OurStories.cz ~ naše povídky » V listech zlatého stromu – 1. kapitola

16.01.2012 (14:00) • corneille • • komentováno 6× • zobrazeno 1209×

Stála na jeskyni římse a sledovala neobvyklý povyk pod ní. Zbývalo jen pár dní do svátků jarní rovnodennosti, které sebou vždy přinesly mnoho práce. Do toho všeho zmatku byl navíc ohlášen příjezd králova rádce, obtloustlého pána z Oberdenských lesů, který zde přijede vyplnit poslední úkol uložený jeho zesnulým králem. V každém královském kraji a chrámu, mu bude představena skupina deseti nejvznešenějších a nejkrásnějších dívek a on z nich musí vybrat jednu, kterou pošle na královský dvůr. Tak aby si mohl král vybrat nevěstu a svou budoucí královnu.

V krajích se z toho stával hon na krasavice, každý chtěl mít z dcery královnu a tak se nejednou stávalo, že se snažili rádce uplatit. Za to v chrámech to viděli jinak. Velekněžky se jen s těžkým srdcem loučili s dcerami, které mohli být skvělé bojovnice, nebo ještě lepší čarodějky, chránící svůj domov. Proto se v klášterních zdech často vybrala jen jedna dívka, která se učila všem dovednostem, jimiž musela královna oplývat. Zbytek k ní byl alespoň seznámen.

Dalia v duchu děkovala Bohyni, že tam dole nemusí být. Tady nahoře bylo tak krásně. Vítr jí čechral spletené vlasy a občas uvolnil nějaký pramen, který se pak snažila pracně zaplést zpět do účesu. Byla jí trochu zima, ale musela ještě chvíli vydržet. Stání na stráži nikdy nebyl med, přesto si nedovedla představit, že by dělala něco jiného. Tahle úloha ji naplňovala, a i když si to nechtěla přiznat, nejstarší velekněžka pro ni byla ztracenou matkou i babičkou. Když vítr zesílil a donesl sebou až příliš čerstvý vzduch ze severu, uchýlila se konečně zpět do jeskynního labyrintu. Přece jen měla na sobě jen lehké šaty a nemoc by byla nepřípustná. Po čase bloudění v úzkých chodbách došla konečně do prostorné jeskyně, kde už dva roky odpočívala nejváženější osoba z chrámu.

„Venku je hotov pozdvižení, že?“ přivítala ji stařičká Velekněžka, která stála u měděného hrnce a házela do něj byliny a koření. Dalia nikdy nedokázala s jistotou rozpoznat, zda-li se v kotlíku vaří obyčejná polévka, nebo smrtící nápoj. Lektvary pro ni byly záhadou, stejně jako královská etiketa a zdrženlivost.

„To ano,“ přisvědčila dívka s úsměvem. „Jako by snad měla přitáhnout vojska a ne jen královský rádce.“

„Jo jo děvče, to máš pravdu,“ přikyvovala velekněžka a odložila malý pytlíček s kořením a s velkou námahou se šla usadit do měkkých kožešin, kterými bylo okolí doslova poseto. Dalia jí ihned přišla na pomoc a lehce ji přidržovala, dokud se jistě neuvelebila. Hned po té jí podala vlněnou přikrývku a sama se usadila u jejich nohou. Správně tušila, že jí chce říct nějaký příběh.

„Poprvé jsem příjezd královského rádce viděla, když mi bylo asi osm let,“ vzpomínala. „Ten průvod byl úchvatný a tenkrát si sebou odvezl dívku s vlasy jako oheň. Podruhé přijeli, když jsem byla ještě matkou představenou, a zažila jsem již pětatřicet zim. Podle očekávání si vybrali neobyčejnou dívenku, křehkou jako list zlatého stromu. Tenkrát jsme se všechny bály, aby cestu přežila ve zdraví, ale byla zřejmě silnější, než se zdálo. A teď na sklonku mého života přijedou znova a opět si odvedou jednu z nás. Pověz mi má milá, víš, kdo to bude?“

„Ano, vím,“ zašeptala. „Bude to Valérie, dcera sedláka z Nížin.“

„A jaká, je ta Valerie?“ zajímala se velekněžka. Teď ve stáří byla odříznuta od všech nepodstatných informací a hlavně klepů. Bylo jasné, že její zvědavost začínala přerůstat únosné meze.

„Je jako dcera Bohyně,“ začala Dalia s úsměvem. „Má zlaté vlasy, a oči musela ukradnout obloze. Vždy si vzpomenu na ty zástupy beznadějně zamilovaných mladíků, co by prodali duši, aby s ní mohli být jedno odpoledne. Matka představená říká, že její štíhlá a vysoká postava zlomila víc mužských srdcí, než vichřice suchých stromů.“  Tomu se musela velekněžka zasmát.

„A srdce má jaké?“ vyzvídala dále a do vrásčitých rukou uchopila neposedný pramen dívčiných vlasů, který se vysmekl z copu. Měl krásnou barvu, jako nejúrodnější pole. Měla je po matce, oči zdědila po otci.

„Myslím si, že stejné jako tvář,“ odpověděla po chvíli. „Opravdu neznám nikoho, kdo by byl pro roli královny víc vhodný než je Valérie. Všichni ji mají rádi, a i když spousta kněžek jí její tvář závidí, nikdo jí to nedokáže nepřát.“

„A kdo byl k ní ještě vybrán?“ Při té otázce sebou Dalia lehce škubla. Doufala, že se na tohle ptát nebude, ale podcenila velekněžčinu chytrost a hlavně škodolibost.

„Emily, Abra, Ina, Mia,“ odpovídala velmi pomalu. „Potom taky Cara, Kaida, Maceo, Saire a já. Poslední dvě jména říkala s výraznou nechutí. Velekněžka ji na oko přísně změřila pohledem. Přesně to si myslela. V boji byla neporazitelná, její meč po tělech nepřátel přímo tančil a i v magii byla zkušenější než kterákoliv její vrstevnice. Ale jakmile před ni někdo zmínil manželství, hrdá bojovnice málem omdlela děsem. A její sestra byla stejná, možná jen trochu klidnější a ne tolik drzá.

„Museli někoho vybrat,“ připomněla ji stařena. „Alespoň se ti dostala královská výchova a máš znalosti, o kterých se ostatním může jen zdát.“

„A matka představena získala pár vrásek na víc,“ šeptla drze. Drze a pravdivě.

„Přesně tak,“ souhlasila velekněžka a ztěžka vydechla. „Teď mi dones ještě ty dvě deky a můžeš dneska jít.“

S úsměvem a bez meškání se Dalia zvedla a došla pro požadované deky. Pak se poklonila a vydala se k východu z jeskyní. Za sebou ještě slyšela její chraplavý hlas, jak ji napomíná:

„Nezapomeň se uklonit zlatému stromu děvče.“ Musela se pousmát. Nikdy na to nezapomněla.

XxX

Když dorazila do společného pokoje, venku již panovala tma. Unaveně se svezla na slámou vycpanou postel a jen po očku sledovala svoji sestru, jak opatrně balí věci do dřevěné truhlice. Stejnou práci dělala i Mia, Valérie měla již zabaleno a nyní si četla knihu.

„Nezabalíš si?“ zeptala se po chvíli kousavě Saire a kývla k vyřezávané truhlici.

„Ne, proč? Ty máš v plánu někam zítra odjet?“ vrátila jí se stejnou jizlivostí Dalia. Mia i Valérie předstíraly, že si jejich dobírání nevšímají, ale velmi napjatě čekaly, co z toho vyleze. Většinou to byla slovní přestřelka, která hýřila vtipem a uměla zlepšit náladu.

„No vzhledem k tomu, co se k nám má zítra doprdelit, raději bych si zabalila pár věcí. Podle všeho, v chrámu nezbude moc místa.“ Mia se při těch slovech začala dusit, v marné snaze udržet svůj smích. Valérie se schovala za knihu, aby nikdo neviděl její cukající koutky.

„Tak toho bych se nebála,“ řekla znuděným tónem Dalia. „Nejdříve by museli zbourat bránu, aby se sem ten chlap dostal.“ Po posledním slově se pokoj roztřásl ohlušujícím smíchem. Mia regulérně brečela, držíc se své truhly, Saire uznale přikyvovala hlavou a Valérie se snažila utišit svůj smích knihou, kterou si přitiskla k ústům.

„To není legrace dámy,“ přisadila Dalia s kamennou tváří, kterou mívala matka představená. Odpovědí jí byl jen další nával smíchu.

Když se konečně uklidnily, Saire se konečně odhodlala a položila Valérii otázku, která ji pálila na jazyku už pár dní.

„Těšíš se na zítřek?“ Radost, kterou by všechny očekávaly, se však nedostavila. Valérie po těch slovech výrazně pobledla a její hlava se vtáhla mezi ramena. Najednou vypadal tak nešťastně, což ostatní zarazilo. Saire se s němou otázkou v očích posadila vedle ní a i Mia zanechala balení a přistoupila blíž spolu s Dalii.
„Dala bych všechno za to, abych zde mohla zůstat,“ vysvětli kráska zdrceně. „Proč nemůžeme být jako Seveřané, od nich nevěstu neodvedli už několik generací.“

„Ale no tak,“ chlácholila ji Mia, „záleží jenom na tobě, jestli se ti podaří vrátit zpět k nám. Vím, že nikdo jiný to ještě nedokázal a většina tam zůstala, ale ty jsi ta, která to změní.“

„Má pravdu,“ souhlasila Dalia. „A jestli na tebe nebudou hodní, přijedeme si pro tebe a odneseme tě klidně princovi od oltáře.“ Na tyhle slova se Valérie mohla spolehnout, Dalia na to byla dost šílená.

XxX

Z hlavního sálu se linula tichá melodie zpívajících kněžek, které byly na stráži. Truchlivé písně nesly k Bohyni prosby i chválu. Jejich hlasy se odrážely od vysokých sloupů a propůjčovaly chrámu magický náboj. Zpěv došel i do jeskyní, kde nyní s pravidelným dechem odpočívala, stařičká velekněžka. Vypadal klidně, ale mysl se jí bouřila pod přívalem snů. Když obrazy překročily hranicí únosnosti, její oči se prudce otevřely a vyděšeně pročesávaly tmu.

„Ne!“ šeptala tvrdě. „To nikdy nedovolím…“

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu – 1. kapitola: