OurStories.cz ~ naše povídky » Prokleti měsícem - 4. kapitola

28.11.2011 (14:00) • FaithNana • • komentováno 1× • zobrazeno 863×

Andělé…

Z pohledu Ráchel

V náhlém a nečekaném návalu aktivity jsem se rozhodla jít domů alespoň kousek pěšky. Po pěti minutách už přísahám, že něco takového už nikdy nepodniknu. Procházím ulicemi mezi luxusními sídly místních boháčů. Nebydlím tu, ale znám to tady jako svý boty. U Amandy jsem strávila hodně času a od doby, co se z Faithina domu stala naše základna jsem tu ještě častěji. Ty dvě mají domy vedle sebe a Trix hned naproti nim. Sharie a Kate bydlí každá na jiném konci téhle ulice. Někdy si mezi nimi připadám jako nicka. I já bych byla takhle bohatá a mohla se flákat, jenže máma rozhodla jinak. Táta je ve Francii vážený, jeden z posledních žijících šlechticů s obrovským majetkem a já jsem, pokud vím, jeho jediný potomek. Bylo by to krásné! Mít svůj vlastní zámek a prince na bílém koni. A holky bych vzala sebou. Bylo by to perfektní! Velký šatník, drahé dovolené, soukromé školy a auto už k šestnáctkám! Jak skvělé by to bylo!…

„Chyť mě!“ vytrhne mě ze snění křik malého dítěte. Uvědomím si, že stojím mezi Faithiným a Trixiíným domovem. Na zahrádce mé černovlasé kamarádky se prohání malý, asi tříletý, blonďatý klouček. Kudrnaté vlásky mu září ve slunci a veliké hnědé oči těkavě sledují okolí. Z jeho úsměvu jde vidět čiré štěstí…

„Mám tě!“ uslyším Faith a sleduju, jak zvedá malého Marcuse do vzduchu.

„A teď tě zlochtám!“ oznámí mu šibalsky jeho sestra a okamžitě začne. Ani jeden z nich nevnímá okolí. A i v očích černovlásky s mně podobnou povahou září radost. Ačkoli o Marcusovi nikdy nemluví, všechny víme, že on je jediný, za koho by dala život. Je to její malý anděl. Když se usměje on, ona ho napodobí. Když něco chce, ona mu to donese, ať to stojí cokoli, protože když pláče, ona pláče taky. A kdyby někdy umíral, zemře ona taky. Pouto mezi nimi je neskutečně silné a nezlomné. Žádná z nás ostatních o Faith a její minulosti nic neví. Snad jen Trix, ale ta nic nepoví. Pravda však je, že Marcus je světlem v temném tunelu a kdyby zhaslo, zhasla by i naděje, že Faith ten tunel někdy opustí. Ani jedna z naší party si proto nikdy nedovolila se zeptat, jak to vlastně je s biologickými vztahy v jejich rodině, ačkoli se zlatovlasý a tmavooký Marcus vůbec nepodobá ani matce a ani samotné Faith. Třeba je to skutečně anděl, jen my lidé pro naši obyčejnost nevidíme jeho křídla. Jaká asi jsou? Doufám, že veliká a krásná, aby dodávala majestátnost jeho svatozáři…

Když tak nad tím přemýšlím, každý z nás má svého anděla. Určitě to tak je. Musí to tak být. Protože tíhu lidského osudu naše křehká těla nemohou unést. Někdo nám musí pomáhat, i kdyby měl jen rozsvítit na cestu. A my je určitě nevidíme a mnohdy slepě odháníme. Lámeme jejich křídla a s chladem pozorujeme jejich slzy. Neuvědomujeme si, kdo jsou, co nám chtějí. Jen málo z nás pozná, co jsou zač tak, jako to poznala Faith. Jen málo z nás jim otevře cestu do svého života. Ale jak jim máme otevřít cestu, když často přicházejí pozdě? Proč jsou tolik nedochvilní? Proč jsou natolik naivní, že doufají, že to zvládneme bez nich, a pak, když je pozdě tak zase doufají, že je přijmeme? Taky bych chtěla svého anděla. Stačil by maličký s nádherným úsměvem, velkými křídly a velkou svatozáří. Ochránil by mě přede vším a já bych mu splnila každé jeho přání, i kdyby si vzpomenul v jednu ráno, že chce letět na měsíc a my měli milionové dluhy. Ano určitě bych to udělala. Krásný malý anděl…

„Ráchel? Ráchel?!“ opět vytrhne nějaký hlas z mého snění. Spatřím Faith jak zmateně kouká skrz plot přímo na mě a vedle ní respektive u jejích nohou ji napodobuje malý Marcus. Má vážný výraz jako jeho sestra.

„Čo tu děáš?!“ zeptá se smrtelně vážně jeho dětským hláskem a já se musím pousmát.

„Já? No zamyslela jsem se,“ odpovím celkem popravdě.

„A proto tu už půl hodiny stojíš uprostřed silnice a nevnímáš troubící auta? Máma tě málem přejela,“ zeptá se mě trochu naštvaně a zároveň se smíchem Faith.

„Ups,“ okomentuju to a tím situaci ještě okořením.

„Ráchel, ty v tý hlavě musíš mít tak skvělej život, když ti stojí za to pro něj i umřít,“ neušetří si vtipnou poznámku černovláska naproti mně.

„Rrrrošťáku!“ zamračí se na mě Marcus a já společně s Faith vybuchneme smíchy.

„Ae ona zobila!“ ukazuje na mě drobeček u Faithiných nohou a bradičkuje.

„Já vím andílku, no tak,“ začne prcka utěšovat jako správná velká sestra.

„Ona už bude hodná,“ pohladila kloučka po vlasech.

„Síbila to?“ ptá se Marcus, zatímco si žužlá prst.

„Jo, mně to slíbila,“ usměje se Faith.

„Dobže,“ odpoví její malý bráška a táhne ji pryč…

Lidé jsou odjakživa křehká stvoření zmítaná city. Je to jejich dar, jejich prokletí. Nemůže být jen člověk, protože sám by to nikdo nezvládl. Vždy musí být lidé. I kdyby jen dva. Musí tu být někdo, pro koho se usmějeme, komu splníme každé přání a který když zemře, my zemřeme s ním a to i přestože to tak zprvu nevypadá. A právě takhle důležití lidé jsou našimi anděly. My ochraňujeme je a oni nás. A pouto, které vznikne, se nedá nikdy a ničím zničit. Může být pouze narušeno lidskou křehkostí a nestabilitou. Může být narušeno strachem a potom už následuje jen tragický konec…

Polámeš-li andělům křídla, tak pláčou…

Zlomíš-li jejich srdce, trápí se…

Ale když zabiješ jejich lásku,

přestanou žít…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Prokleti měsícem - 4. kapitola: