OurStories.cz ~ naše povídky » Prokleti měsícem - 5. kapitola

29.11.2011 (15:00) • FaithNana • • komentováno 3× • zobrazeno 949×

Když bolest neutichne…

Z pohledu Amandy…

Kráčely jsme s Faith tichou, klidnou ulicí. Obě s pohledy v chodníku a beze slova. Bylo to tak vždycky, když jsme byly samy. Faith nikdy nepotřebovala mluvit a i kdyby potřebovala, neslyšela bych ji a neodpověděla bych, byla jsem zabraná do hudby, jež zněla z mých sluchátek a nevnímala okolní zvuky. Zastavíme se na takovém malém nádvoří uprostřed rozpadlého starého sídliště u party asi pěti kluků, jejichž jména nejsou důležitá. Doprovázím sem Faith asi půl roku i když pochybuju, že o to nějak zvlášť stojí. Chodí si sem zahulit společně s těmi pofidérními týpky a já teď chodím s ní. Alkohol už bolest nezažene, tak to prostě je. Díky svému způsobu života vídám i ten Faithin a kdybych ji neznala, neznala její důvody, asi bych si myslela, že její duše je pěkně prohnilá, jestli teda nějakou má. Když se nad tím tak zamyslím, asi obě působíme tak trochu úplně stejně, minimálně v jistých chvílích určitě. Máme od prvního pohledu dokonalý život, a lidé se pak hlouběji nekoukají. Bůh ví, proč to tak je a jestli by to mělo být jinak. Já jsem s tím však spokojená, teda alespoň s tím, že se nikdo nehrabe ve skutečnosti, v bolestivé realitě.

„Faith? Faith?!“ slyším z dálky nepochybně Trixin hlas. Ona je Faithiným hlídacím psem a já ji upřímně lituju. Vždycky jsem si říkala, že blázna, co bude chtít Faith domlouvat bych fakt chtěla poznat.

„Amando?!“ vytřeštila na mě oči, když došla až k nám.

„Pořídila sis posilu, jo? Ale to tě ode mě nezachrání!“ nasupila se Trix a obě nás čapla za rukávy načež táhla někam pryč. Jsem si jistá, že Faith by byla schopná nechat se táhnout po zemi a bylo by jí všechno úplně jedno a tím všechno myslím úplně všechno, ale když jsem pro ni dnes ráno byla na cestě do školy, slyšela jsem, jak jí maličký Marcus roztomile poroučí, aby na sebe dávala pozor. Bylo mi jasné, že kdyby se vrátila sic jen špinavá, jak ji Trix táhla po zemi, tak by se rozbrečel a to je to jediné na tomhle světě, co jí není lhostejné.

„Umim chodit sama,“ odsekla nakonec Faith a Trix ji s výrazem naštvaného batolete pustila.

„Nechala bych tě tam, ale za tři hodiny odjíždíme a měla bys alespoň dělat, že tě to zajímá a jít si sbalit,“ odpověděla Trix a my se společně s ní ve velkém uvědomění našich blížících se prázdnin vydaly k domovům.

„Holčičko, máš všechno? Nemám zajet něco koupit?“ volá táta ze shora. Bylo s ním dřív peklo, ale od doby co máma zemřela, jakoby zemřel s ní. Úplně se změnil a k lepšímu.

„Ne, mám už všechno díky tati,“ zavolám, když dopnu kufr. Vlastně se na ty prázdniny celkem těším, Trix je skvělá organizátorka, takže si to užijem! Sednu si na svou měkkou postel a můj pohled se zastaví na zarámovaném obrázku na nočním stolku. Jsem tam já jako osmiletá a máma mě drží okolo krku. Obě se smějeme. Datum na té fotce dole říká, že to bylo dva měsíce předtím, než se to všechno stalo. Připletla se do nějaké bankovní loupeže, kde ji postřelili. Byla více jak půl roku v kómatu a nakonec nepřežila transplantaci. Jen těžko si uvědomuji, že už uplynulo více jak deset let, co tu není. Stále na ni čekám, až ji přivezou zdravou z nemocnice, až otevře dveře a obejme mě, až její smích zase prozvoní celý tenhle dům. Znovu cítím slzy na svých tvářích. Rychle je setřu a podívám se na svůj cestovní kufr. Vážně už potřebuju odjet. Konečně budu moci vypnout, myslet na jiné příjemnější věci. Alespoň v to pevně doufám…

„Amando, už na tebe čekají!“ volá táta a já popadnu kufr na odchod. Ještě poslední pohled do nezvykle uklizeného pokoje a vstříc novým zážitkům.

„Opatruj se, holčičko, a koukej se mi zdravá vrátit,“ objal mě táta. Od doby, co se to stalo mámě, se o mě strašně bojí.

„Budu, tati,“ špitnu a vyběhnu ze dveří vstříc autu, ve kterém na mě čeká Trix a Faith s její mámou.

„Ahoj,“ pozdravím s úsměvem a všichni mi pozdrav opětují.

„Aoooooj!“ ozve se vysmátý Marcus, kterého jsem si předtím nevšimla.

„Ahoj špunte,“ pohladím ho po vláskách.

„Ty ši špunt!“ odpoví mi a usměje se. Je vážně úžasný. Vydržíme s ním blbnout až k letišti.

„Konečná zastávka! Vystupujem!“ prohlásí Faithina máma a vezme Marcuse do náručí. Následuje zdlouhavé odbavování a pak už cesta k pasové kontrole. Vidím Faith, jak utěšuje malého brášku.

„Neboj, brzy se vrátím!“ konejšila ho a bylo na ní vidět, že by to klidně otočila nebo ho vzala sebou.

„Dobže,“ vzlyknul Marcus.

„Tak pa,“ vlepí mu jeho starší sestra pusu a všechny zmizíme v místnosti, kde se čeká na letadlo. Netrvá dlouho a je čas nastoupit. Sedíme velice blízko sebe a o srandu není nouze. Sleduji jen, jak nám mává malý blonďatý klouček a nevím, proč se mě zmocňuje špatný pocit…

Ženské instinkty jsou údajně neomylné a nejedna z nás se o tom už přesvědčila. Nevím, proč jsme si všechny připadaly jako na cestě na smrt. Bylo to něco v čokoládových očích toho malého andílka, co nám tohle řeklo? Kam jsme to vlastně odjely na ty nejlepší prázdniny? Co nás tam vlastně čeká? Proč mám ten pocit, že se už nevrátíme? A proč sakra nepřišel dřív? Přistály jsme na západním pobřeží Francie a díky zbylému času sledovaly oceán. Byl tmavě modrý, klidný a přesto tolik nebezpečný. Dělil nás od domova a my si nemohly nebo nechtěly uvědomit, jak hlasitě křičel jedno slovo, ačkoli pravděpodobně ani on sám neznal důvod.

„Navždy!“

Největší síla vody jako živlu tkví v slzách ženy…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Prokleti měsícem - 5. kapitola: