OurStories.cz ~ naše povídky » Paprsek slunce - 7. kapitola

03.01.2012 (11:00) • FaithNana • • komentováno 5× • zobrazeno 1156×

Oběšencova kletba

„Liam se mnou zůstal skoro až do svítání. Potom se musel vypařit někam do hlubokých lesů a skrývat se ve stínech. Ale já ho v podstatě ani nevnímala. Pamatuju si, že mě utěšoval a utíral mi slzy. Asi mu dalo dost práce se ke mně natahovat skrz mříže. Ale já neřekla ani slovo. Pořád jsem v duchu proklínala sama sebe, a čím víc se krátil můj čas, tím víc ve mně rostla zášť vůči mé rodné vesnici. Čekala mě největší noční můra a já až teprve v tu chvíli začala být naštvaná na obyvatele vesnice, že mě posílají na šibenici bez sebemenšího důkazu,“ očima lovila někde ve hvězdách a ačkoli v nich ještě před chvílí měla spoustu emocí, teď byly její duhovky úplně prázdné. I tón, jakým to říkala, byl jiný. Sam nevěděl, jak ho nazvat. Byl v něm schovaný mrazivý osten nenávisti a vzteku, který se schovával do bedny zvané nic. A šel z něj opravdový strach. Až doteď mu Nana připadala celkem milá, nerozuměl, jak může takové stvoření někoho bez mrknutí oka zabít. V tuhle chvíli se mu proměnila před očima v tu zrůdu, kterou pravděpodobně ve skutečnosti byla.

„Cítím tvůj strach, co se stalo, že se jeho vlna tak rapidně zvedla?“ zeptala se ho Nana podezřívavě a upřela na něj svůj prázdný pohled. Lekl se a poodsedl si o kousek dál. Pobavilo ji to a starým Londýnem se rozlehl její zlověstný smích. Tohle nebylo jeho Nana. Ta usměvavá a praštěná holka, se kterou blbnul v parcích, doma, na diskotékách. Tohle byla zlomená dívka schovaná před světem pod maskou zrůdy. Velmi důvěryhodnou maskou.

„Kde jsme to skončili? Aha, už vím, ráno v den mojí popravy…“ spustila najednou, když její smích ustal.

„Tak polez, ty zrůdo! Konečně od tebe bude klid. To tě asi ďábel nepochválí, co?“ křičel na ni strážník, když ji za vlasy tahal ven z cely. Mlčela. Bolelo to jako čert, ale ona ani nevzlykla. Tvář měla bez výrazu, oči už mrtvé, prázdné. Kráčela jako tělo bez duše v těžkých okovech. Špinavá, vyhublá na kost, krok se jí kymácel. Ignorovala nadávky od lidí, nevšímala si předmětů, které lítaly jejím směrem, neslyšela zoufalý pláč své matky. Nenávist vůči celému světu jí kolovala v žilách a doutnala v tepajícím srdci.

„Nějaké poslední přání?“ zeptal se jí výsměšně kat, když utahoval oprátku okolo jejího dívčího hrdla. Nedívala se mu do tváře, ale mohla s naprostou jistotou říct, že ten grázl si to užívá.

„Copak čarodějnice?! Nemáš, co vzkázat vesnici, co si tě chovala na prsou?! Zmije jedna!“ ozvalo se nenávistně z davu. Nevěděla, kdo to zakřičel. Ten hlas patřil ženě, jen trochu starší dívce. Byla na něm znát tíha povinností, těžké dřiny na polích. Byl chraplavý a zmožený. A ten hlas, stejně jako všechny ostatní, jejichž majitelé tu stáli pod šibenicí, očekával její omluvu, kajícný hlas proviněné, pláč. Ale ona se nechtěla omlouvat. Neměla za co.

„Vlastně mám,“ prohlásila najednou do hlučícího davu. Mluvila tiše a hlas se jí ztrácel únavou a vyčerpáním, ale i přesto ji všichni do jednoho slyšeli a okamžitě utichli. Letní obloha se zatáhla a vytvořila tak ponurou atmosféru okolo celého představení. Tichý silný vítr rozfoukával dívkám vlasy. A její prázdné oči hypnotizovaly všechny ty, co ji odsoudili na věčnost v krvi.

„Když se ta obloha zatáhla… tehdy to bylo naposled… poslední možnost vidět slunce. A já ji promrhala. Připadala jsem si tak špinavá a nečistá. Myslela jsem, že už nemám právo ho znovu vidět,“ kajícný a smutný podtón se vrátil do jejího hlasu. Ale jen na tu drobnou chvilku.

„Říká se, že když člověk umírá, měl by něco odkázat svým blízkým, ne? A tak tedy odkazuji. Odkazuji vám svoji kletbu! Jsem prý čarodějnice, tak alespoň dodatečně zjistíte, jestli jste měli pravdu! Do roka a ani o den navíc. Nikoho z vás už nečeká více, jak…“ nedořekla, protože, teď už k smrti vyděšený, kat jí strhl půdu pod nohama a oprátka jí zlomila vaz. Nestihla ani zavřít oči a tak těma svýma prázdnýma očima dál shlíželas shluk zmatených a vyděšených vesničanů, kteří se rozutekli, jak nejrychleji to jen šlo. Nechali ji tam viset a pohupovat se v poryvech větru.

„Jako nějakej odpad, největšího ubožáka,“ zasyčela nenávistně.

„Nic nenaštve upíra tolik, jako když ho zabiješ. To si dobře zapamatuj. Protože upíři se ze záhrobí docela rádi vracejí,“ pokračovala stejným tónem. Sam jen vyděšeně přikývl, ale mlčel. V duchu se modlil, aby dál jen lovila ve hvězdách, aby se na něj znovu nepodívala. Přísahal by, že tímhle pohledem je schopná zabíjet.

„Když jsem se probudila, ležela jsem v trávě a byla hluboká noc. Někdo mě vískal ve vlasech a zpíval mi nějakou smutnou písničku. Až, když jsem se trochu probrala, uvědomila jsem si, že je to Liam…“ vrátila se zpět ke svému příběhu a znovu se ponořila hluboko do svých vzpomínek.

Zírala svým rozmazaným zrakem na Liama a jediné, na co mohla pomyslet, byla ta nesnesitelná bolest hlavy. Ta se mísila s tím šíleným vztekem, který se už naplno rozhořel v jejím křehkém dívčím těle. V tu chvíli jí vadilo Liamovo něžné zacházení. Nestála o něj. V hlavě měla jen jedinou myšlenku. Jak si vychutná plnění té kletby, co na svou rodnou vesnici sama seslala.

„Jak se má moje drahá kráska?“ ozvalo se odkudsi před ní. Mátožně se podepřela lokty, aby viděla, kdo to promluvil. Když spatřila Alexe s jeho úchylným výrazem, podvědomě se praštila do čela, že ji to nenapadlo. Hlava jí, díky pohybu, třeštila ještě víc a navíc úplně zbytečně. Povzdechla si a znovu se těžce svalila do Liamova klína. Alexovu tvář protnula vlna žárlivosti, ale nedal na sobě nic znát. Věděl, že mu osud hraje do karet. Z drobné krásky, těžce oddechující v náručí pár dní starého upíra, přímo sálala nenávist a vztek. Věděl, že teď nebude těžké stáhnout ji na svou stranu, byť už ji nemůže víc ovlivňovat. A taky moc dobře věděl, že její nejlepší přítel, byť je jednou z nočních bestií, nikdy nebude ten špatný. Alexe vlastně Liam velmi bavil. Vysmíval se jeho výčitkám svědomí a rád mu přidělával další.

„Vidím, že moc dobře ne. Ale znám způsob, jak to vylepšit,“ blýskl špičáky a sledoval, jak se rudovláska před ním držela za hlavu a tichým hláskem klela na nepochopitelný lidský rituál věšení odsouzenců na konopnou oprátku.

„Oni vůbec nemyslí na ty chudáky, co se z toho nedej bože vzbudí,“ syčela, když jí Liam pomáhal na nohy a měla co dělat, aby se na nich udržela. Liamovi vyvstala v mysli ironická poznámka o tom, že se vstáváním z mrtvých toto zařízení jaksi nepočítá, ale potlačil ji. Nechtěl ji naštvat ještě víc a jemu samotnému to připadalo spíš k hysterickému pláči, než aby se smál. Pořád si nechtěl připustit, že právě vede nejcennější osobu svého života k dokončení přeměny ve zrůdu.

„To si vážně řekla?!“ podivil se Sam. Byl už naprosto zmatený. Nanina proměna osobnosti, která se podobala těžkému schizofrenikovi, ho vyděsila, ale způsob, jakým mu kráska před ním vyprávěla o své minulosti, ho vtáhnul zpět na začátek patnáctého století a úplně ho pohltil. Ať už byl tón Nanina hlasu jakkoliv chladný a nezúčastněný, stejně člověka dostal. Uměla nádherně vyprávět. Mluvila tak, jak se tehdy mluvilo, když lovila ve své paměti památné věty a ta poslední věta se tam prostě nehodila.

„Co bys řekl ty? Krom toho, vážně si myslíš, že jsme mluvili pořád slušně? Jistě, s Alexem jsem mluvila s úctou, byl v podstatě můj pán. A Liam byl zase můj nejlepší přítel, ale někdy si člověk prostě ulevit musí. A ironie taky není zrovna vynález moderní doby,“ zasmála se jeho údivu.

„Asi máš pravdu,“ pousmál se nazpět.

„Jasně, že mám pravdu. Copak ty nevíš, že staří lidé bývají moudří?“ vyplázla na něj rozpustile jazyk. Najednou to byla zase jeho Nana. Ledová hráz uvnitř ní roztála a na tváři jí hrál rošťácký úsměv malého dítěte, které právě nastražilo rodičům na sedačku prdící polštář. Na odpověď se musel zasmát. Neměl, co na to říct.

„Alex nás potom vedl směrem k vesnici. Jeho cíl byl jasný mě i Liamovi, naše názory se však poměrně lišily…“ vrátila se Nana zpět do příběhu, tentokrát však se sladkým úsměvem na drobných rtech. I přes svou náhlou proměnu však zůstávala vážná.

„Alexi, tohle nemůžeš udělat! Všechny nás chytí a ona se bude trápit do konce věčnosti, pokud ji teda k něčemu takovému donutíš!“ vykřikl zděšeně Liam, když stáli před zavřenými branami vesnice. Celou cestu si připravoval, co řekne a sbíral odvahu k tomu, aby řekl vůbec něco. Alex se jen sebejistě usmál a pak pohlédl na rudovlásku, která se stále opírala o Liamovo rameno, byť už se cítila podstatně lépe a stíhala ji jen velká slabost a neznámý hlad. Té až teprve teď došlo, o čem je vlastně řeč. Nějakou chvíli jí totiž zabralo vstřebat, že Liam Alexovi tyká.

„Kdo řekl, že mě bude muset nutit?“ promluvila nakonec chraplavým hlasem a její prázdný pohled přitom visel na Alexově tváři. Jeho sebejistota narostla ještě o stupínek výš. Jeho kráska ho nezklamala.

„Jak to myslíš? Pro pána boha!“ zděšeně ji pozoroval Liam, ve tváři nepochopení.

„Na boha se neodvolávej, Liame. Ten se na nás už dávno vykašlal,“ odsekla a pustila se ramene svého nejlepšího přítele, aby se schovala v Alexově náručí a následovala ho do vesnice. Liama tam nechali bezmocně stát.

„Koho bys ráda odsoudila, princezno?“ zašeptal jí nezvykle něžně do ucha, když spustila své drobné, bosé nohy k zemi a rozhlédla se po zdánlivě pusté vesnici. Chvíli bloumala ve tmě a nakonec ukázala na dům, kde bydlela žena, jež na ni ráno pokřikovala. Jak se jí vracely vzpomínky, ten hlas se jí zařezával do mozku a způsoboval v něm nepříjemnou bolest. Musel utichnout.

„Výborně, tak pojďme,“ vyzval ji a nabídl jí rámě. Se vší hrdostí sledoval její odhodlaný výraz. Byla poklad. Už když ji uviděl poprvé, věděl to. Jiné dívky by se bránily, možná si vybraly zemřít, ale ona ne. Nepomyslela na skutečnou smrt ani na okamžik od doby, kdy jí dal svou krev. Jiskra, kterou měla za života v očích, mu to prozradila už dávno. Značila totiž skrytou temnotu uvnitř droboučké krásky s rudými vlasy. Temnotu, která jen čeká, až se objeví škvíra, kterou se vydere na povrch a pohltí všechno dobré, co sídlilo v okolí. Temnotu psychopatického a zvráceného vraha.

„Přejete si?“ zakňourala malé blonďatá holčička, když s námahou otevřela dveře svého domova novým hostům. Bylo jí asi šest let a její dětská tvářička byla čistým odrazem nevinnosti neposkvrněného dítěte, kterému svět ještě nestihl zasadit žádnou ránu.

„Jsme chudí pocestní, pozveš nás prosím dál?“ Alex se na ni zářivě usmál a spoutal ji svým pohledem. Dívenka na něj hypnotizovaně zírala a nakonec lehce přikývla.

„Pojďte prosím dál,“ pozvala je nepřítomně a Alex ji oslnil zářivým vítězoslavným úsměvem.

„Půjdeme, ale nejdřív tady mé paní pomůžeš od její bolístky, ano?“ zeptal se znovu a holčička v nevědomosti kývla. Aniž by pustil její pohled ze svých spárů, vytáhl ji ven a prokousl sněhově bílou pokožku na jejím zápěstí.

„Pro tebe, má drahá,“ podal jí dívčino krvácející zápěstí a sledoval, jak podléhá krvavému pokušení, když přisála své rty k ráně a hltavě pila. Tělo mrtvé holčičky padlo k zemi s tupým zaduněním a její vražedkyně vzápětí dopadla na kolena těsně vedle ní. Jejím tělem prošla rychlá, ale velmi bolestivá křeč, která skončila v místě, kde si její špičáky právě prorazily cestu na měsíční svit. Její oči zalila krev a ústa se jí zkřivila do zvráceného úsměvu.

„Víc,“ zašeptala nadšeně.

„Proto tu přece jsme,“ odpověděl jí Alex a pomohl jí zpět na nohy. Najednou se cítila plná sil. Nic ji nebolelo a veškeré nehodící se pocity mizely jako mávnutím kouzelnou hůlkou. Zůstávalo jen to, co sama chtěla. Náklonnost k jejímu stvořiteli a nenávist k těm, co jí neprávem chtěli ukrátit čas na tomto světě. Svět se jí najednou jevil v úplně jiných barvách a temnota, o které doteď neměla ani ponětí, se s veškerou její podporou a dovolením, drala na povrch. Stála tam, nad tělem mrtvého dítěte, sledována dvěma páry očí. Jedním nadšeným a druhým zklamaným…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek slunce - 7. kapitola: