OurStories.cz ~ naše povídky » V listech zlatého stromu – 14. kapitola

08.04.2012 (15:00) • corneille • • komentováno 8× • zobrazeno 1136×

Nemusela se otáčet, aby věděla, že jde hned za ní. Panovníkův pohled jí klouzal po krku a zádech a vypaloval jí na kůži hluboké šrámy, naplněné ledovým žárem. Saire v duchu klela hůř, než její sestra a upřímně doufala, že ji nebude následovat po celé její plánované trase. Měla totiž v úmyslu dojít si ještě pro svoji jedinou knihu, která se vinou krále proletěla z balkónu k zemi. Král byl ale jako ohař, bez zaváhání ji následoval k travnaté ploše a chvíli tiše a bedlivě pozoroval její počínání. Kněžka se totiž shýbala k utrženým stránkám a rychle je vkládala do ošoupané vazby. Ta práce by jí trvala ještě dlouho a tak se nakonec Ladarius s povzdechem přidal k úklidu.

Po celou tu dobu neřekli ani slovo, jen napravovali bílou spoušť. Když jí konečně podal poslední sebrané listy, kněžka jen s tichým poděkováním zavřela knihu a jako blesk se protáhla kolem jeho postavy. Šla rychle k nádvoří, které netrpělivě hučelo. Jejího příchodu si nikdo nevšimnul, neměla ty správné dvoumetrové mužské proporce, které by přilákaly pozornost místních dívek. Bez jediného zaváhání se tedy postavila vedle Mai a mile se na svou přítelkyni usmála a snažila se tvářit, že se nic neděje. Až o pár okamžiků později se přiloudala ta správná osoba a davem dívek zašuměl sborový vzdech nad urostlým vladařem.

Král jediným pokynutím zahájil skupinovou procházku a obklopen dívkami vyrazil k lesu. Saire se schovala doprostřed zástupu a snažila se, být neviditelná, přesto ji panovník při třetím nenápadném ohlédnutí bezpečně našel a vždy když mohl, tak se po ní otočil. Nepomohlo ani okázalé ignorování, ani zapálený rozhovor Mai, Ladarius nakonec zavelel odpočinek na malé mýtině a vyčkával, až se kněžčina společnice o kousek vzdálí. Pak se rozhodným krokem vydal k ní, až měla kněžka chuť se rozběhnout do hloubi lesa a nechat se přinejmenším roztrhat divou zvěří. Nohy však navrhovaný plán sebevraždy neopětovaly a tak zůstaly jako trucovitý mezek na jednom místě a odevzdaly svou majitelku do královských spárů.

„Ani jsem se v tom rozhořčení nezeptal, jak se jmenuješ,“ začal bez okolků a pro Saire se zhmotnila její nová noční můra. Doufala, že na tohle se dnes nestihne zeptat a do příště třeba zapomene, ale nebylo jí přáno.

„Saire...“ pípla kněžka a špičkou boty se vrtala v zemi, ve snaze vytvořit nějaký zázračný kráter, který by ji pohltil a ukryl před tím plešatým zvědavcem.

„Saire,“ opakoval zamyšleně král a mnul si přitom hladkou bradu. „Takové jméno jsem ještě neslyšel, musí být vzácné.“ Králova neznalost, kněžku dopálila. Její matka i babička se jmenovaly Saire, to jméno se dědilo a pro ni bylo svaté. V severském jazyce a hlavně pro seveřany mělo zvláštní postavení.

„Zase tak vzácné není, u nás je normální, i moje babička se tak jmenovala,“ řekla dřív, než se nad tím stihla zamyslet. A v zápětí si chtěla nafackovat. Skoro se podřekla a co víc přímo mu tu otázku nahrála.

„A odkud jsi?“ ptal se očekávatelně král.

„Z Chrámu Bohyně v Taidoru,“ odpověděla částečně po pravdě a přála si aby se dál neptal.

„Takže jsi jedna z kněžek,“ konstatoval věcně panovník a dál si mnul bradu. „A tvoji rodiče? Ti jsou odkud?“

I nohy si po tomto dotazu rozmyslely svou jankovitost a chtěly se vydat, co nejdál od krále. Každá jeho otázka byla vlezlá a nepříjemná, ale tato je všechny hravě strčila do kapsy. Nechtěla mu odpovědět, ale zároveň věděla, že musí. Tváří se jí prohnalo tisíc výrazů a bylo jasné, že panovníkovi to neušlo. Nakonec se zhluboka nadechla a začala hrát svou roli.

„Já si to bohužel nepamatuji,“ zašeptala opatrně, „matka i otec zemřeli při nějakém boji a do chrámu jsem se dostala náhodou. Pamatuji si jen jméno, krev a křik.“ Ano, na to měla nejživější vzpomínky, které se s jejich vyřčením vrátily. I král si všimnul jejího pobledlého výrazu a na chvíli zalitoval, své otázky.

„To je mi líto,“ pronesl tlumeně a na moment zapomněl, na co se chtěl dále ptát, čehož Saire využila.

„Prosím, omluvte mne na chvíli, potřebuji se projít.“ Král jen přikývnul a nechal ji konečně odejít. Kněžka se vydala do lesa, daleko od sešlosti. Nedbala pohledů překvapených dívek, které ji celou dobu kuchaly pohledem, protože si ji král z nějakého důvodu vybral a hovořil s ní, místo nich.

Nohy ji nesly neznámo kam, srdce jí divoce bušilo do žeber a odmítalo se uklidnit. Celé její tělo prchalo, bohužel každá jeho část jiným směrem a tak se nakonec vyčerpaně se posadila do trávy a zhluboka vdechovala lesní vzduch.

„Tohle nepřežiji,“ šeptala si polohlasně a funěla jako býk.

„Co nepřežiješ?“ ozvalo se nad ní v koruně stromů a kněžce se málem úlekem zastavilo srdce. Dalia si nad ní hovila ve větvích a mile se usmívala.

„Například tvoje nečekané návštěvy,“ zachraptěla Saire a unaveně si lehla, opírajíc si hlavu o kmen.

„Hele mě do toho netahej, moc dobře jsem viděla, jak tě ten plešatec dusil. Co po tobě chtěl?“ vyhrkla Dalia nakvašeně, ale bylo poznat, že hněv je určený pouze králi.

„No, ptal se mě na jméno, a odkud jsem. Načapal mě totiž na balkóně s Phurym a začal se zajímat,“ pronesla těžce kněžka a přes oči si položila hřbet ruky, aby ji slunce, prodírající se skrz větve, nerušilo. „Mimochodem, donesl ti zprávu?“

„Jo, donesl. Sice byla trochu okousaná, ale přečíst se dala.“

„A jak to, že jsi mě viděla s plešatcem? Měla ses ukrýt, nebo být daleko odsud,“ napadlo náhle Saire a jen nepatrně posunula dlaň, aby viděla na sestru.

„No, jsem zvědavá a náhodou jsem byla kousek od té sešlosti, schovaná ve větvích. Popravdě, kryla jsem ti záda, připravená trefit ho něčím do palice, kdyby začal být dotěrný.“ Obě se té představě musely zasmát.

„Byl až příliš dotěrný, měla jsi ho sejmout,“ konstatovala s úsměvem Saire a znovu si ukryla oči před paprsky a vychutnávala si chvíli pohody. Netrvala dlouho. Lesem se rozlehlo praskání větviček a známý hlas.

„Saire? Jsi pořádku?“ Kněžka zklamaně zamručela a pak se neochotně posadila, aby snad příchozí nevyděsila.

„Ano Mai, jsem tady, jen mi nebylo nejlíp, potřebovala jsem se vydýchat,“ vysvětlila a usmála se na přicházející dívku.

„Och, to je dobře,“ řekla s úlevou. „Měli jsme o tebe strach, já i král. Šel za mnou a žádal mě, abych tě našla. Obával se, že tě rozrušil. Na co se tě vůbec ptal?“ zajímala se nakonec dívka a pomohla Saire na nohy.

„No, na všechno,“ odpověděla kněžka a přitom si oprášila sukni.

„A to tě to tak rozhodilo?“ ptala se překvapeně Mai a nadzvedla obočí.

„Ne, to ne,“ zašeptala kněžka. „Jen mi omylem připomněl smrt rodičů a to na mě bylo už moc.“

„Ach tak, promiň,“ vydechla Mai a omlouvala se i pohledem.

„To je v pořádku, nic si z toho nedělej, byl to pro mě jen náročný den.“ Po té se spolu konečně vydaly k sešlosti na mýtině. Saire ještě pohlédla do větví a přísahala, že viděla mezi listy mizet bílé šaty. 

Po příchodu k ostatním, ji ještě pár dívek probodlo pohledem, ale jinak většina hltala každé panovníkovo slovo, a král na kněžku už po zbytek procházky nepohlédnul.

XxX

Po večerních modlitbách se ještě Saire zastavila u balkónu. Doufala, že k ní Phury přiběhne po větvích a, že jí snad donese nějakou zprávu, ale ve větvích se nikdo neobjevil. Zklamaně hleděla do listů a lokty se opírala o kamenné zábradlí. Nálada jí přitom klesla pod snesitelnou úroveň.

„Doufal jsem, že tu budeš,“ oslovil ji král, až sebou kněžka vyděšeně škubla.

„Nepřestáváte mě děsit,“ zamračila se na něj a pak se znovu zahleděla do listů.

„To mě mrzí,“ řekl kajícně panovník a přistoupil k ní o krok blíž. Pak se zarazil a z nějakého důvodu už zůstal na místě. „Mrzí mě i moje dnešní otázky,“ doplnil nakonec.

„Nic se nestalo, už je to dávno.“

„I tak tě to zasáhlo,“ konstatoval a Saire se smutně usmála.

„Ano, ta vzpomínka není hezká… Přála bych si ji nemít, ale není to možné,“ zašeptala chladně kněžka. Pak se napřímila a konečně se podívala králi do očí. „Když dovolíte, půjdu si už lehnout, cítím se unavena.“ Její vyčerpaný tón nepřipouštěl námitku. Ladarius krátce přikývnul a nechal ji kolem sebe projít.

„Dobrou noc!“ zavolal na ni ještě.

„Dobrou noc...“ přinesla mu chodba tichou odpověď.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu – 14. kapitola: