jindy nazlátlá pleť získala bledý nezdravý odstín a rty ztratily barvu.
Když vstoupila do obytné části, velekněžka už byla na její příchod připravená. Pokynula jí rukou, aby ji následovala a společně se vydaly k jezeru se zlatým stromem. Bylo to klidné místo, skrze které proudila silná magie. Společně se usadily pod jeho zlatou korunou a velekněžka odněkud vytáhla kožený vak. Dalia se na ni nechápavě dívala a snažila se přijít na podstatu této schůzky.

„Jsou tam troje čisté šaty,“ začala vysvětlovat velekněžka a pomalu vytahovala jednotlivé věci. „Budou se ti hodit, věř mi. Pak tu máš moji knihu s lektvary a kouzly. Už jsi ji měla v rukách a hledat v ní umíš.“ Nakonec jí podala malý balíček a pokynula jej rozvázat. Byly tam dvě věci. Obě poznávala, ale nechápala jejich význam, stejně jako význam toho všeho, co jí do teď dala.

„To jsou listy zlatého stromu,“ objasnila jí, když jeden z nich vzala do prstů. „To druhé je můj amulet, který ti pomůže střádat magické síly a dodá ti energii.“

Dalia zmateně prohlížela věci a nevěděla, na co se má zeptat dřív.

„Proč mi je dáváte?“ vyhrkla nakonec.

„Protože je mi jasné, že bez sestry už to nebudeš ty. Znám vaše sliby a přísahy a chci, aby si teď vzala tyto věci, dobalila si, co potřebuješ a vydala se za ní. Dostaň ji z toho místa a pak jeďte na sever. Do vašeho rodiště. Tam vás nenajdou, a i kdyby našli, jste seveřanky, vaši krajané vás nedají.“

Dalii se dojetím stáhlo hrdlo. Nečekala nic takové. Nyní chápala její slova o tom, že ztratí obě dívky a nevěděla, co dělat. Nakonec podlehla svému srdci a stařenku objala a šeptala slova díků.

Potom si dlouho povídaly pod zlatým listím, velekněžka jí vysvětlovala, jak se dostat do hradu, jak používat krvavé stromy a pak si jen tak povídaly o tom, co Dalia jako malá prováděla a smály se na celé kolo. Strávily tak celý den, a když se chýlil večer, doprovodila velekněžku zpět do jeskyně. Rozhodla se, že poslední noc zůstane tady a odejde ještě před rozedněním. Společně se najedly a než šly obě spát, napsala Dalia dva dopisy. Jeden pro Valerii a druhý pro Miu.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu – 3. kapitola: