OurStories.cz ~ naše povídky » Temná strana 15. kapitola - Co je to rutina?

09.09.2011 (19:00) • SmoulaXX • • komentováno 5× • zobrazeno 1426×

Co je to rutina?

Když v televizi slyšíte, že je krizová situace, tak jde většinou o světovou ekonomiku, finance a počasí. Většinou Vás to trochu naštve a s kyselým ksichtem přepnete na hudební kanál, kde se právě kolem tyče svíjí Britney Spears.  Je to něco jako reflex a u nás doma to celkem dobře funguje (asi proto znám všechny její klipy nazpaměť).

Ale co uděláte, když se po Vás krizová situace právě ohnala deseticentimetrovými zuby, které se neomylně chtěly zakousnout do Vašeho pozadí?

Já teda fakt nevím, co uděláte vy, ale já vykopu zuby nehty držící ho se puka a múzu ze svého bytu a utíkám, co mi nohy stačí. Samozřejmě, že jsem dostala pořádnou ránu. Přímo do nosu, když se ta obluda otočila.

Co mě přivádí k další ošemetné otázce – už jste někdy viděli přeměnu vlkodlaka?

Já ne a řekněme, že o ten pohled ráda přijdu. Zrovna jsem uslyšela, jak mu praskly šlachy a je to docela nechutnej zvuk. A to nemluvím o kostech. Třásl se, jakoby měl epileptickej záchvat, ale když se mu prodloužily drápy i zuby, podezření šlo pod kytky. Puk, přirozeně, bral schody po dvou třech a ani se nezadýchal. Bastard. Za to já jsem funěla jako parní lokomotiva. Ale nikde jsem neviděla všudypřítomnou ukecanou múzu. Ohlédla jsem se a řeknu Vám – ten pohled mě málem stál večeři.

Ten polo vlk si zrovna roztrhal břicho a já si mohla prohlédnout jeho střeva.

Po tomhle jsem předehnala i satyra (který je nejspíš nejrychlejší na světě) a zastavila jsem se až u dveří. Fluffy tam stála. Div si nečistila nehty a nevzdychala nad mou pomalostí. A nebyla ani rozcuchaná. Tak teď mám vážně depresi.

„Co tu… co… no to mě poser!“ vyhekl puk, který mi následně dopadl na záda a jakoby omylem kompletně prohmatal mé poprsí. Zuřivě jsem zařvala a snažila se ho zbavit, ale byl jako lepidlo. Ne, lepidlo jde smýt. On byl… horší. Jako pijavice. Snažila jsem se ho setřást, ale nešlo to, až ho Fluffy (s tak zlomyslným pohledem, který mi věnovala) popadla za límec, který jí následně zůstal v ruce, a smýkla jím dozadu.

Nesouhlasně mlaskla. „Už opravili výtah.“ Tak po těhle slovech jsem si málem omlátila hlavu o zeď. Přirazila jsem ji hrubě na dveře a nešetrně jí svírala ramena. Její překvapený pohled mě rozpálil snad ještě víc.

„Tys jela výtahem!? Výtahem? Ty ses zbláznila! Víš, co se mohlo všechno stát? Chceš, aby tě v té kovové rakvi někdo zabil, tohle fakt chceš?“ vřískala jsem nepříčetně. Fluffy se po chvíli třásla a omluvně se na mě podívala. Pustila jsem ji. „Jéžišikriste.“

Naši malou rozepři se ale rozhodl přerušit nedůtklivý vlkodlak mohutným zařváním, které se rychle měnilo ve vytí. Jen jsem si s Daveym vyměnila pohled hnané zvěře a rozhlédla jsem se po ulici. Vymeteno. Jen část novin se líně válela na silnici, ale jinak ani noha. No jasně, Praha se o úplňku vždycky záhadně vylidní! Ty lidi snad skáčou do děr, nebo co.

„Super, nikde nikdo,“ zavrčela jsem a kvapně se rozeběhla pryč. Už jsem viděla puka, jak otevírá tu svou klapačku, aby mi řekl něco chytrého, ale zarazila jsem ho včas. „A nekomentuj to!“

Odfrkl si. „Mně nikdy nikdo neporoučel. A pokud ano, byl za to náležitě potrestán. Já jsem totiž…“ Panebože! Nemůže ten zobák zavřít aspoň na minutu? Jednu jedinou minutu! Vsadím se, že kdybych to řekla na hlas, poslal by mě k psychiatrovi. Nebo mi pořídil jednosměrnou jízdenku přímo do blázince. Bohužel jsem o svém šílenství neuvažovala ani z poloviny tak dlouho, jak jsem na to zvyklá. Za námi se ozvala rána jako z děla a v tom se z našeho baráku vykutálela koule chlupů disponující velmi dlouhými zuby. Řekněme, že bych teď předhodila i Usaina Bolta a ještě u toho stihla baštit křidélka z KFC.

Fluffy se k nám poměrně rychle přidala. „Je úplněk, všichni jsou buď ve sklepích, nebo zabarikádování ve svých bytech.“ Její řeč přerušila ohromná tlapa, která mi podrazila nohy a já si toho velkého hocha mohla prohlédnout zespod. Pekáč buchet ve slušivém kožíšku. Další pohled, o který bych ráda přišla. Řvala jsem jako pominutá, ale ne tak kvůli tomu, že se ten vlčí idiot právě pozvracel, ale protože mi zničil nové šaty a k tomu mi před očima běžel novinový titulek, který bude zítra viset všude.

Hysterická dívka usmrcena vlkodlakem. Díkybohu.

Pravděpodobně bude hned pod tím Daveyho srdceryvný výklad celého neštěstí. Jsem v prdeli.

Kopla jsem ho do slabin – blbej nápad, svalil se na mě a málem jsem se udusila –, ale v zápětí mi došlo, že můžu použít i to, co do mě babča tak nesmyslně hustí celé dny. Ona bude mít radost, až jí řeknu, že jsem konečně použila svou moc… Tak moment. Povážlivě mi cuklo v oku vzteky. Ona o tom určitě věděla! Ta mrcha! Já tu starou čarodějnici uvařím na oleji.

Stačí se jen soustředit, jen se chvíli soustředit. Poslouchat jen svůj dech (to funím já nebo ten vlk?) a vnímat věc, kterou chci posunout. V překladu prohodit zdí. A ono to zabralo! Ozvalo se zakvílení, jako když šlápnete štěněti na tlapu a jeho hromotlucké tělo se ze mě odvalilo. Brunátný výraz mu ale zůstal. Nemluvě o zvratcích, které byly všude kolem mě. Naštěstí to byla jenom krev. Vlkodlaci zvrací krev… kdo by to jen řekl?

„Vstávej! Hned!“ přikázala mi Fluffy a mrštným pohybem mě vytáhla na nohy, puk právě zkoumal škody na svém oblečení, jakmile jsem ho uviděla, začala jsem po něm natahovat ruce a řvát „pusť mě na něj!“, dokud mě múza neprofackovala a neřekla: „Klid, teď ne. Potom.“

„Kdy?“ ucedila jsem nevrle a vraždila to stvoření pohledem. Pak mi ukázal dvě řady naprosto dokonalých zubů, a tak prostopášný úsměv, že kdyby to byl hřích, dozajista by byl smrtelný. Nepopírám, když se takhle stál, měla jsem chuť se položit na zem, ale já ho znala. Byl to Davey. Teď jsem si nafackovala sama, mám upíra. I když je Davey kus – loupla jsem očima po múze, která se mě snažila tlačit před sebou – nechám ho být. Je to debil a krom toho? Evidentně má pro mou múzu mnohem větší slabost.

Odkašlal si a s nadřazeným pohledem se díval na svíjejícího se vlka. „Odpudivé. Zajímalo by mě, jaký druh ženy tohle přitahuje. Ano, sex s vlkodlakem je zábavný, ale v téhle podobně by to nebylo…“

„Zavři tu klapačku!“ šermovala jsem mu pěstí před obličejem, zatímco mě Fluffy držela kolem pasu, abych ho nezabila, a syčela na puka nadávky.

Obdařil nás pohledem opravdového predátora. „Krásné dámy v tak potrhaných šatech. Asi jsou Vánoce.“ Právě mě Fluffy pustila, vrhla se na něj sama, ale jen co mu stačila rozcuchat účes, se za námi ozvalo temné vrčení. Žádný chudáček uprostřed přeměny. Žádný polopat. Obrovské zvíře velikosti koně, které bylo schopné běhat i po zadních a s ničivou silou zabíjelo a demoloval vše, co mu stálo v cestě.

„Proč mu zrovna dneska ujel vlak,“ stihla jsem pípnutím okomentovat, než se po nás ohnal a jeho mohutné tělo nás všechny tři málem přišpendlilo k zemi. Puk, tak ohebný, že máte pocit, že nemá kosti, uskočil a zdrhal pryč. My jsme měly originálnější způsob. Já právě vyhrála okružní let po ulici a jako přistávací plochu jsem použila chodník, naneštěstí jsem o vteřinu později byla sama použita jako přistávací plocha. Fluffy měla měkčí přistání.

Fluffy se oklepala jako první. Aby ne! Seděla mi na zádech. „Tak co? Pořád nemáš ráda běhání?“

Udávila jsem se vlastní duší a nakonec ji vyplivla. „Právě mám chuť nechat tě na pospas pukovi,“ zafrkala jsem a nemotorně se hrabala na nohy, vlkodlak na mě zíral s neskrývanou hravostí v očích. Akorát, že on nechtěl pískací hračku. Chtěl aport.

„Jo? Kterýmu? Jeden právě utekl, jestli sis nevšimla,“ hudrovala mi přímo u ucha. Jako bych slyšela roj včel. Radši jsem to ignorovala a rychle jsem Daveyho dohnala. Vlkodlakovi se ale pohyblivý cíl líbit, skvělá hra. Váš pejsek bude nadšený! Pokud neváží přes metrák a půl a pochutnává si na lidském mase…

Utíkali jsme jako o život a nemusím připomínat, že o něj šlo. Moc dobře jsem si byla vědoma toho, že nám je nám ten přerostlej ratlík v patách, ale nevzdávala jsem se naděje na bezpečí. Puk byl už svlečený do půl těla (exhibicionista) a celkem rychle mě předběhl, jen jsem viděla Fluffy, jak zakopla a padla na hubu, když Davey zahodil potrhanou košili. V duchu jsem nadávala o sto šest… vyber si lepší chvíli na slintání, múzo! Momentálně za námi běží čokl, kterej má sliny tak dlouhý, že se mi lepěj na boty!

Hned jsem utíkala nazpátek za Fluffy, jenže Davey zabrzdil smykem a byl u ní dřív než já.

„Tohle není zrovna dobrá chvíle na obdivování mě,“ zazubil se udýchaně Davey a Fluffy díky tomu zrudla a vytřeštila oči. Červenala se!

Zastřelte mě.

„Jestli Vám to nevadí, tak nám jde o krk!“ řvala jsem jako tygr. Nic. Ona zírala zaraženě do země a on? On! On ji najednou vzal jemně za bradu a…

Hodim šavli, lidičky. Asi nelíbá špatně, ale já tady flušu duši a oni se cucaj! S hlasitým zavřeštěním jsem se na ně chtěla vrhnout a začít je mlátit hlava nehlava, když v tom jsem za sebou uslyšela šramot a v příští vteřině jsem těm hrdličkám přistála u nohou.

„Tohle,“ prskala jsem s vyraženým dechem a možná i zubem, „mi dlužíte, šmejdi.“

Díkybohu se od sebe odtrhli i bez páčidla a pomohli mi vstát. Všichni tři jsme kvapně couvali dozadu a obrovské zvíře se pohybovalo asi stejně rychle. Čekal na náš výpad, aby nás mohl dostat najednou. Právě teď jsem měla strach, vážně jsem měla obrovský strach. Pořád jsem si Fluffy strkala za záda, ale vždycky se nějak dostala zpátky a snažila se mě zaštítit. Takhle jsme se tam handrkovali asi třicet vteřin.

„Napočítám do tří a pak musíme uhnout, rychle. Nalevo je ulička,“ řekl tiše Davey, obě jsme jen kývly. Nějak jsem se ani nezaobírala otázkou, co se stane, jestli nás dostane, ale co stane, jestli mu utečeme. Je to zase další věc, kterou prožíváme my tři spolu. Budu je chtít zabít míň?

Ráz…

Možná, že je mám opravdu ráda. O Fluffy to vím, ale o Daveym.

Dva…

Není, špatný, vlastně je to puk, ale je prostě náš.

Tři!

Jestli teď zakopnu, chci zpátky peníze!

Ani nevím, jak jsem se do té uličky dostala, jen vím, že před námi byla zchátralá budova, do které jsme vpadli. Čekala jsem, že se budeme válet v prachu a všude bude tma. Ale opak byl pravdou. Oslnilo nás žhavé světlo a praskání ohně. Všude byla cítit zemitá vůně, kterou mývají lesní nymfy a železitý pach krve. Tak čerstvé, že musela téct proudem. A pak, že krev nelze cítit… já ji cítila dobře, dokonce i všechno ostatní. Mé smysly byly bystřejší, ale o tolik? Jsem asi vážně dost dobrá.

Nebo jsme na špatném místě.

Zvedla jsem oči právě ve chvíli, kdy se černá dýka zabodla do hrudi víly, která ležela na jakési zlaté desce uprostřed místnosti. Bylo tu tolik lidí, ale všichni se rozestoupili jako by snad chtěli, abych tu hrůzu viděla. Oči té drobné dívky se zaleskly a nakonec z nich zmizel veškerý život. Tichá prázdnota, jen to zůstalo v nachových očích veselé dívky se dvěma plavými culíky. A pak jsem uviděla tu stvůru, co tohle provedla.

V měsíčním světle se náhle objevily dvě mně až příliš známé tváře.

Postavila jsem se tak rychle, že jsem ani nevěděla jak a jen jsem na ně zírala. Po tvářích mi náhle tekly proudy horkých slz. Zakryla jsem si ústa, abych nevzlykala nahlas. Dvě pihovaté ruce mě svíraly v ramenou a blízko jsem cítila Daveyho dech.

Ale nevěděla jsem, zda jsem ráda, že mě takhle vidí. Že je takhle vidí…

„Mami… tati,“ zašeptala jsem dívajíc se na ty dva vrahy, jež vzali život nevinné holce.

Jsem ráda, že se téměř všichni účastníte ankety. A chci Vám moc poděkovat za komentáře. =) Jsem skutečně ráda, že Vám povídka líbí. ;) ♥

A anketa, ve které můžete znovu hlasovat! ;)

1. Fluffy

2. Davey

3. Alex

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana 15. kapitola - Co je to rutina?: