OurStories.cz ~ naše povídky » Paprsek slunce - 15. kapitola

23.02.2012 (11:00) • FaithNana • • komentováno 5× • zobrazeno 1073×

„A to byl moment, kdy moje nejkrutější období skončilo. Bylo ze všech asi nejkratší, ale s pozdějšími následky asi nejpřínosnější. V tu chvíli jsem byla pevně rozhodnutá znovu utéct. Bylo mi jedno kam, bylo mi jedno, že budu utíkat až na severní pól a schovávat se mezi ledovci, aby mě nenašli. Zajímalo mě jen jediné. Abych se odtamtud co nejrychleji dostala. A Liama vzala sebou. Začala jsem si neskutečně vyčítat, co se mu stalo. Co jsem dovolila, aby se mu stalo. Musela jsem to napravit. Jenže v tom byl ten zádrhel. Az se své hračky hlídal vždy pečlivě. Pečlivěji, než cokoliv jiného. Proto tentokrát nešlo utéct ze dne na den. Ne, pokud jsem chtěla vzít Liama sebou.“ Do Nanina hlasu se pomalu vracel cit, lidskost. Tak trochu teď očekávala nějakou Samovu reakci, ale nedočkala se. Seděl co nejdál od ní a jeho pohled byl všude, jen ne na ní. Uvědomovala si, že to asi před malou chvilkou přehnala, ale už to nešlo vzít zpět. Nezbývalo jí, než se pokusit získat jeho důvěru zpět. Alespoň do konce jejího příběhu.

„Když jsem se vrátila od toho útesu, nasadila jsem falešnou tvář. Dala jsem si hodně záležet na tom, aby mě neprohlédli. Postupně jsem se měnila v tu nafoukanou slečinku, která je opustila v roce 1520. Jim se to líbilo. Vyhovovalo jim to. Jediné, co dělali jinak, bylo, že mě drželi víc zkrátka. Víc mi dávali najevo, že jsem jejich, že nikam utíkat nebudu. Chudáčci neměli ani ponětí, že jsem se jim celou tu dobu jen dostávala blíž a blíž k tělu. Měla jsem dvě století, abych zjistila, že žena dokáže prakticky cokoliv, co si zamane, když proti ní stojí muž, co k ní chová jakýkoliv druh náklonnosti. Čím víc jsem to zkoušela v praxi, tím víc mi docházelo, že žena by dokázala přemluvit i vlastního vraha. Chtělo to sice trénink, spoustu let, ale tahle síla byla nepřekonatelná. A díky ní jsem se pomaličku dostávala až k Azovým klíčům od sklepení. Chodívala jsem tam, pod záminkou, že obdivuji jeho práci. Zbožňoval moji nově objevenou zvrácenost, takže mě nechával. A já mezitím Liama zásobovala svou krví. Jelikož tenkrát neexistovaly žádné krevní banky a asi bych nevysvětlila, že vedu lidskou oběť jen na prohlídku do sklepa. A moje krev by ho ve chvíli útěku na nohy hned nepostavila.“

„Hej, jsi nějaká vysláblá, co se děje?!“ Popadl ji Alex těsně před pádem. Ani si neuvědomili, že se jí podlomila kolena. Liam už nabýval na síle a tentokrát si od ní vzal opravdu hodně. Začínala mít strach, že pokud už brzy neutečou, nebudou jim oběma její žíly stačit. Navíc její stav začínal být vidět. Alex byl možná idiot, ale Az určitě ne. Nemohla mu dávat sebemenší důvod k podezření.

„To ta krev, musela být zkažená. Nepůjdeme na lov?“ zahrála svou slabost na první důvod, který ji napadl. Alexovi se zajiskřilo v očích. Už tak dlouho spolu nebyli na lovu. Miloval pozorovat svou princeznu, jak rozdírá hrdlo vystrašených obětí. Uměla to přeci skvěle. V podstatě byla talent od přírody. Už po prvních měsících by jí mohl leckterý upír závidět schopnost mučit, týrat a zabíjet. Byl unešený její schopností donutit každého, aby jí klečel u nohou a prosil o smrt, ačkoli v podstatě ještě ani nezačala. Byla prostě učiněný poklad. A teď už tu naštěstí nebyl ten idiotský blonďák, který mu ji tolikrát vzal.

„Cokoliv si budeš přát, princezno,“ zašeptal jí zvráceně do ucha. Nabrala trochu sil, aby se postavila na nohy a následovala ho ven z domu. Venku už se pomalu schylovalo ke svítání. Neměli moc času. Vlastně neměli skoro vůbec žádný. Naně to vyhovovalo, nemusela se tak předvádět. Když našla první potenciální oběť, zakousla se do ní v podstatě hned. Byla to žena, mohlo jí být šestadvacet a evidentně netoužila být venku touhle dobou. No, věděla proč.

„Teda, čekal jsem lepší zábavu,“ odfrkl si, když viděl na něj odbytou práci.

„Jo, no, jsou čtyři ráno. Jsem sice už stará, o tobě ani nemluvě, ale myslím, že oba víme, jaký proces je spojený s dobou, které říkáme ráno,“ odsekla nevrle. Někdy jí vážně udivovalo, jak dokázal Alex přežít víc, jak rok. Jeho bláznivé choutky, které potřeboval uspokojovat téměř nepřetržitě, se moc neslučovaly se slunečním svitem. A Azazeal mu taky chůvu nedělal věčně. Musel by ho totiž zabít.

„Alespoň jedno kolečko okolo ulice si dát mohla,“ zabručel jako malé dítě, které nedostalo hračku, kterou tolik chtělo a namísto toho ponožky.

„Nemam náladu na kraviny,“ zavrčela a táhla ho zpět do domu.

„Teda, trocha zkažený krve tě dokáže pěkně otrávit,“ bručel si pro sebe, když jí následoval zpět do sídla. Byl nejvyšší čas, ranní rosa už dávno dopadla a byla plně připravena se vypařit pod prvními paprsky slunce, které si neúprosně razilo cestu skrz ranní červánky, poslední pozůstatek po bouři, která krajinu zachvátila předešlého večera. Nana překonávala tu nezkrotnou touhu se otočit a pohlédnout té kráse do tváře. V srdci ji bodal ostrý hrot plný nostalgie a stesku, když se snažila rozpomenout na doby, kdy mohla východ slunce sledovat bez starostí. Rychle ten pocit zahnala. Musí se soustředit. Ještě, než slunce znovu zajde za obzor, musí být připravena odejít. I s Liamem. Mají jen jedinou šanci. Pokud se to nepovede, může doufat, že pro ni má Az dostatečnou slabost na to, aby ji hned zabil. Jen zabil.

„Můžu něco vědět? Proč mi to všechno vlastně říkáš? Stejně mě nakonec zabiješ. Vymýšlíš nový druh týrání nebo co?“ přerušil ji nečekaně Sam. Její nostalgický pohled se změnil. Její oči znovu zely naprostou prázdnotou. Sam znovu kousek couvnul, když se na něj podívala. Zavládlo naprosté ticho. Přemýšlel, zda si těmi slovy nevysloužil smrt už teď.

„Řekla jsem ti, že tě potom pustím. Jen chci, aby mě poznal, než to rozhodnutí uděláš. A opovaž se na mě teď vrhnout s argumentem, že už sis udělal dostatečný obrázek. Protože to je přesně to, co vy lidi děláte! Stačí vám jediná špatná věc, aby ji nevykoupila žádná dobrá. Netvrdím, že jsem byla hodná, že jsem udělala jen minimum špatných věcí, ale můj příběh ještě není ani v polovině. Nezasloužila jsem si žít, byť jsem nic neudělala. V té době alespoň ne. Takže si teď zasloužím, aby mě alespoň někdo vyslechl. Pak si s tím, co víš, dělej, co chceš. Klidně najdi první loveckou asociaci a nech mě zabít. Věř mi, na moji hlavu je vypsaná zatraceně vysoká odměna ve světě lovců. Ale nech mě domluvit!“ zavrčela naštvaně. Adrenalin v jeho žilách znovu vystoupil na nejvyšší možnou hladinu, ale když svou hlavu odvrátila zpět ke hvězdám, začal se znovu trochu uklidňovat.

„Takže ne, nechystám se tě zabít, jestli jsi to stále ještě nepochopil,“ dodala nakonec. Nemělo cenu mu vysvětlovat, že by ho zabít ani nemohla. Jakou práci jí dalo se udržet, když tenkrát zabíjela Alexe. Málem to nezvládla. Dodnes její mysl nahlodávají pochybnosti, zda to nemohl přežít. Byla sice naprosto mistrovsky vypiplaný vrah, ale když přišlo na muže v jejím životě, nevěděla si rady. Pravděpodobně by to nedokázala ani tenkrát, nebýt té neuvěřitelné bolesti z Liamovy ztráty. Jak tragikomické. Vlastní rodiče svlékla z kůže, vlastní vrahy a muže, jehož tvář jí je připomínala, zabít v podstatě nedokázala. Sam téměř provinile sklopil hlavu.

„Takže, jelikož jsi mě už podruhé, naprosto zbytečně přerušil, kde jsem to skončila?“ zeptala se nevrle a podepřela se v zápěstích, aby měla lepší výhled na měsíc.

„U rána před záchranou Liama,“ odpověděl pohotově. Nechtěl ji naštvat víc, než se mu doposud povedlo. Z nějakého důvodu jejím slovům o jeho přežití věřil. Ale rozhodně nechtěl pokoušet osud. Sama mu před chvilkou ukázala, jak lehce může měnit svá rozhodnutí. Jak lehce se mění ona sama.

„Pravda! No, ten den byl krušný. Potřebovala jsem spát, ale v hlavě jsem si stále přehrávala tisíce plánů, jak utéct. Navíc jsem se musela chovat naprosto klidně. Alex nesměl přijít na to, že jsem dokonale vzhůru a ještě k tomu napjatá jako struna. Byla to asi nejhorší noc, respektive den, v mém životě. No, minimálně jedna z nejhorších. Vstala jsem asi o hodinu dřív…“

„Co vyvádíš?!“ zachraptěl rozespale Alex, když se vymanila z jeho objetí. Nana mu jen věnovala trochu vystrašený pohled. Naštěstí měl stále zavřené oči a vůbec nebyl při smyslech, takže mu přirozeně celé představení z větší části uniklo.

„Nemůžu spát,“ odsekla Nana a práskla dveřmi. Věděla, že se vzbudí, ale taky, že zase rychle usne. Kdyby zavírala potichu, dostal by podezření a to se jí nehodilo. Nemohli tu zůstat déle. Na Liamovi už bylo vidět, že sílí a Az se na své loutky už příliš dlouho nebyl podívat. To znamená, že brzy půjde. A změna na Liamovi mu vážně neunikne. Zatracený Azazeal. Proč musel být tak podezřívavý a hlavně chytrý. Na většinu by stačilo malé divadlo, na něj… když jen pomyslí na to, že celou akci poctivě připravuje už čtyři roky, aby na ni nepřišel. Jestli to teď neklapne, bude mít k sebevraždě ne jeden, ale hned dva důvody.

Procupitala celý dům lidským během, a kdyby její srdce mohlo bít, asi by jí vyskočilo z hrudi ve chvíli, kdy se konečně dostala ke dveřím. Ten stupidní starý zámek totiž vydal tak ostrý zvuk, že při ní teď budou muset stát všichni svatí, aby se Az nevzbudil. Chvilku jen vyděšeně naslouchala, zda se v patře nad ní neprochází její smrt a nakonec si úlevně vydechla. A to si myslela, že dech už nikdy nebude potřebovat.

Snažila se klidně odvazovat Liamovy řetězy, ale moc jí to nešlo. Liam byl plně při smyslech a celou dobu ji tiše pozoroval. Když konečně uvolnila řetězy na rukou, skácel se jí do náruče. Okamžitě mu nabídla své zápětí. Pohlédl na ní s důvěrou těsně předtím, než jeho špičáky prorazily porcelánovou kůži na jejím zápěstí. Potlačila usyknutí. Všiml si toho a na okamžik se trochu zarazil. Musel být stále tak ohleduplný? Zaprodala ho Azovi. Sledovala, jak trpí jako zvíře. Proč je krucinál ohleduplný? Měl by jí zabít hned, jak se odsud dostanou, ne-li rovnou hned teď, aby mu nebyla na útěku přítěží.

„Jsi vážně strašný dobrák, víš to?“ hekla vysíleně, když se konečně odtrhl a vděčně, ale zároveň se vší starostí, ji objal.

„Kdyby ne, neměla by ses kam vracet, princezno,“ zašeptal unaveně a roztřesenou rukou ji pohladil po tváři.

„Až se odsud dostanem, připomeň mi, ať ti vyčtu, že jsi idiot,“ odsekla s notnou dávkou humoru v utišeném hlase. Musel se taky pousmát. Kolikrát už za ní stál a vytáhl ji z jejího trápení. Kolikrát se mu už odvděčila podrazem. Jenže on to udělá znovu. Nedokáže ji opustit a nechat v temnotě. I kdyby to znamenalo jen těch pár světlých okamžiků v jejím životě, on na ty chvíle čekal jako na smilování. Byla jediná, co mu zbylo. Bez ní by byl už úplně sám.

„Tak jdeme, slunce už zapadlo, Az bude za chvíli na nohou a to už musíme být za hranicemi,“ pomohla mu na nohy a potom dali všechny své síly do zběsilého útěku. Nebyl čas se zastavovat.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek slunce - 15. kapitola: