Paprsek slunce - 4. kapitola OurStories.cz ~ naše povídky

Pro čtenáře od 15 let!
Už vás někdy něco srazilo na kolena? Co všechno se muselo stát, abyste dopadli na tvrdou zem? A zvedli jste se? Rudovlasá, droboučká upírka, která si nechává říkat Nana, se vždy chovala jako krvelačná bestie. Tedy alespoň v posledních desetiletích. Osud jí však přihrál do cesty okouzlujícího pubertálního výrostka, Samuela...

Liam se vrátil, ale opravdu je to to, co Nana chtěla?

30.12.2011 (15:00) • FaithNana • • komentováno 2× • zobrazeno 1188×

Pro tvé prázdné oči…

Slzy jí tekly po tvářích i teď, nedokázala je zastavit. Nikdy si neodpustila, že mu podlehla, že se jí to líbilo. Že to v ten moment opravdu chtěla. Bolelo ji to o to víc. Sam sklopil hlavu, nevěděl, co si o tom myslet. Vyprávěla mu to tak zbožně a teď tu brečí. Nechápal to. Nemohl to chápat.

„Svůj slib dodržel,“ pokračovala po kratší pauze na pláč. Už na to nechtěla dál myslet nebo o tom alespoň nemluvit.

„Druhého dne se Liam skutečně vrátil, jako jediný ze své družiny. A lidé na něj koukali skrz prsty. Byla jsem jediná, kdo ho vítal s otevřenou náručí. Ostatní ho považovali za pekelného posla a já se v tu chvíli stala tou, co ho přivolala. Už po tom incidentu s příjezdem Alexe a Aze jsem to měla v podstatě spočítané. Tohle byl jen poslední hřebík do mé rakve. Jak jsem se později dozvěděla, rada města se sešla ještě ten den, aby podnikla kroky k mému zneškodnění. Stanovili datum mého zatčení i procesu, při němž budu odsouzena za čarodějnictví. Zbývalo mi přibližně čtvrt roku života. A to netušili, co jsem, za Liamův život ve skutečnosti zaplatila,“ vzpomínala tiše dál.

„Nic z toho mě však netrápilo tolik, jako skutečnost, že i samotný Liam můj čin odsoudil,“ vzdychla zklamaně. V jejích očích se zračila zrada a bolest z ní. Byla zlomená, on ji zlomil.

„Liame! Co blázníš! Dostaneme se do řečí! Pojď dovnitř!“ zatáhla ho dovnitř skromného domova, když krátce po setmění zaklepal na jejich dveře. Kdyby přišel o chvíli později, už by ji tu nenašel. Měla vlastně štěstí.

„Co jsi to udělala?!“ tvářil se naštvaně, ublíženě. Nechápavě mu pohlédla do očí. Copak on o tom ví? On ví o ceně, jež pro něj zaplatila? Nechápavost vystřídala naprostá panika. Zavrhne ji proto?

„Víš, co jsi provedla? Jak tě vůbec mohlo napadnout takové řešení?!“ zajíkl se hystericky a zběsile s ní lomcoval. Měl neskutečnou sílu, nepřirozenou, hodně nepřirozenou. A když mu pod očima začaly vystupovat drobné žilky, zachvěla se hrůzou. Již moc dobře věděla, co to znamená.

„Liame…“ vzlykla panicky. Ne, takhle to přeci nechtěla! Chtěla zpět svého přítele, ne zrůdu. Proč jí to Alex udělal? Vždy mu byla po vůli, udělala, oč žádal, tak proč? Liam si uvědomil, co dělá a pustil ji ve snaze ovládnout svůj nový instinkt. Sklopil hlavu a tiše tam stál, plný bezmoci, než zaslechl její tlumené vzlykání. Nechtěl ji vyděsit, musel to napravit.

„No tak, neplač, princezno, jen jsi nás oba dostala do nepříjemných potíží, víš,“ tišil ji co nejjemněji ve své náruči. Její vzlyky však neustávaly. Byl zoufalý. Rvala se v něm touha jí vzteky rozervat hrdlo a zároveň ji před sebou ochránit. Nenáviděl svou novou podstatu, především protože ji nedokázal kontrolovat tak, jak by chtěl.

„Pověz, holčičko, jak ses dostala do takové společnosti?“ zvedl její tvář ke svému pohledu, když se trochu utišila. Znovu sklopila hlavu a vymanila se z jeho sevření. Tichými krůčky pak přešla po světnici a posadila se na lavici naproti dveřím. Mezitím přemýšlela, jak to vysvětlit, sama pořádně naznala odpověď, o to se Alex důkladně postaral. Alex! Sakra! Už tam měla být! Zorničky se jí rozšířily hrůzou, již jednou přišla pozdě a věděla, že to nevěstí nic dobrého.

„Musím jít,“ vyhrkla místo odpovědi a pokusila se prosmýknout okolo svého přítele. Ten však včas postřehl její úmysly a s nakrčeným čelem ji zastavil svou rukou okolo jejího pasu.

„Kam chceš jít uprostřed noci?“ zeptal se ostře, ale vzápětí protnula jeho obličej bolestivá grimasa.

„Jdeš za ním, viď?“ zasyčel vztekle, až se lekla. Podívala se mu do očí na znamení souhlasu.

„Musím…“ zašeptala panicky, když ji nechtěl pustit. Nakonec se mu vytrhla. Ještě dlouho po jejím zběsilém útěku tam bezduše stál. Bylo mu do breku a měl neuvěřitelný vztek. Nechtěl si ani domýšlet, co pro něj jeho téměř mladší sestřička udělala, aby se on mohl vrátit domů. A navíc takovýhle.

„Oni ho proměnili?“ zeptal se Sam, když se Nana na chvilku odmlčela. Odpovědí mu bylo jen jejího bezduchého kývnutí.

„Až časem se ukázalo, že to pravděpodobně ani neměli v plánu, jenže prostě přišli pozdě na to, aby ho zachránili živého. A jedna z mála věcí, které se Alexovi nedají upřít, udělal by pro mě všechno,“ pokračovala po krátké odmlce s tragikomickým úsměvem. Okamžik, kdy spatřila Liamovu upíří tvář, byl další z těch, jež byly původem jejích nočních můr. Občas v hlavě slýchávala jeho vzteklé vrčení a bušení do nejbližšího stromu, které bylo snad denním rituálem pozdějších let. Nikdy jí to znovu nevyčetl, nikdy od té noci. Ale ona věděla, že kdyby mohl, kdyby mu to láska k ní dovolila, rozdrásal by ji vzteky na kusy. Nenáviděl ji po zbytek té příšerné existence, za to, že byla tak sobecká a chtěla ho zpět. Nenáviděl sebe, že nenávidí ji, že se nedokáže smířit s realitou a jít dál. Ale už nikdy se o tom přímo nezmínil. Jen drobné narážky a nesnesitelná bolest v jeho očích ji srážela k zemi čím dál víc i ve chvílích, kdy pochybovala, že je to ještě možné. Poníženě sklopila hlavu a snažila se v mysli zapudit ten hlas. Jeho hlas. Byl na to ještě čas, k této části příběhu se teprve blíží. Byť nezadržitelně.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: