Šedá myška 13 OurStories.cz ~ naše povídky

Páteční den se nese na vlně nadšení z následujícího volna od práce i školy. Sendy se to ale netýká, ta si naopak připadá hůř než jindy. Všechno jde prostě do kytek. A návštěva Sam, Maxe a Very nakonec vyústí v hádku s Meggie...

02.10.2011 (15:00) • Texie • • komentováno 5× • zobrazeno 2490×

13. Den pod psa

Cestou vnímala tu odlišnou atmosféru. Konec týdne. Páteční odpoledne. Všichni hodili práci, školu i starosti za hlavu a chystali si užít následující dva dny volna.

Sendy se tím proplétala a připadala si ještě více odtržená. Nebyl to její svět, život a ani to jejich nadšení se jí netýkalo. Bylo jí jedno jestli je sobota nebo všední den, kdy musí do školy. Byl to prostě jen další den, kdy tu musí vydržet. Opakovala si to každé ráno. Byla to skoro už její modlitba, se kterou ráno vstávala a večer šla spát.

„Ahoj,“ zahučela do nitra domu, jen co za sebou zavřela dveře.

„Vítej doma, zlatíčko.“

Meggiin hlas se ozval z patra a když vzhlédla, uviděla ji, jak rovná květiny do vázy na chodbě. Vystoupala nahoru po schodech.

„Děje se něco?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou a minula ji. Všechno to tu na ni začínalo padat. Dusila se tím bojem o to, aby pro ostatní byla Sendy a uvnitř ochraňovala každičký kousek Tess. Až tohle všechno skončí, chtěla prostě jít dál, jako by se nic z toho nestalo. Vymazat ty poslední týdny jen jako nepříjemný sen. „Neděje se nic,“ zamumlala, než za sebou zavřela dveře pokoje. A to byl ten problém. Pravidelně se hlásila, čekala na jakoukoliv sebemenší zprávu, že tohle všechno už brzy skončí, ale ani náznak. Nic. Jako by ji hodili přes palubu a nechali na pospas tomuhle všemu.

Chytila batoh a strhla si ho ze zad. Doslova s ním mrštila na postel až poskočil. Bože! Jak ona chtěla pryč, dostat se konečně odtud! Cítila, jak ztrácí sama sebe a tenhle život se ji snaží pohltit.

Meggie sledovala ještě chvíli zavřené dveře jejího pokoje. Dralo ji srdce Sendy takhle vidět. Byla to silná holka, ale i přesto, že se to na sobě snažila nedát znát, byla vyděšená a osamělá. Žádné dítě by tohle nemělo cítit.

Nejraději by šla za ní a objala ji. Šeptala do vlasů, že to zase bude dobré. Opakovala jí stále dokola, že na to není sama a ona tu pro ni bude kdykoliv bude potřebovat.

Podívala se nepřítomně na kytici.

Ne. Věděla, že jí musí dát čas. Sendy stále ještě bojovala. Bojovala s tímhle novým životem i s nimi všemi. Bála si je připustit k tělu. Viděla to už tolikrát. Ten strach, někoho zase mít, někoho zase ztratit. Postupně se to zlepšovalo. Krůček za krůčkem. Den za dnem. Ale byly dny lepší a horší. Tenhle patřil mezi ty horší.

Shrnula ostříhané stonky a listy do košíku a položila na ně nůžky. S posledním pohledem k jejím dveřím sešla do přízemí. Chtěla jí dát čas a klid. Netlačit na ni.

Na plotně vřela v konvici voda. Meggie přešla kuchyň a nalila vodu do konvičky. Pomalu se natáhla do skříňce a vytáhla plechovou dózu s čajem. Nespěchala. Voda nesměla být úplně horká. Opatrně odsypávala smotané lístky čaje do sítka, když se ozval zvonek.

Překvapeně zvedla hlavu. Nikoho nečekala. Ačkoliv bylo pár minut před pátou a to byl čas na svačinu. Stejně jako ideální čas na návštěvu. Ponořila sítko s čajem do horké vody v konvičce a vyšla na chodbu.

Mířila přímo ke dveřím. Nad hlavou se jí ale ozvalo vrznutí dveří a dusot nohou. Vzhlédla nad schodiště. Sendy zůstala zkoprněle stát nahoře a dívala se dolů přímo na ni. Po její předchozí sklíčené náladě nezbylo ani stopy. Nahradilo ji něco naprosto jiného. Děs.

Meggi se zarazila uprostřek kroku a zůstala na ni hledět. Sendy zatěkala pohledem ke dveřím. Ona věděla, kdo tam je. A nechtěla se s nimi střetnout.

Meggie v první moment napadlo, jestli jí někdo cestou do školy nebo ve škole neublížil. Některé děti byly zlé nebo samy tak nešťastné, že ubližovaly ostatním, aby se s tím samy vyrovnaly.

Smích za dveřmi ale vypovídal o něčem jiném.

„Ja...“ hlesla Sendy a znovu se zadívala ke dveřím. „Nejsem tady.“ Prosím ani nemusela říkat. Vyznívalo to z celého jejího tónu. Prosebně hleděla na Meggie.

Domem se znovu ozval zvonek. Meggie se otočila a došla ke vchodu. Otevřela s napjatým úsměvem na rtech.

„Dobrý den.“

Pohled jí klesl ke třem dětským hlasům.

„Ahoj.“ Byla zmatená. Nechápala to. Tyhle děti znala od vidění. Byly velmi milé. Nikdy by určitě Sendy nic neprovedly. Věděla, že ta kudrnatá dívka a kulaťoučký chlapec si kdysi sami něco vytrpěli.

„Přišli jsme vyzvednout Sendy,“ ozval se Max, když Meggie už chvíli jen stála a pozorovala je.

„Vyzvednout?“ Byla stále zmatenější. Cukla rameny, jen měla chuť se otočit do domu a podívat se na Sendy. Ta však už nad chody nestála. Zacouvala chodbou dále, kde na ni nebylo vidět. Ohlodávala si rty a poslouchala.

„Ehm,“ přikývla hlavou Vera. „Byli jsme domluvení, že dnes půjdeme k Ritchmondovým sledovat filmy. Sendy vám to neřekla?“

„Ne,“ odpověděla popravdě. Sledovala ty tři milé dětské tváře a v krku měla nepříjemný pocit. Nedočkavě na ni hleděli. „Sendy tu bohužel není, musela si ještě jet pro zbytek věcí.“

„Aha.“ Bylo na nich vidět, že je to zklamalo.

„Tak děkujeme,“ usmál se i přesto Max. Jeho tvář nepohasla ani teď. Byl věčný optimista. „Kdyby se vrátila brzo, vyřídíte jí, aby ještě přišla?“

„Samozřejmě,“ přikývla Meggie.

„Děkujeme, naschladnou.“

Trojhlasně se s ní rozloučili a odcházeli.

Meggie na ně ještě pár vteřin hleděla, než zavřela dveře a otočila se do chodby. Všude bylo ticho. Naprosté. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, ale nepomáhalo to. Vykročila nahoru. Došla až do patra. Sendy tu stála ve stínu chodby kousek ode dveří svého pokoje.

„Čekám vysvětlení, mladá dámo.“

> Hádka >

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: