OurStories.cz ~ naše povídky » Paprsek slunce - 8. kapitola

04.01.2012 (13:00) • FaithNana • • komentováno 4× • zobrazeno 1149×

Nepamatuju si svoje vlastní jméno…

Když mu to Nana vyprávěla, ani se na něj nepodívala. Stále jen pozorovala hvězdy a mluvila neutrálním tónem. Nebyla ze svého počínání nadšená, když přišlo na vyprávění některých podrobností člověku, kterého opravdu milovala. Na druhou stranu toho nedokázala litovat. Litovala spousty věcí. Že promarnila poslední šanci vidět slunce, že Alexovi nesčetněkrát podlehla. Litovala, že ji Sam odhalil tak hrůzným způsobem. Ale popravdě nelitovala ani jediného mrtvého, ani jediné kapky krve na jejích rukou. A že měla krve na rukou opravdu hodně.

„Vau,“ okomentoval to Sam poté, co se na chvíli odmlčela. Nečekal takovou změnu v jejím postoji za tak krátkou dobu. Ale na druhou stranu po tom, co viděl před chvilkou, kdy se během vyprávění proměnila ve tři různé osoby, se vlastně ani nemohl ničemu divit. Nana se jen hořce zasmála. Tahle situace byla vážně vtipná. Nebo alespoň ona měla ten pocit.

„Můžu se na něco zeptat?“ vyhrkl najednou Sam zamyšleně. Nečekala, že se jí bude ještě na něco ptát, ale už jednou ji naprosto zaskočil. Proč by to neudělal podruhé? Zvědavě se na něj otočila a čekala, co z něj vypadne.

„Oni ti nikdy neříkali jménem? Ani jednou jsi své jméno nezmínila,“ nedala mu jeho zvědavost. Polemizoval nad tím už dlouho, ale stále čekal, co bude dál, třeba se zmíní později. Nanu tím naprosto vykolejil. Vůbec ji nenapadlo, že by si něčeho takového všimnul. Vždyť to byla jen taková prkotina.

„Říkali mi jménem, často mi říkali jménem,“ odpověděla mu popravdě, ale hlas se jí ztrácel v průběhu věty, až se vytratil úplně. Sklopila hlavu a nechala své vlasy, aby zakryly slzu, která se osaměle spustila po její tváři, aniž by se dopředu zeptala, zda je vítaná. Sam pochopil, že udeřil do bolestivého místa, jen nechápal proč. Najednou tu před sebou měl zase tu trosku ze začátku vyprávění a jen nad tím žasnul. Zároveň mu jí ale bylo líto.

„Promiň, nevěděl jsem, že je to pro tebe tak bolestivé,“ zašeptal omluvně. Jistě, jak by mohl. Vždyť vlastně celé nastalé situaci vůbec nerozuměl. Nemohl.

„Jak bys tak mohl vědět,“ odsekla hořce, stále ve stabilizované poloze hromádky neštěstí.

„Víš, udělala jsem hodně zlých věcí, na které bych neměla být pyšná a měla bych jich litovat. A proto jsem za ně byla krutě potrestána,“ pokračovala dál a Sam jen mlčky poslouchal. Věděl, že ještě nedomluvila, ale nechával jí čas. Bylo to pro ni něco velmi těžkého, něco, s čím se nemohla smířit. Co ji tížilo a trápilo. Co by vzala zpět, kdyby existoval způsob.

„Nepamatuju si totiž své vlastní jméno,“ zašeptala větu, kterou zvládla protnout dvěma vzlyky. Byla to největší bolest jejího mrtvého srdce. Ztratila své jméno v jednom z temných období, které měla. Zůstala jí jen přezdívka. Přezdívka nelítostného zabijáka. Jméno, které je symbolem neštěstí. Jméno prokletých.

„Nana je jméno, které mi dala jediná skutečná přítelkyně, kterou jsem kdy měla. Bylo to krátce po skončení druhé světové. Zpustošené Japonsko bylo jako ráj pro upírku, kterou dočasně postihly výčitky svědomí. Když jsem potkala Akiko, říkalo se takovým jako já padlí andělé. Zpustošený poválečný svět nabízel spoustu laciné krve, stali se z nás v podstatě dárci dobrovolné smrti, ti, co poskytli euthanasii. Poslové, kteří ulevují od bolesti. A v Japonsku byli vždy lidé pověrčiví experti na jména. Nana bylo jméno pro nechtěné dívky. V překladu znamená číslo sedm, které je v Japonsku symbolem neštěstí. Akiko nevěděla, jak mi říkat, protože jsem neměla jméno a byla jsem už tak dlouho sama, že jsem ho nepotřebovala. A tak mi začala říkat Nano,“ vysvětlila Nana původ své přezdívky. Pravda byla, že si tohle jméno celkem oblíbila. Bylo opředeno asijskou mystikou, pro kterou měla vždycky určitou slabost. Ale ani tak nemohlo nahradit tu obrovskou propast, která zůstala po tom skutečném jméně. Jediné věci, která jí zůstala a ona ji ztratila.

„Ale o tom ti povím víc, až se k tomu dostaneme, teď se vrátíme zpátky do mé rodné vesnice,“ přerušila hrobové ticho, které mezi nimi zavládlo a zahnala tvář Akiko hluboko pod povrch.

„Zlatíčko, proč jsi otevírala dveře, víš, že máš…“ vylezla z jedné z místností matka mrtvého dítěte, které leželo před vchodem do domku, ale zarazila se v půlce kroku a zajíkla se hrůzou. Potom se její strachem rozšířené zorničky setkaly s prázdnotou v Naniných očích. A Nana věděla, že byla okamžitě poznána.

„Ty!“ vykřikla žena naproti ní, ale Naně to jen pozvedlo koutky úst do úchylného úsměvu.

„Ukázalo se, že ďáblovi, jak jsi křičela, se můj nápad s kletbou velice zalíbil. No a… za odměnu mě poslal, abych ji sama naplnila. No není to úžasné?“ obcházela Nana okolo své vystrašené budoucí oběti a užívala si tu úžasně nasládlou vůni její krve. Tehdy ještě netušila, že je to strach, co dělá z krve to nejlepší, co kdy okusila. Alex se vzdálil, aby zpacifikoval pána domu. Nebo alespoň něco v tom smyslu jí zašeptal do ucha.

„Prosím, nech mě jít. Udělám, cokoliv si budeš přát. Prosím,“ vzlykala žena, když před Nanou padla na kolena a sepjala ruce v prosbě o život.

„Před pár hodinami jsem byla zmijí a teď bys pro mě udělala cokoliv? Hm, zajímavé…“ obcházela ji dál, s povýšeným výrazem ve tváři.

„Omlouvám se, já to tak nemyslela,“ šeptala žena mezi vzlyky.

„No, snad mě pochopíš, když ti řeknu, že já se omlouvat nebudu, protože já teď udělám přesně to, na co myslím!“ drapla ji zezadu za krkem, až její nehty protrhly jemnou kůži na krku její vystrašené oběti, a zvedla ji do úrovně svého obličeje. Jemně, až labužnicky, přičichla k jejímu hrdlu, jakoby to dělala už roky a nejen pár minut, a pak se co nejbolestivěji zakousla do té největší tepny, jakou našla. Žena v jejím náručí vykřikla hrůzou a bolestí tak, že musela vzbudit celou vesnici. Nana si však byla naprosto jistá tím, že potom, co jim sama dopoledne předpověděla smrt, si nikdo netroufne jít zjistit, co se děje.

„Když se tak nad tím zamyslím, měla vlastně štěstí, že byla první. To nejhorší, co jsem jí provedla, bylo, že jsem její tělo pohodila jako prašivého psa. To, co jsem si schovala pro ty poslední, to by nedokázala vystihnout ani její nejhorší noční můra,“ uchechtla se Nana svému vlastnímu soukromému vtipu. Sam se nesmál. Popravdě ho tím popisem celkem vyděsila, a když řekla, že to nic nebylo, znovu začal přemýšlet o útěku. Troska, která postrádala i vlastní jméno se opět změnila v bestii. Jak to sakra dělala?

„Pardon, nechci tě k smrti vyděsit, ale ani ti nechci lhát,“ ztuhnul jí úsměv, když si všimla jeho rozpaků.

„To je v pohodě,“ odpověděl strojeně potichu. Oba věděli, že je to lež.

„Takhle to šlo každou noc. Vždycky jedna rodina. Vyžívala jsem se v tom. A Alex byl nadšený. Náš život se omezil na sex, mučení a krev. Liam tomu všemu jen tiše přihlížel a čím dál tím víc se mi vzdaloval. Bloumal v neznámu, už s námi do vesnice ani nechodil. Nakonec jsem ho vůbec nevídala. Ukázalo se, že ty dny přebýval u své matky. Jeho otec už byl dávno mrtvý a ona onemocněla krátce před mojí popravou. Tenkrát byla i rýma smrtelná. Její nemoc se táhla celý dlouhý rok. Ze začátku ještě pracovala, ale nakonec uvízla v posteli a vůbec nevycházela. A tak ani netušila, že v celé vesnici zůstala jen ona a moji rodiče. Zemřela pár hodin předtím, než se setmělo a já šla vesnici navštívit naposled,“ pokračovala ve svém vyprávění, bez výrazu, jakoby nic.

„Zabilas vlastní rodiče?!“ zaskřehotal Sam v naprostém šoku.

„Co jsi čekal? Byla jsem v ráži, výčitky svědomí mě tenkrát rozhodně netrápily,“ okomentovala jeho vyjevený výraz s úšklebkem.

„Tu noc jsem se vrátila až nad ránem. Zabíjet vlastní rodinu mě nakonec nebavilo tak, jak jsem čekala, jak mi to Alex popisoval. Vzedmul se ve mně zbytek mé lidské stránky a tak jsem rodiče zabila rychle a navíc aniž by mi jedinkrát mohli pohlédnout do tváře. Potom jsem je uložila vedle sebe do postele a nechala je věčně spát. Nebylo mi jich líto, to ne. Ale byla jsem vychovaná k úctě k lidem, co mi dali život a to nemohl ani Alex úplně potlačit,“ vyprávěla Nana, vědoma si toho, že teď lže. Protože kdyby v tomhle Samovi řekla pravdu, soudě dle jeho předchozí reakce, už by ji dál neposlouchal. Jen doufala, že přes svoji bystrost přehlédl tu drobnou chybku v jejím výkladu. A sice, že bez toho, aby ji její rodiče viděli, by nemohla vstoupit dovnitř. Nebyla by pozvána.

„Holčičko?!“ hlas její matky zděšeně přeskočil, když otevřela dveře a spatřila tvář své milované dcery. V celé vesnici už zůstali jen ona a její muž, ale neutekli. Jak šel čas, přijali svůj osud. Stále si vyčítali, že svou holčičku neochránili před osudem, a každý nový den pro ně byl spíše trestem než odměnou.

„Mami,“ promluvila Nana slabým smutným hlasem a po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy.

„Jak ses… pojď dovnitř,“ pozvala ji dál. Nana doklopýtala až k lavici, kde si sedla do kouta. Z vlasů a šatů jí kapalo bahno a celá se třásla zimou a vzlyky.

„Co se ti… jak je to vůbec možné?“ její matka nevěděla na co se dřív zeptat. Ani ji nenapadlo, že by se mohlo stát něco zlého. Byla to přece její malá holčička. Myslela, že se k nim bůh konečně vrátil. Doufala v to.

„Měla jsem štěstí, hádám,“ Nana mluvila tiše, skoro neslyšně a její hlas zanikal v únavě, kterou měla vepsanou ve tváři.

„Co to… táhni ty ďáble!“ objevil se ve světnici i Nanin otec a, na rozdíl od její matky, on velice rychle pochopil, která bije a popadl sekeru. Nana sebou v úleku škubla a stáhla se do kouta, kde se strachy rozklepala jako ratlík.

„Neubližuj mi, tati. Prosím,“ zašeptala kajícně a dál se tiskla ke stěně. Otcův pohled zjihl…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek slunce - 8. kapitola: