Paprsek slunce - 3. kapitola OurStories.cz ~ naše povídky

Už vás někdy něco srazilo na kolena? Co všechno se muselo stát, abyste dopadli na tvrdou zem? A zvedli jste se? Rudovlasá, droboučká upírka, která si nechává říkat Nana, se vždy chovala jako krvelačná bestie. Tedy alespoň v posledních desetiletích. Osud jí však přihrál do cesty okouzlujícího pubertálního výrostka, Samuela...

Co všechno Nana obětuje pro milovaného?

29.12.2011 (14:00) • FaithNana • • komentováno 2× • zobrazeno 1187×

Pro jeho duši…

„On i jeho bratr se druhého dne z rána vydali na cestu. Nikdo, krom mě, netušil, že ve skutečnosti přebývají v opuštěných ruinách nedaleké pevnosti. Místní šlechtický rod vyhynul na tehdy neznámou chorobu, což na nehostinný kraj, který jsme obývali, vrhlo další stín pochybnosti. Ženy tu byly velmi důsledně pronásledovány inkvizicí, všeobecná paranoia z čarodějnictví byla cítit na každém rohu. U nás mnohem víc, než v kterémkoliv jiném středověkém městě. Většina z nás se nikdy nepodívala za hradby, neodvážili jsme se. Žili tam Ti Nebezpeční, jak se jim mezi lidmi říkalo. Nikdo nevěděl, kdo to přesně je, ale tenkrát byla krutá doba, kdo město opustil, většinou se nevrátil. A to vlastně ani nemusel potkat nadpřirozenou bytost,“ hořce se zasmála. Úplně odbočila od tématu. Jako vždycky, když něco vypráví. Tentokrát by ale neměla.

„Pokaždé, když padl soumrak, brány města se uzavřely a domy zamkly. Všichni šli ihned spát. Jen já odcházela skulinou v opevnění do hlubokých lesů za městem. Musela jsem. Donutil mě slíbit, přísahat. Byla jsem jeho,“ šeptala tiše a znovu lovila ztracenou minulost v obloze. Vzpomínka, která přišla, se jí ovšem vůbec nelíbila.

Co nejtišeji docupitala až k branám hradu. Bylo otevřeno. Jako vlastně pokaždé. Vstoupila do pevnosti a nechala těžká vrata se skřípotem zaklapnout. Vždy ji přitom bodlo u srdce. Nevěděla proč. Vlastně nevěděla nic. Ani, co tu dělá. Proč sem každou noc chodí. Vždy si pamatovala jen příchod a odchod. Nic víc.

„Tady je má maličká!“ ozvalo se majetnicky a zároveň vítězoslavně za jejími zády. Lekla se a obrátila svou tvář směrem k tomu hlasu. V mžiku stál u ní a držel její tvář ve své dlani. Shlížel na ni shora a opovržlivým pohledem jí jasně dával najevo, jak moc je bezbranná. Jeho široká, vypracovaná ramena ji objala a vedla sebou kamsi do komnat. Byla dnes smutnější než dřív. Trápila ji začínající válka. Strachovala se o Liama.

„Děje se něco, má drahá?“ pozoroval její bloumání ven oknem. Měsíc v úplňku ozařoval mrtvou krajinu pod nimi.

„Vzpomněla jsem si, co jsem vám slíbila a přísahala, můj pane,“ špitla tiše, smutným hlasem. Jen se ponuře pousmál ze své skrýše ve stínu postele.

„Já vím, chtěl jsem, abyste si vzpomněla, proč tu jste. K ránu opět zapomenete. Tak, jako pokaždé,“ oznámil jí na rovinu. Věděl, že neudělá nic. Nemohla panikařit, bát se, utíkat. Zakázal jí to. A navíc, lidé v této době plnili své sliby. Byť k nim byli přinuceni.

„K čemu tedy ten zachmuřelý obličej?“ podíval se jí do očí ve chvíli, kdy se bleskurychle přemístil na centimetry blízko k ní.

„Můj dobrý přítel je právě kdesi na frontě a já mám o něj nesmírný strach, nikdo se odtud zatím nevrátil živ, chápejte mne prosím,“ vysvětlila mu své trápení. Prohlížel si ji zkoumavým pohledem.

„Možná bych vám mohl prokázat laskavost a přítele přivést zpět,“ zamyslel se nakonec a zahloubaně procházel po místnosti. Překvapeně se na něj otočila. Jiskřičky naděje v jejích očích ho přímo oslňovaly.

„Kdybych tenkrát tušila,“ povzdechla si, „co má v úmyslu, kdybych nebyla bláhová nebo se alespoň trochu vzpírala, aby mě opět donutil to udělat a pak zapomenout. Ale místo toho, to byla první věc, kterou jsem mu udělala po vůli naprosto dobrovolně. A on chtěl, abych si to pamatovala. Celou věčnost, každičký den, navždy,“ vzlykla. Tenhle tah mu spolehlivě vyšel. Onu noc si pamatuje dodnes. Každičkou noc se jí stala noční můrou.

„Co se stalo?“ přemohla Sama zvědavost. Měl strach, co mu kráska před ním provede, ale její příběh ho úplně pohltil, byť byla sotva na začátku.

„V dobách mého života měla žena zůstat pannou až do své svatební noci. Pokud ne, byla zavržena, zatracena a proklínána. Byl to nenapravitelný hřích. Takovou ženu poté nikdo víc nechtěl,“ pokračovala tedy ve svém příběhu a Samovi zaplál v očích plamínek pochopení.

„Opravdu byste mohl?“ naděje z jejího hlasu přímo sršela. Její Liam se vrátí, bude moci znovu spatřit jeho tvář, slyšet jeho smích.

„Bude vás to však něco stát, jen drobnost v porovnání s jeho životem, pochopitelně,“ začal tajemně, ale věděl, že ji má v hrsti. Za život přítele byla ochotna obětovat cokoliv. Hodilo se mu to, ale zároveň ho to neuvěřitelně štvalo. Utěšoval se však slibem, jež mu křehká kráska před ním, dala.

„Udělám cokoliv,“ vzdychla nadšeně, nenapadlo ji, co bude chtít.

„Již jste mi darovala své polibky a nyní, je čas splnit další část vašeho slibu, chci vaše tělo, drahá,“ zašeptal jí zezadu do ucha se zvrhlým úsměvem. Její nadšený výraz ve tváři vystřídalo zděšení. Opravdu vyslovil, co slyšela, že vyslovil? Jak by jen mohl něco takového nabídnout? Je snad ďábel?

„Ale no tak, má milá, slíbila jste přeci, že mi darujete všechno, já si to jen vyberu v jiném pořadí. Za život vašeho přítele vám to přeci stojí nebo ne?“ pokračoval se zvrhlým podtónem v hlase a vléval beznaděj do jejích žil. Moc dobře si ten slib pamatovala, jako jednu z mála věcí. A každý den se za něj proklínala, byť věděla, že až slunce zajde za obzor, vydá se znovu za ním. Nejistě kývla na jeho nabídku.

„Tak se mi to líbí,“ stále jí šeptal do ucha, když stál nebezpečně za ní. Něžně ji chytl za boky a prudce přitáhl k sobě. Trhla sebou v úleku, ale na jeho tváři to vykouzlilo ještě větší úsměv. Ledovými polibky častoval její krk a při tom něžně obtahoval křivky jejího těla, čímž uvolňoval její napětí a odháněl veškerou její soudnost. Byl na tomto světě již dlouho, věděl moc dobře kam sáhnout, aby mu žena v jeho náruči vycházela vstříc. Netrvalo dlouho, než se z jejích úst vydral tichý sten. Jeho úšklebek se změnil pod pocitem vítězství. Pomalu ji začal zbavovat šatů, až zbyla jen spodnička a ve tváři se jí objevily drobné rumělce. Teď už sténala hlasitěji a častěji. Každý jeho dotek ji dráždil a přiváděl k šílenství. Rychlostí sobě vlastní je uvěznil mezi postelí a svým mrtvolně ledovým tělem. Na chvilku ji to probralo z opojení rozkoše, ale on moc dobře věděl, jak jí soudný pohled znovu zamlžit.

„Prosím,“ vzdychla nesouhlasně, když hrubě sjel rukou do jejího klína. Nemohla ho zastavit, už když ji položil, nalehl jí mezi stehna tak, aby mu v poslední chvíli nezatarasila cestu a obě její křehké ruce udržel u pelesti svou druhou rukou.

„Copak?“ pousmál se, věděl, že tu větu nedořekne, nebo alespoň ne tak, jak měla původně v úmyslu.

„Pokračujte,“ zasténala poníženě a propnula své drobné tělo vstříc. Přesně toho chtěl docílit. Chtěl, aby ho prosila, aby ji to, co teď udělala, užíralo a ničilo už navěky. Vyžíval se v tom. Ani si nevšimla, jak rychle ji zbavil oblečení a jen trochu vztekle zamručela, když svou ruční práci utnul těsně před jejím vrcholem. Pobavilo ho to. Znovu ji pevně chytl za boky a surově přirazil. Nečekala to a zajíkla se bolestí. Tu však za moment přebila rozkoš. Už ji nemusel držet ruce, pevně ho objala a zaryla mu nehty do zad. Zavrněl potěšením a dál si bral. Tak tvrdě, jak to uměl jen on.

Když skončil, svalil se vedle ní a vítězoslavně pozoroval její prozření. Cítila se zneužitá, zneuctěná, ponížená, špinavá. Bolelo ji celé tělo. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Horké slzy plné bezmoci se jí koulely po tvářích a v očích bylo vidět, že by ho nejraději poprosila, aby ji donutil zapomenout. Moc dobře však věděla, že to neudělá.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: