OurStories.cz ~ naše povídky » Paprsek slunce - 18. kapitola

27.03.2012 (13:00) • FaithNana • • komentováno 4× • zobrazeno 1075×

„Co to vyvádíte, madam? Zešílela jste?!“ zakřičel na Nanu výpravčí, když se zmatkem a nedopatřením ocitla téměř pod vlakem. Psal se konec roku 1849 a ona se právě vracela do pronajatého hotelového pokoje se zásobou potravin, aby nikdo nechytl podezření. Poté, co strávila dvě hodiny rozpačitým bloumáním po obchodě, konečně sehnala vše na co dostala chuť i pár věcí navíc. Cesta do hotelu však byla oříšek. Noci už nebyly tak klidné. Lidé pracovali téměř neustále, stejně tak i doprava. Zrovna, když stála na kolejišti a zděšeně pozorovala blížící se východ slunce, byl naplánovaný příjezd prvního ranního vlaku z Paříže do Cannes. Vážně už si v tomhle světě nepřipadala jako predátor, ale spíš jako kořist, což ji neskutečně vytáčelo. Potlačila nutkání rozervat tomu drzounovi hrdlo a pokračovala ve své cestě do bezpečí stínu hotelového pokoje. V podstatě koukala jen pod nohy. Nikam okolo sebe. Musela si pospíšit.

„Ale, ale, jsi to ty? Princezno…“ ozvalo se přímo před ní. Zajíkla se při tom tolik známém zvuku hlasu a pomalu zvedla svůj vyděšený pohled k osobě na druhé straně ulice. Jeho tmavé kadeře mu ve větru spadaly do tváře, ruce měl založené na prsou a hleděl na ni se vší svou divokostí.

„Ty už nemáš právo mi tak říkat!“ okřikla ho. Takhle jí směl říkat jen Liam. Dříve to snášela i od obou bratrů, protože neměla odvahu se jim stavět na odpor, ale tohle oslovení prostě patřilo vždycky jemu. Jen on to uměl říct správně. Alex se ušklíbl a s výsměchem v očích se chystal něco namítnout, když na jeho tvář dopadl první paprsek slunce, které si konečně prorazilo cestu nad obzor. Jeho tvář se zkřivila v bolestivé grimase, když náhle zmizel.

„Ještě se uvidíme.“ Bylo jediné, co po něm zůstalo viset ve vzduchu. Nana rozklepaná strachy zmizela za dveřmi hotelu.

„Byla jsem neskutečně vyděšená. Jen těžko ti můžu popsat způsob, jakým na mě působila jeho slova. Alex i Az, oba uměli mluvit. Myslím, že to byla jedna z jejich obrovských zbraní. Když chtěli někoho vyděsit k smrti, stačilo jim jen promluvit. Měli neuvěřitelnou moc naplnit člověka pocitem, který zrovna chtěli, aby ho ovládl. I díky tomu si na své cestě za námi podmanili každého, koho potřebovali. Nikdo se jim nedokázal postavit na odpor. Jejich hlas byla střelná zbraň, ledové ostří nože, ale i nerozbitná kovová pouta.“ Nana vypadala, že se otřásla při vzpomínce na Alexova slova.

„Co jste udělali?“ vytrhl ji Sam ze vzpomínek na hlasy, které si sice představit úplně nemohl, přesto v něm její vyprávění vyvolávalo mrazení. Vůbec myšlenka na oba bratry pro něj byla nepředstavitelná. Ačkoliv před ním Nana seděla jako živoucí, tedy alespoň téměř živoucí, i když ona sama by to pravděpodobně rázně popřela důkaz reality celého toho šíleného příběhu, ty dva on prostě zasunoval na pozadí. Jen jako nereálné postavičky bez ohledu na to, jak moc hlavními hrdiny v celém příběhu byli. Nana o nich mluvila přirozeně, v jejím hlase se střídaly emoce, jak na běžícím páse a zároveň z toho všeho čišil prapodivný druh respektu, až naprosté zbožnosti. Komplikovanost upířích vztahů, kterým Sam dle svého vlastního názoru, opravdu nemohl rozumět. A pro své vlastní dobro se o to ani nepokoušel.

„Zůstali na hotelu až do setmění. Vůbec jsme nespali a přemýšleli, kam bychom šli. Nebyli jsme hloupí. Jakmile nám byli ti dva na stopě, nedalo se utéct. Kamkoliv bychom šli, zůstala by jen spálená země. Připravili bychom peklo nespočtu lidí, kteří by nás nedej bože spatřili. Byli jsme zkrátka v pasti. Myš chycená v kleci a kočka, která si s ní teď bude hrát. Nepřišli jsme prostě vůbec na nic. Nakonec nás zachránila právě revoluce. K večeru toho dne se lidé vzbouřili a vyšli do ulic. Prostě jsme se vmísili mezi ně a pokusili se něco zjistit, najít skulinu v našem vězení. A to se nakonec povedlo. Zdálo se, že po nás pokukují nějací důstojníci. Byli ovlivnění, aby nás hledali. Svedli jsme díky davu z cesty a já jim pak ovlivněním vštípila, že viděli, jak jsme oba uhořeli při výbuchu jedné z bomb. V Tibetu jsem hodně trénovala, naučila jsem se dokonale vsugerovat myšlenky, přetvořit je na obrazové vzpomínky. Kdyby se mu Az nebo Alex hrabali v hlavě, našli by záznam mého bolestného řevu, když mě plameny měnily na popel,“ ušklíbla se.

„Kam jste utekli?“ Sam byl ve fázi, kdy pokládal jen strohé otázky. Nesmírně ho Nanin příběh zajímal, ale stále se jí bál, jejích reakcí, její proměnlivosti i schopností. Stále ještě cítil na krku otisk její, na pohled mladé dívčí, ruky.

„Do Ameriky, kam jinam. Ale moc jsme si nepomohli. Tam pro změnu zuřil boj o nevolnictví. Tedy spíš začínal zuřit. Zbývalo pár let do občanské války. Pamatuji si, že byl zrovna přelom léta a podzimu, když jsme konečně přistáli u břehů. Před námi pomalu vzrůstalo budoucí velkoměsto. Ve vzduchu se mísila tíha letní bouřky s lehkostí, co nadnáší první padající listy v babím létě. Byl čas, kdy se ti uspěchaní lidé zastavovali, aby se nadýchali té úžasné atmosféry. Loď zakotvila zrovna při západu slunce. Bylo to úžasné. Po několika měsících paranoii a stresu to bylo skoro, jako vrátit se na skok zpět do Tibetu.“

„A co ti dva?“

„Nevěděli o nás. Tedy, alespoň si myslím, že o nás nevěděli. Koupili jsme si jízdenku na pár krátkých let klidu. Měli jsme hroznou zábavu z toho, že jsme se naučili tak nějak řídit auto. Začali jsme projíždět Ameriku a pomaličku přicházet na kloub moderního světa,“ usmála se Nana.

„Byl to čas plný strachu a stresu, ale zároveň větší zábavy, než kdykoliv předtím. Tím, jak jsme se snažili dohnat náskok, který Az s Alexem měli, byla to docela zábava. Velice adrenalinová, ale byla. Myslím, že tehdy jsem se konečně naučila se smát, i když nebylo čemu. Byly chvíle, kdy mi připadalo, že se zhroutím zoufalstvím a strachem, vlastně to byla většina času, ale jestli bylo místo, které potřebovalo zocelit, bylo to právě tohle. Moje poslední slabina.“

„A vy jste vůbec nevěděli, kde Azazeal s Alexem jsou? Hnali jste se po slepu?“ To Sama udivilo, nedokázal se představit, že utíká naslepo. Že se může každou chvíli vehnat nepříteli do náručí.

„Zpočátku ne, ale s postupem času, jak jsme se vraceli zpět do reality, jsme nějaké informace získali. Nebylo jich moc, ale dost na to, abychom přežili a drželi se v relativním klidu. Přesto na nás všechno občas dolehlo.“

„Co je s tebou? To já bývám, jako tělo bez duše,“ zašeptala mu do zezadu do ucha a její dlouhé rudé vlasy se sklouzly po jeho rameni.

„Nic se neděje, já jen… myslíš, že nás chytí?“ odpověděl jí a upřeně pozoroval měsíc. Najednou bylo hrobové ticho. Seděli na pláži a poslouchali mořské vlny, jak narážejí na nedaleký útes. Byl tu úžasný klid, ale jejich srdce by přesto bila na poplach, kdyby vůbec mohla bít. Strach jim koloval žilami namísto krve. Kdyby jejich mrtvá těla dokázala tvořit adrenalin, pravděpodobně by v tuto chvíli už byli po smrti nebo vážné srdeční nehodě. Seděli tu, na jemné písečné pláži, poslouchali vlny a vypadali jako dva mladí milenci, kteří nemají, kam spěchat. A přitom byli dva starci na útěku před smrtí, která je minula o několik století.

„Určitě nás chytí, Liame,“ špitla Nana trochu hystericky a vyděšeně. Oba věděli, že mluví pravdu. Z nějakého důvodu se jim to však jen těžko říkalo nahlas.

„Jsi připravená umřít, princezno?“ zeptal se znovu. Jeho hlas zněl lítostivě.

„Byla jsem připravena zemřít už před více, než čtyřmi stoletími. Myslím, že od té doby se tohle, jako jedna z mála věcí, nezměnilo,“ odpověděla mu prostě. V jejím hlase tentokrát nebylo nic. Jestli ji něco bolelo víc, než všechno ostatní, byl to rozhovor o smrti. O její smrti. Dodnes byly noci, které proplakala, pro svou smrt, na kterou měla právo a kterou jí nikdy osud nedopřál. Uvízla mezi nebem a peklem. Byla stvůrou, kterou ani ďábel nechtěl přijmout do svých služeb.

„Nevěřím, žes byla připravená. Jen ses s tím smířila. Připadalo ti to lepší, než to, co nás potkalo.“ Pravda z Liamových úst ji zabolela. Její tvrdohlavost jí však bránila odpovědět nahlas.

„Teď už na tom nesejde.“ Tón jejího hlasu byl stále stejný.

„To říkáš vždycky. Ale kdy jindy na tom sejde? Zítra můžeme být mrtví,“ odsekl naštvaně. Potom se prudce zvedl a vydal se brouzdat ve vlnách.

„A co chceš slyšet? Že bych dala cokoliv za jen jediný den života? Že neexistuje na světě nic jiného, co bych chtěla víc, než aby moje srdce znovu tlouklo? Vždyť to víš! Oba to víme, nemusíme o to přece mluvit,“ štěkla na něj vztekle. Měla chuť mu jednu vrazit. Jestli na Liamovi něco nesnášela, byla to jeho potřeba z ní mámit slova. Jemu to možná ulevovalo od trápení, ale jí ne. Ať se vypovídá, jestli chce, ale proč by se měla zpovídat i ona? Bylo jí to k ničemu. Mohla prosit, vzlykat, vřískat a nadávat na celý svět. Mohla se vysmívat všem do očí. Mohla vraždit. Ale nic, vůbec nic jí nemohlo pomoct zažehnat tu obrovskou prázdnotu, která ji pohlcovala už celá dlouhá staletí.

„Cokoliv je lepší, než to držet v sobě,“ vrátil jí stejným tónem.

„To říká ten, který v sobě dusí nespočet výčitek na můj účet?!“ vysmála se mu. Jen sklopil hlavu. To ji přinutil zakroutit tou svou v nechápavém gestu a pak se s pohrdáním ve tváři dát na odchod.

„Už zase odcházíš?“ zeptal se otráveně, jakoby to byla rutina. Překvapeně se na něj otočila.

„I kdyby, máš s tím problém?!“ štěkla na něj uraženě. Chovala se teď tak trochu jako malé dítě, ale tvrdohlavá část uvnitř ní odmítala ustoupit. Rychlostí blesku stál u ní a pevně svíral její paže. Vztekle se od něj odvrátila, ale on ji donutil podívat se mu zpět do očí. Zasyčela nevolí.

„To si piš, že mám! Pokaždé, když jsme se za ty roky dostali do takovéhle debaty, skončilo to tím, že ses bez odpovědi otočila na podpatku a zmizela v náručí těch dvou parchantů! Jak bych s tím nemohl mít problém?!“ Vyjeveně na něj zírala a sledovala, jak se jeho andělská tvář zkřivila vztekem a bezmocí.

„Smířil jsem se s tím, že mi nikdy nedáš to, cos dala jim. Byť si to nezasloužili. Ale už tě nenechám znovu utéct do jejich spárů. Budeš mi muset prohnat kolík srdcem, abych tě pustil! Je mi fuk, čí je to vina, že tu teď oba jsme, ty jsi ta nejdůležitější osoba na světě, kterou mám. Jsi vlastně jediná, kterou mám. Jsi moje světlo, princezno. Jsi svíčka v temné místnosti, kam mě zavřeli. A já tě prostě nenechám uhasnout! Ani kdybys mě o to žádala na kolenou!“ Nana se dívala do Liamovy tváře a z jejích očí se zpustil proud slaných slz, které dlouhá století čekaly na svou příležitost.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek slunce - 18. kapitola: