OurStories.cz ~ naše povídky » Paprsek slunce - 16. kapitola

26.02.2012 (15:00) • FaithNana • • komentováno 3× • zobrazeno 1033×

„Utíkali jsme v podstatě až do svítání. Velkou část cesty jsme používali naši upíří rychlost a i potom, co nám došly síly, a museli jsme zpomalit, jsme se neustále ohlíželi, zda nás ti dva nesledují. Měla jsem mnohem větší strach, než před těmi sto dvaašedesáti lety, kdy jsem utíkala poprvé. Tentokrát mi ani jeden z nich určitě neodpustí, říkala jsem si. Nakonec se naše cesta zastavila někde, kde dnes leží Turecko. Dál jsem však útěk nepromyslela. Což bylo dost stupidní,“ zasmála se Nana vlastní blbosti. Tenkrát jí do smíchu rozhodně nebylo. Vlastně by asi nepřeháněla, kdyby řekla, že se strachy klepala ještě tři roky potom. Tím, co udělala, si nad sebou podepsala rozsudek smrti.

„To chceš říct, že tehdy jsi s nimi byla naposled?“ vypáčil ze sebe Sam nakonec otázku.

„Přesně tak. V roce 1682 celé moje idylka s Azem a Alexem skončila. Od té doby jsem stála na opačné straně barikády. Už jsem se nemohla vrátit, už tu nebyla šance, že zase jen tak propadnu temnotě a všechno bude snazší. Zůstal mi vlastně jen Liam. A celou věčnost nelze vydržet s jedním člověkem. Navíc mezi mnou a Liamem vznikla neprostupná bariéra. Měl mě rád, záleželo mu na mně a udělal by pro mě cokoliv, ale přesto bylo něco jinak. Jakási hráz, která mi nedovolovala ho obejmout a utěšit, když se trápil. Ani se s ním smát, když se bavil. Už jsem prostě neměla právo se s ním radovat, dokonce ani truchlit. Byl to můj trest. Za všechno, co jsem mu provedla,“ mluvila smutně, se sklopenou hlavou.

„No a co jste tedy udělali, když přišel úsvit?“ chtěl Sam navázat, kde skončilo její vyprávění. Měl k tomu více důvodů. Nanina přítomnost byla rozporuplná a velmi zneklidňující. Pokud byla šance, že ho propustí, už se jí chtěl dočkat. Ne, že by ho nezajímal její příběh, bohužel se na něj už nedokázal tolik soustředit. Její myšlenky byly zvláštní, chaotické, ovlivněné náhlými proměnami osobnosti. To, jak lovila v paměti jednu brutalitu za druhou. Navíc, když mlčela, bylo to snad ještě horší, než když mluvila.

„Schovali se a okamžitě usnuli. Byli jsme tak vyčerpaní, že nás vzhůru nedokázala udržet ani případná hrozba Aze v patách. Hned, jak se setmělo, jsme ale zase byli na nohou. Oba jsme museli na lov. Liam mezitím přišel s nápadem, že bychom odešli do Asie. Znal to tam, strávil tam pár let. V horách, v místě, které bylo odříznuté od širého světa. V Tibetu. Lidé tam žili již velmi dlouho, byť to pochopitelně nikdo nevěděl. Byly to horské kmeny, soběstačné, s vlastní hlavou. Neovlivňovala je žádná vlna náboženství a s nimi spojené inkvizice. Přesto byli chytří. Uměli nás vycítit, poznat. Také však uměli vyjednávat, vykřesat z beznaděje to nejlepší. Takže se mu tam nějakým způsobem podařilo žít v souladu s nimi. On je chránil před jinými vesnicemi a oni mu za to na oplátku poskytovali krev a skrýš před sluncem.“

„Takže ideální místo, ne?“ zeptal se Sam.

„Jo, v podstatě ano. Cesta tam byla naprosto šílená. Himaláje jsou vážně velmi těžké na procházku při měsíčku, ale vyplatilo se. Zakotvili jsme v celkem veliké vesnici. Lidé tu byli ochotní a celkem milí. Nesoudili nás a dohodli se s námi velmi rychle. Jistě, našli se odpůrci, ale tam, kde žili, byly časy kruté a každá chyba se platila životem. S námi nakonec mohli alespoň v klidu spát. Věděli, co jsme zač, jak bude fungovat naše dohoda. A my nestárli, takže jsme byli jejich jistota. Byla to moje druhá šance. Tady byl jiný svět. Nic jsem tam neznamenala, nikým jsem nebyla. Můj štít byl v očích vesničanů čistý. Neptali se, co bylo předtím. Zajímalo je, co bude teď. Alespoň někomu jsem mohla být dobrá.“

„Jak dlouho jste zůstali?“ Sam z Nanina hlasu poznal, že tahle zastávka byla asi nejdelší ze všech, které v životě udělala.

„Dlouho. Hodně dlouho. V dnešní době lidé vymysleli cosi jako pořekadlo o tom, aby život zastavil, že chtějí vystoupit. No, já vystoupila. V Tibetu čas běžel jinak. Roky plynuly a já si ani nevšímala jak rychle. Stával se ze mě samotář a z Liama taky. Byli jsme sice spolu, ale časem přece každý sám. Měla jsem spoustu času na lítost, na smíření. Do té doby jsem byla, i přes svůj věk, jen nevyzrálé děcko. Na svět jsem koukala v přítomnosti, netrápila mě touha se něčemu učit, myslet na to, co bude, učit se z toho, co bylo. Jenže tam, hluboko v horách, tam bylo všechno jiné. Najednou jsem žila s lidmi zase v míru. Začala jsem je pozorovat, byla jim tak blízko,“ zasnila se Nana. Ano, tahle část jejího života byla jiná. Poklidná a přece plná velkým změn. Ta Nana, která tu teď seděla před Samem, to byla Nana, která se vrátila z Tibetu. Nana předtím by si Sama pravděpodobně vůbec nevšimla. Nebo by si z něj udělala svačinku.

„Dala ses snad do kláštera?“ Sam udiveně nakrčil obočí. Trochu nedomyslel, že ženy by do kláštera v té době pustili jen těžko a představa Nany v klášteře mu připadala komická.

„Ne, to vážně ne. Ale časem jsem začala číst. I lidé tam toužili po vzdělání. Spousta z nich se vypravilo do Číny, párkrát jsem je doprovázela. Přinesli jsme si spoustu materiálů,“ zasmála se Nana jeho otázce. I jí připadalo komické představit si, jak medituje a snaží se najít Nirvánu. Zrovna ona.

„Umíš čínsky?“ Šok v Samových očích ji pobavil ještě víc.

„Kdyby jen čínsky. Umím asi patnáct různých jazyků,“ odpověděla mu stále ještě pobaveným podtónem, „měla jsem dost času na to, abych se je naučila a uvedla je v praxi.“

„Zase čteš? Poslední dobou neděláš skoro nic jinýho,“ divil se Liam, když ji našel sedět na břehu jezera. Bylo zrovna léto, takže nebyla taková zima a jezero bylo rozmrzlé. Seděla tam, vánek jí nešetrně cuchal dlouhé rudé vlasy. Uhrančivé oči hypnotizovány písmenky v knize. Pokaždé, když ji takhle pozoroval, vzpomínal, jak před tolika lety sedávali na pobřeží a dělili se o svačinu. Oba byli tenkrát ještě děti, jejich srdce bila jako zvon a ona měla tu nádhernou růž ve tvářích pokaždé, když se jí podíval do tváře. Už nikdy to nebude stejné, ale takové chvíle, jako byla tahle, se tomu alespoň blížily.

„Čtení je naprosto úžasná věc!“ odsekla rádoby uraženě a potom se zářivě usmála. Byla čím dál lidštější. Kdyby to věděl, vzal by ji sem už tenkrát, když utekla poprvé.

„Napíšu memoáry, to budeš mít na pár let zábavu,“ zasmál se jejímu nadšení pro knihy.

„To ne, nijak netoužím vědět, co si o mně ve skutečnosti myslíš,“ zděsila se, ale spíš, aby dohrála celou scénku, než, že by to myslela vážně. O tom, že o ní Liam dobře nesmýšlí, nepochybovala.

„Co bych si měl myslet?“

„Začněme tím, že mě nenávidíš.“ Zvedla se a začala házet kamínky do vody.

„Nic takového jsem nikdy neřekl,“ odporoval.

„Nemusíš to říkat, aby mi to nedošlo,“ konstatovala smutně.

„To není pravda a ty to víš, princezno,“ zašeptal sklesle. Jistě, za ty roky by jí vyčetl tolik věcí, kdyby mohl, ale nikdy by ji nedokázal nenávidět.

„Pak jsi hlupák,“ řekla upřímně. Těšilo ji, že se možná mýlí, ale upřímnost si odpustit nedokázala.

„Možná jsem, ale ty mě potřebuješ a to mi stačí,“ pousmál se.

„Proč, Liame? Proč při mně stojíš? Proč mi nic nevyčítáš?“ pohlédla na něj skelným pohledem. Povzdechl si a přešel až do její těsné blízkosti. Něžně, jako nejcennější poklad vzal její tvář do svých dlaní. Sklopila zrak, ale donutil ji ho znovu zvednout. Po tváři jí stekla jedna malá slza. Byla sice jedna, ale pro něj byla vším. Symbolizovala člověka, který v ní ještě zůstal. Tu krásnou bytost, kterou nikdy nepřestal tajně milovat.

„Je to už tolik let, zlato. Svět se nezastavil kvůli mému nebo tvému trápení. A ani to nikdy neudělá. Nejsme lidé, nežijeme krátkých pár let. Jsme a budeme tu strašně dlouho. Příliš dlouho na to, abych ten čas strávil tím, že tě budu nenávidět a vyčítat ti to. Nechci skončit jako Alex s Azazealem. Ani ty nechceš, protože jinak bys tu nebyla. Můžu chodit po světě, pozorovat je se mění a s ním i lidé okolo. Můžu poznat, co nikdy nikdo jiný. Nechci ten čas promarnit bezradností, vztekem a nenávistí. Pořád můžu cítit. My oba můžeme. A když lze cítit to špatné, pak i to dobré. Věř mi. Zkus to k sobě pustit,“ zašeptal jí se vší něžností, když opřel jejich čela a nosy o sebe. Na rtech mu hrál drobný, pozitivní úsměv.

„Nemůžu, Liame. Vždyť už ani nevím jak,“ vzlykla bezradně.

„Ale víš. Mám ti to připomenout?“ setřel tu slzu, která si stále nemotorně razila cestu směrem k zemi. Potom ji znovu něžně pohladil po tváři. Snažil se jí připomenout, co všechno jako lidé měli. Jaké to je být znovu člověkem. Ačkoli i on už to vlastně zapomněl. Hleděli si do očí, mlčky, plni spousty slov, která neměl ani jeden z nich sílu vyslovit.

„Ne, nedělej to,“ zaprosila nakonec s panikou v hlase. Nějakým způsobem vycítila, co se chystá udělat a dostala strach. Tohle nechtěla. To se nesmí stát. Prudce se mu vysmekla a zmizela v lese. Povzdechl si. Nanin strach z citů byl stále stejný. Nebylo čemu se divit. Po všem, čím si prošla. Nebyla sice jen obětí, vlastně byla z větší části hlavně tyranem, ale všechny její představy o lásce se upínaly k Alexovi. Bastardovi, který jí vzal všechno. Včetně vlastního života.

Nana se zastavila hluboko v lese. Konečně se rozbrečela naplno. Opřela se o strom, aby se po něm vzápětí zoufale svezla k zemi. Proč se Liam choval takhle? Proč musí pokazit i to málo hezké, co mají? Je to přece její přítel. Jistě, nechovala se zrovna jako kamarádka, ale on to i přesto dál tvrdí, tak proč dělá takové věci?

„Nerozumím tomu. Čeho ses tak bála? Že tě políbí?“ podivil se Sam. Nana smutně přikývla.

„Do té doby… láska pro mě nebyl žádný zrovna krásný cit. Alex tvrdil, že mě miluje a přitom mě ještě jako člověka v podstatě znásilňoval, rozdíral mi hrdlo na kusy, bral si všechno, co jen šlo. Az, ten mi to pro jistotu ani neříkal. A žádnou jinou lásku jsem nepoznala. Kromě té kamarádské a rodičovské. Je to smutný, že po několika staletích jsem vlastně vůbec nic nechápala. Při představě, že Liam posune vztah mezi námi někam dál, jsem byla zoufalá. Byl to můj přítel. Milovala jsem ho. Platonicky. Snila jsem o tom, že s ním zažiju věci, o kterých si špitaly dívky v naší vesnici, když jsem byla člověkem…“

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek slunce - 16. kapitola: