OurStories.cz ~ naše povídky » Sacrifice - Část 1.

08.04.2011 (14:00) • DaisukeHideki • • komentováno 5× • zobrazeno 1134×

Sacrifice - Část 1.

Každý člověk v kápi, který na vás o půlnoci vybafne, nemusí nutně být vaše gothic spolubydlící. Potom je nejlepší radou... Běžet.

1940, Itálie

Dívala jsem se na noční oblohu, jako bych ji tam někde mohla zahlédnout. Téměř jsem věřila, že zabliká oslepující světlo a ona sestoupí sem ke mně. Aárii... Ani jsem její jméno neuměla vyslovit, ale milovala jsem ji víc, než svůj život. Celý jsem ho zasvětila jí, její božskosti a síle, modlila jsem se k ní a posilňovala ji svojí obětinou. Proto jsem nebyla tolik překvapená, když se jednoho dne objevila přede mnou, přesně tak nádherná, jak jsem si ji představovala před modlitebním křížem, s nenápadným uzlíčkem v rukou. Dostalo se mi nejvyšších poct, když mi svého syna podávala a s ním i určitou moc, plynoucí z opatrovnictví. Vypadal podobně jako ona, velké šedé oči, tmavé vlasy, ostré rysy. Zmizela ještě dřív, než jsem se jí stihla na cokoliv zeptat. Věděla jsem jen, že její dítě musím vychovat jak nejlépe umím.

Divila jsem se, proč jsem tedy tak v klidu. Za zády mi plápol oheň, užírající moji vesnici, svými hladovými plameny olizoval střechy domů. Křik už dávno utichl. Nikdo kromě mě nepřežil. Mrtví vesničané proklínali nacisty, kteří se mnohokrát předtím pokoušeli o naši likvidaci, vždy neúspěšně. Přišli jako by je blesk vyplivl, pochodněmi a holými dlaněmi zapálili slámu a stáje, jdouc za svým cílem. Arigmé, vyvrženec pekel a odvěký protivník paní Aárii, poslal gardu vedenou svým bastardským synem, aby zabila tu čirou zrozenou radost, upálila ji jako klíště. Moje ruce  nedokázaly malého Jesseho uchránit. Teď už jsem jen čekala na blesk z nebes, který by mě zabil. Nevyplnila jsem svůj úkol... Selhala jsem...

Smrt přišla jako požehnání. Srdce se začalo zmítat, odmítalo spolupracovat s tělem. Oči jsem nechala poklidně otevřené. Nešla jsem k branám Aáriiným vystrašena, ne. Opět se tam setkám s Jessem, moje paní mě odmění.

Přítomnost, Seattle

Nějak bych možná rozdýchala, že u nás ta blondýnka zůstala na večeři. Možná i to, že je blonďatá a asi o tři roky starší než já. Ale to, jak slintala nad mým čtyřicetiletým (a podle mého názoru naprosto nezajímavým, nudným, neatraktivním a přihlouplým) otcem, mě vytáčelo skoro stejně tak, jako když začala to svoje šíleně vtipné a zábavné 'Jill a Jillian, je jasné, že budeme skvělé kamarádky'. Naštěstí uznala naši shodu jmen za prohranou bitvu okamžitě, jakmile jsem jí v jednom sledu omylem šlápla na lodičku steelkou, zlomila růžovou rtěnku, kterou se mě pokoušela namalovat a narvala jí do kabelky obrázky mučených zvířat. Ne, nepojedeme spolu v sobotu nakupovat. V těhlech okamžicích jsem celkem toužila po svojí milované, věčně nepřítomné mamince, která měla až moc práce s tím svým šéfováním světu. Ale víc mě vytrhávala mp3ka a nenápadné útěky ven oknem. Nebo v nejlepším, kombinace obojího.

Jméno Jillian Drewová v okolí vzbuzovalo respekt a hrůzu, což byl výsledek čtyřletého budování vlastní pověsti. Samozřejmě, kdyby věděli, co jsem doopravdy zač, nebavil by se se mnou už ani ten nejotužilejší gothic. V téhle době už málokdo věří v Boha. Protože se nikdy nikde nikomu neukázal, buďto je tak nafoukanej, že posílá svýho syna na tortilly (ale věřte mi, ani s mýtickými bohoanděly to není o moc lepší. Někdy bych tu tortillu brala všemi deseti), nebo prostě neexistuje.  Ale v určitých kruzích je ověřena existence šesti... Povýšených postav? Bohů? Andělů? Zmutovaných světýlkujících houbiček?  Nepanují mezi nimi zrovna nejhezčí vztahy, asi jako když postavíte šest nejdrsnějších cápků z města do jednoho pokoje.

Moje máti si říká Aárii. Fakt se to dost špatně skloňuje, proto to nemám v rodným listě. Zjevuje se spíš pomálu a jen když něco potřebuje, třeba vyhladit některý tábor, někoho přizabít nebo tak něco. Z, Bůh ví, jakého důvodu nemají právo zasahovat do lidských věcí samostatnou rukou. Proto si těhlech šest pořizuje děti - nás. Mě. Dalších čtyři nebo pět Polopovznesených na celé planetě. Aárii, její úhlavní nepřítel Arigmé, světlovlasý, zelenooký, šamponogení... No, už asi máte představu. S jeho obrázkem v knize Přehledu, kterou mi napsal a namaloval táta, jsem udělala krátký proces. Potom Kaih, rudovláska, která se moc ráda přeměňuje do různých zvířátek, která vám s radostí vydrápou  vnitřnosti z těla. Její děti to po ní dost často dědí. Božskej pár na styl Brada Pitta a Angelliny Jolie, Famur a Vashya, dva neškodní andílci, kteří se snaží zabít na vzájem, když mají manželskou krizi - to jest, když jeden z nich uletí s někým z pozemšťanů. A neuvěřitelně přechytračelý Zhuat, který mě nemá moc rád. Rozhodně to není zrovna nejpříjemnější, když jdete po ulici a cítíte na sobě pár neviditelných očí. Očí, které se do vás nenávistně vpalují, už už lačné po tom vypálit vám do těla pár dírek.  Miluju ty jejich omezení.

Až na blonďatou Jill, byl ten den celkem v pohodě - dobrá večeře, nehrozilo mi vyloučení ze školy, mamka se už víc jak půl roku neozvala s žádným skvělým úkolem. Samozřejmě, že jsem měla počítat, že se to co nevidět zkazí. Šla jsem svojí oblíbenou uličkou, s Temptation od Cradle of Filth (Jsou dokonalí!) na plný volume. Seděl tam jako hromádka neštěstí, s hlavou sklopenou v klíně, rukama volně podél těla. Bylo už šero, ale i přesto jsem poznala, že je vážně hezký, i když se mi tenhle typ kluků nikdy nelíbil. Měl světle hnědé vlasy, ve skrčeném těle se mu přes tričko rýsovaly svaly. Tenhle jeho zjev přímo lákal po tom, aby ho někdo utišil, zeptal se ho, co se děje a proč je smutný. A přesto mě intuice držela dál.

Vzhlédl. Měl světle zelené oči. Ne tu zakalenou blátivou hrůzu, co maj zelenoocí. Ne. Tohle byla pravá zelená, jako rybník, chaluhy. Jako plameny. Plameny olizující dřevo v horské chatě, pomalu přesahující z krbu dál, plazící se po koberci, pálící na popel nevinná spící těla. Dokonce se mi zdálo, že z nich vychází nepříjemný žár. Probodával mě jimi, jako už tolikrát někdo, někdo neviditelný...

I my máme, ač se to zdá nemožné, odpůrce. Považují nás za omyl přírody a skrze nás se snaží zničit naše rodiče, kteří jim připadají zlí, špatní a ďábelští. Když nechcete spolupracovat, vezmou na vás dlouhou, hnusnou, stříbrnou ostrou věc, zapíchnou ji do vás a nechají pár dnů krvácet v nějaké zastrčené uličce.  Jsou vážně milí.

Proč by někdo chtěl zničit šest trochu namyšlenějších osob? Nedávají ani domácí vězení, když nepočítáte úkoly, kdy vám jde o krk (a vnitřnosti).

Cítit dva fakt hnusné pocity najednou je nic moc. Někde vzadu v hlavě mi slabý hlas intuice napovídal, abych si toho kluka před sebou co nejlíp prohlídla, i když už jsem téměř věděla, kdo to je. Zelené oči, světlé vlasy. Chyběly už jen černé voskovky a dal by se skvěle ztotožnit s obrázkem v mé knize. Oheň. Jako by mu prostupoval celým tělem, každou žílou, žár stoupil přímo souměrně s jeho neklidem, když se zvedal, když mě probodával pohledem, když se díval do postranní uličky. A jako správný syn toho hulváta okamžitě vytáhl zavírací nůž.

Samozřejmě nikdy nemám o lidech zbytečné předsudky. Většinou. Pokud nejde o hopery, emaře nebo děcka nepřátel mojí maminky. Věřte mi, to co mi lítalo hlavou při pohledu na něj by cenzurou neprošlo.

Cítila jsem třetí tlukot srdce. Nové pocity, emoce... Chladné. Spořádané. Podobné, jako mají Povýšení. Jen trochu míň pesimistické. Ale vážně jen trochu. Jako ocel, kterou třímal v ruce.

Ocel v ruce?

Arigmé mladší mě drapl za ruku a s výstižným 'utíkej' jsme vzali nohy na ramena. To bylo asi to nejrozumnější, co jsme v dané chvíli mohli udělat, vážně. Rozhodně jsem se nebála, chraň Bůh (nebo mamka, ale nechtělo se mi ji rušit), ale představa něčeho dlouhýho čouhajícího mi z břicha se mi taky nelíbila. A tak jsem chtě nechtě utíkala po boku zelenookýho téměř blonďáka a přemýšlela, jestli se mě dřív pokusí zabít on, nebo Lovec za námi.

Výslovnost jmen:

Aárii [ Árí]

Kaih [Kaj]

Arigmé [Arigmé]

Famur [Femar]

Vashya [Vaša]

Zhuat [Žut]

Autor: DaisukeHideki (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Sacrifice - Část 1.: