OurStories.cz ~ naše povídky » V listech zlatého stromu – 15. kapitola

04.05.2012 (14:00) • corneille • • komentováno 4× • zobrazeno 1122×

Do pokoje vběhla, jako by jí staří démoni práskali bičem za patami. Dveře s hlučnou ranou zabouchla a ztěžka se o ně opřela. Zbytečné se bála, že za ní král půjde, přesto se od dveří delší dobu nevzdalovala a jen tiše, jako zvěd poslouchala dění na chodbě. Nakonec ji zmohla únava, nejistým krokem se dostala k posteli a v zápětí nevěděla o světě.

***

Byl blízko, až moc na její vkus. A ačkoliv to bylo zcela nemožné, ještě se přiblížil a ona v rozporu se vší logikou setrvávala na místě. Měla by běžet, křičet, bít se jako lev, ale nohy se nepohnuly ani o kousek. A co víc, ruce jako by jí nepatřily. Pomalu se zvedly k jeho tváři a zlehoučka se jí dotýkaly.  Přejížděly po lícních kostech, rtech a bradě, jako by to byl ten nepřirozenější pohyb, který je stejně obyčejný jako dýchání. A on se opět přiblížil, byl stále blíž a blíž a dle všeho jí měl buď projít, nebo s ní splynout. Jeho tvář se pomalu skláněla a…

Saire vyskočila z postele jako postřelený zajíc. Srdce jí lámalo hrudní kost a vcelku pohodlná postel se proměnila v místo zamořené nejhoršími chorobami. Vyděšeně koukala na změť bílých pokrývek, závěsů a polštářů, které se divoce povalovaly na dřevěném rámu a madraci. Ano, ta postel byla infikovaná. Infikovaná její hrůzou a studem. Její rty neslyšně klely a z očí se jí řinuly slzy, když si plně uvědomila, o čem se jí vlastně zdálo. Cítila se poražená a zostuzená sama sebou, tak slabá, jelikož ji zradilo vlastní tělo. Ale i ono nyní prožívalo tu hrůzu ze snu. Nebo to nebyla hrůza.

 Hlubokými nádechy se jí podařilo téměř uklidnit vzlykající tělo a třesoucím se krokem došla k misce s vodou a se zrcadlem.  Nepokoušela se nabrat vodu do dlaní, prostě hlavu schovala pod hladinu a setrvala pod ní, dokud plíce nezačaly panikařit. Když ji vynořila, její pohled utkvěl na odraze v zrcadle. Měla kruhy pod očima, že by se na nich akrobati mohli houpat, rty zmodralé studenou vodou a na tváři jí vyskočily rudé fleky. Vlasy ke vší té hrůze vypadaly jako zmoklý myší kožich. Chvíli vyjeveně sledovala obraz v zrcadle, dokud ji nevyrušil zvláštní bublavý zvuk, připomínající rezavé nářadí. Její hysterický smích unikal v proudech a znovu roztřásl její tělo. Opět jí vyhrkly slzy a nohy už neunesly zbytek těla. Klečela na podlaze v šílené změti slz a smíchu. Kdyby ji nyní král viděl, s hrůzou by utekl a možná by se i slitoval a propustil ji. Až na to že by jí mělo být jedno, co si o ní král myslí.

Její mysl bojovala sama se sebou. Jedna část si mlhavě připouštěla fakta, ale druhá je s odporem zavrhovala. Musela se dlouho okřikovat, aby vyhnala tíživé myšlenky. Nakonec ji to však zmohlo natolik, že zavrhla i snídani a rovnou se vydala do místní kaple. Potřebovala najít útěchu u vyšší moci. A utěšující náruč její milované Bohyně bude to pravé.

***

Pohledem prohledával dnešní osazenstvo u oběda, ale její tvář neviděl. Podle všeho zde nepřišla ani ráno.

„Sakra!“ zavrčel polohlasně, až se k němu udiveně otočily dívky sedící v jeho blízkosti. Jen se na ně křečovitě usmál, dělajíc, že nic neřekl a ony se opět zaměřily na svoje talíře. Co by taky mohly říct, pomyslel si jedovatě a znovu zabodnul pohled do prázdné židle, která jí patřila. Proč nepřišla? Chtěla se mu snad vyhýbat, byl jí nepříjemný, budil v ní strach? Nebo se jí něco stalo, je nemocná, nebo jí ostatní dívky ublížily? A měl by za ní jít, nebo počkat až se ukáže. Všechny tyto myšlenky mu zmateně vířily myslí, takže se skoro vůbec nenajedl.  A představa, že by dnes měl s ostatními vyvolenými jít někam ven, se mu začínala protivit čím dál tím víc. Rozhodl se bleskově, pokynul rádci a sdělil mu své přání. Pak dojedl zbývající pečeni a s hraným úsměvem opustil dívky.

***

Začínala nenávidět jejich pohledy. Připadala si jako špinavá, jako označená cejchem. Myslela si, že dívky z chrámů mají alespoň trochu rozumu a nebudou se po ní otáčet tak okatě. Jako by na modlitbách bylo něco špatného. Horší už jen byly dívky z provincií a velkých měst. Ty polohlasně špitaly a ukazovaly prstem.

Na chvíli ji napadlo, že si za to možná mohla sama. Kdyby ráno zašla k snídani, neměly by k pomluvám takový důvod, ale na druhou stranu by jim v nich nezabránila ani její účast. S povzdechem si uvědomila, že ji král opravdu pošpinil, jelikož i jeho malý zájem ji vynesl do popředí a označil ji pomyslným cejchem. V lepším případě ji budou považovat za svůdnici, v horším se stane jeho nestydatou milenkou, ale ať udělá v tuto chvíli cokoliv, už pomluvám neunikne. Znovu se zhluboka nadechla a víčka sevřela o trochu víc k sobě. Tak moc chtěla být daleko odsud.

V chrámu nakonec zůstala i po celé odpoledne a rozhodla se jít si lehnout bez večeře. Doufala, že celodenní půst očistí její duši a pomůže jí ulevit od snů. Když se začalo smrákat a dívky se přišly naposledy pomodlit, vyšla konečně z chrámu s plánem dát si v pokoji koupel a lehnout si do postele.

Nevnímala cestu před sebou, jen si chtěla odpočinout, takže do povedené trojice málem vrazila. Když zmateně zvedla pohled od podlahy, setkala se s třemi uměleckými díly, nanesenými na obyčejných tvářích. Jejich výrazné rty a tmavé lemování očí dávaly jasné znát, že tyto vyvolené jsou z vyšších kruhů.

Chvíli jí nedocházelo, proč ji zastoupily cestu a snaží se vypadat nebezpečně, ale nakonec se dovtípila. Samozřejmě, se jim nelíbí panovníkův včerejší zájem a chtějí ji pořádně vyděsit, možná jí i ublížit. Ruce měly založené na prsou a bohatě vlněné vlasy se jim lesky v odrazech loučí a jejich snaha nahnat jí hrůzu se jevila více než komicky.

„Nechtěla bys nám něco vysvětlit,“ začala jedna z nich, zřejmě ta, která měla více peněz a možná i více kuráže.

„Co?“ zeptala se podrážděně kněžka s hlasem plným únavy.

„No tak třeba, jak je možné že se král zajímá o takovou nicku, jako jsi ty,“ odvážila se drze druhá a snažila se ji obejít zprava.  Třetí dívka se nenápadně vydala za ní. Jasně, snaží se ji obklíčit.

„No možná proto, že ta nicka nevypadá jako klaun a Bohyně jí darovala i kousek rozumu,“ odpověděla jedovatě a sledovala jejich vyděšený a popuzený výraz.

„Ty jedna malá mrcho,“ rozčílila se nejbohatší z nich a rázným krokem přistoupila blíž k Saire. „Co si o sobě myslíš, nejsi nic, jen hnus pod mýma nohama,“ urážela ji.

„Ano, máš pravdu, na rozdíl od tebe mám možnost si o sobě něco myslet,“ přihodila si a pozorovala její rudnoucí tvář.

„Ty ubohá služko!“ zavřískala a dlaní ji praštila do ramene. „Jsi stejně ubohá, jako ta tvá Bohyně!“  A když znovu pozvedla svou ošperkovanou dlaň, aby do ní vrazila, kněžka vypěnila. Urážet sebe a svou Bohyni nenechá.  Chytila ji za ruku a naučeným pohybe ji bolestně obrátila za záda. Přitom, jak jí kroutila ruku, udělala ještě krok stranou a zbohatlici přišpendlila obličejem ke stěně. Zbylé dvě dívky s úlekem odskočily stranou a zděšeně koukali na kněžku a svou kamarádku.

Saire s lehkostí držela svou páku a odpor, který jí byl kladen se zdál nicotný.  Navíc každý vzdor působil bolest vězněnému.  Kněžka náhle ožila, a chtěla si tuto situaci patřičně vychutnat. Lehce zatlačila na své sevření a s milým úsměvem jí zašeptala do ucha.

„Že jsi hloupá, ví i král, ale že se chceš nechat zabít, to jsem nečekala. Ono je totiž dosti známé, že dívky z chrámu se učí i boji, na rozdíl od takové, lemry líné jako jsi ty. Takže tě nyní varuji, ještě jednou vezmi mé jméno, nebo jméno mé Bohyně do úst a sama tě vyhodím z balkónu!“ zapředla klidně jako kočka. „A o tvého krále nestojím, takže sakra něco konečně dělej, ať mohu domů!“ dodala nakonec a znovu ještě přitlačila a opět si vychutnávala své vítězství. Pocit však netrval dlouho, jelikož ho pokazil zděšený řev.

„Saire!“ vykřikl Ladarius, který se náhle vynořil z chodby a překvapeně shlížel na shromáždění. „ Co se tady děje?!“

„Nic,“ odpověděla ledabyle dívka a konečně povolila své sevření. „Tady slečna chtěla ukázku kněžského výcviku, tak jsem jí poskytla.“

„Cože, co…“ koktal panovník zmateně, ale Saire ho mu skočila do řeči.

„Když mě omluvíte, jsem velmi unavená.“ S těmi slovy se chtěla protáhnout kolem krále, ale ten ji rychle zastavil.

„Počkej Saire! Tohle mi musíš okamžitě vysvětlit! Co se tady…“

„Už je pozdě!“ přerušila ho znovu a s větší rázností. Král se začal mračit, ale kněžka neustoupila.  „Je to nedorozumění a opravdu se o tom nebudu s vámi bavit, dokud nebudu vyspaná. Přeji dobrou noc.“ Pak se konečně kolem něj protáhla a rychle vběhla do svého pokoje, nedbajíc jeho slov a příkazů, které se nesly chodbou.

***

Po hlavu ponořená v lázni si znovu přehrávala celou scénu z chodby. Nelitovala toho, byla bojovník, žádná panenka na hraní, kterou položí do kouta a ona tam zůstane. Nepochybovala, že tímto si sjednala u dívek potřebný respekt a konečně bude mít klid. Taky si opět připomínala králův překvapený výraz, kdež ji spatřil, jak drží tu můru na stěně a jeho vztek, když ho odbyla a odešla. Možná na ni bude naštvaný až tak, že ji přestane vyhledávat.

Pomalu si umyla vlasy a pak konečně vystoupila z lázně. Omotala kolem sebe bílou plachtu, kterou uzlem připevnila nad ňadry, aby nepadala a kratším plátnem si začala sušit své dlouhé vlasy. Po té vešla do setmělého pokoje, avšak na prahu se zastavila. V měsíčním šeru spatřila postavu. Myslela si, že je to Dalia, ale zastavila se dřív, než stačila cokoliv říct. Ne, ta postava byla příliš vysoká. Postava se pohnula a otočila se ke kněžce, která téměř vykřikla a leknutím upustila plátno, kterým si před tím sušila vlasy.

„Musíme si promluvit a to okamžitě!“ zavrčel Ladarius a udělal krok k ní.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu – 15. kapitola: