OurStories.cz ~ naše povídky » Paprsek slunce - 14. kapitola

01.02.2012 (12:00) • FaithNana • • komentováno 5× • zobrazeno 1134×

Liamova tvář byla naprosto rozšířená zděšením. Když na pokraji tohoto stavu viděl svou nejlepší kamarádku naposledy, stahovala z kůže vlastní rodiče. Věděl, co to znamená. Reálný svět pro Nanu opět zmizel. A s ním i jeho hodnoty. Udělá cokoliv pro horkou lidskou krev, pro bolestné výkřiky obětí. Bylo jí to vidět v očích, když se vymanila z Azazealova náručí a postavila se čelem proti Liamovi. Přesně, jako když kdysi stála proti svému vystrašenému otci, s tváří bez výrazu, naklonila hlavu trochu na stranu a její zvědavé oči pátraly po tom, jak ublížit.

„Vau,“ vydechl Sam a nechutí se otřásl.

„No, mám pocit, že nic horšího už nepřijde, můžeš si vydechnout,“ věnovala mu povzbudivý úsměv, když zaregistrovala jeho reakci.

„Jestli jo, tak mě toho ušetři prosím. Myslím, že skousnu, když v tomhle případě nebudu vědět všechno,“ ujistil ji, bílý jako stěna.

„Dobrá, beru na vědomí,“ přikývla nejistě.

„Takže Pandora zemřela,“ konstatoval, když si to vyjasnili.

„Jop, alespoň ta hromádka popela, co večer byla na jejím místě, o tom svědčila,“ přikývla.

„Lituješ toho?“ zeptal se.

„Čeho?“

„Že jsi ji zabila. Že jsi zabila tolik lidí.“

„Asi bys rád slyšel, že jo, ale zklamu tě. Nelituju. Ani jediného mrtvého. Lituju věcí, které se staly mě, ne těch, které jsem udělala jiným. To bych se zbláznila už po prvních dvou desetiletích,“ odpověděla mu naprosto upřímně. Ne, nemohla tvrdit, že nebyly tváře, které před sebou vídávala i po staletích pokaždé, když zavřela oči. Ale veškerou lítost už dávno spotřebovala sama na sebe, pro ty, jejichž hrdla prošla jejím chrupem, už místo nezbylo.

„Ou, aha,“ kývnul do prázdna, trochu vyděšeně.

„Litovala bys, kdybys mě zabila?“ zeptal se znovu, byť si byl naprosto jistý, že nechce znát odpověď.

„Ne, pamatovala bych si tě, to ano, ale nelitovala bych. Zabila jsem stovky, ne-li tisíce lidí, Same. Je jedno, jak důležitý pro mě si, bez krve bys byl jen další obětí. Nemůžu lpět na mrtvých, já sama nejlíp vím, co to znamená být mrtvý. Když se staneš tím, čím já, musel bys být těžce narušený, aby ti zůstala lítost pro tvé oběti. Být upírem je prokletí, ale ten, kdo nás proklel, si dal zatracenou práci s tím, abychom při všem tom utrpení nepřišli o rozum.“ Nebyla si jistá, zda se jí podařilo mu to vysvětlit tak, jak by chtěla, ale líp už ji to nenapadlo. Nakonec to byla jedna z dalších věcí, kterou nikdo nikdy nemůže pochopit. Až na její druhy. A těm to nepotřebuje vysvětlovat.

„A co bylo s Liamem?“ pokračoval Sam po chvíli, kdy jen seděl se sklopenou hlavou a rovnal si myšlenky. Nanin přístup ho děsil, na druhou stranu, co vlastně čekal? Že mu tady bude brečet a vyzpovídat se ze zodpovědnosti za všechny mrtvé? Vždyť mu právě dost realisticky popsala naprosté zvěrstvo, kterého se byla schopna dopustit. A ani přitom nemrkla. Obrazně řečeno.

„Nic, co by se mu líbilo,“ Nanin hlas nabral hořký podtón.

„Az byl opravdu nadšený, že se mu Liam konečně dostal do rukou. A myslím, že si moc dobře pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla, co dělal s těmi, kteří ho naštvali. I Liam skončil jako vysušená mumie pověšená na hácích v jeho sklepení.“

„Tys je nechala, aby mu to udělali?“ Sam na ni koukal s naprostým zděšením, když mu na to jen téměř neznatelně přikývla.

„Děláš si srandu? Přestávám rozumět tomu, proč jsi mi tohle začala vyprávět! Co uděláš se mnou? Hm?!“ náhlá vlna soucitu s Liamem v něm zvedla hladinu vzteku. Byly chvíle, kdy ji během toho příběhu nechápal, chvíle, kdy mu jí bylo líto, ale teď? Teď měl chuť jí prohnat kůl srdcem. Jak má někomu takovému věřit, že mu neublíží? Vždyť zaprodala vlastního přítele! Najednou úplně zapomněl na strach, který z ní měl. A možná by si ještě chvíli nevzpomněl, kdyby se Nana nerozhodla mu to připomenout. Podívala se na něj naprosto chladně a odměřeně. Její oči se znovu podlily krví a ona ho svou nadpřirozenou rychlostí přirazila k zemi. Obkročmo si na něj sedla a velmi pevně ho chytla pod krkem.

„Teď mě dobře poslouchej, jsem velmi stará, a byť to tak nevypadá, mám i zvyky své doby. Tam nechali dámu nejdříve domluvit, než dělali závěry. Vážili si jí. A tobě teď nezbývá nic jiného, než udělat to samé. Suď si mě, až ti to dopovím. Klidně mě proklej! Ale teď budeš tu svojí klapačku otevírat maximálně, protože se chceš na něco zeptat. Rozumíme si? Doufám, že ano, protože začínám mít žízeň!“ zasyčela mu do ucha téměř nenávistně, a když slabě přikývl, pustila ho ze svého sevření. Svou tvář vrátila do původní podoby, ladně se vyhoupla na nohy a už normální chůzí došla zpět na místo, kde seděla před chvílí. Možná nakonec přeci jen něčeho lituje. Jak jinak by si vysvětlila, že takhle vyletěla po Samově výčitce o Liamovi?

„Takže, kde jsme to skončili? Jop, u Liama,“ začala Nana znovu, hraně milým tónem.

„V Londýně jsme dlouho nevydrželi. Já se vrátila k Alexovi a najednou nás tam bylo příliš, už se o nás vědělo všude a lidé začali brojit. Začali vznikat první lovecké spolky. Tedy první, které za něco stály. A tak, když jednou Alexe málem dostali, bylo na čase zase odejít. Dost jsme přemýšleli, kam jít. Nakonec zvítězila moje rodná Normandie, bylo to takové strašně zvláštní. Vážně mě chytla nostalgie, ačkoliv jsem to nečekala.“ Zatímco Nana vzpomínala na svůj návrat domů, Sam se stále ještě držel za krk v místech, odkud cítil její stisk. Musel ji vážně hodně vytočit. Připadala mu tak odměřená a chladná. Sice mu vyprávěla dál, ale její vyprávění postrádalo jakékoliv emoce. Bylo lhostejné. Vůči všemu. Mluvila k němu skutečná upírka, která vypnula veškeré city.

Měsíc byl v úplňku a z lesů se ozývalo vytí vlků. Utíkala přes velkou louku, na které kdysi stával její domov. Psal se rok 1678 a Nana běhala po tomto světě už víc, jak dvě a půl století. A teď se po dlouhé době vrátila domů. Ale, až na divný pocit kdesi uvnitř, necítila nic. Vůbec nic. Proháněla se pláněmi svou upíří rychlostí a nic nevnímala. Zastavila se až na pobřeží. Vítr jí profukoval vlasy, když sledovala obzor a poslouchala šumící vlny na moři. Bylo tu tak krásně. A Nana cítila každou buňkou svého těla, že by mohla celou věčnost strávit tím, že tu bude stát a jen se dívat. Nepotřebovala by nic jiného. Všechny vzpomínky, pocity, útrapy, všechno zmizelo. Byla tu jen ona a to nekonečně modré moře plné tajemství. Jediné tajemství, které nemá nikdy šanci odhalit.

„Ale co to vidím, chytla tě nostalgie?“ ozvalo se za ní posměšně. Pár sekund na to ji něčí paže objaly zezadu.

„Mlč a vypadni,“ sykla odměřeně a nereagovala na jeho chladný dech, kterým společně s polibky častoval hebkou kůži na jejím krku. Přesně proto měla poslední dobou čím dál větší nutkání utéct znovu za Azem. Alexe milovala, stále stejně bláznivě jako na začátku. Pokaždé, když se jí dotýkal, kousal ji, líbal ji, bral si její tělo, pokaždé měla motýly v břiše. Ale jeho hlas a talent ničit její chvíle o samotě, ji přiváděl k naprostému šílenství, kdy měla chuť ho probodnout první větví, která jí praští do tváře, až zas půjde lesem.

„Nějaká naštvaná, princezno,“ šeptal jí dál v domnění, že se jí to líbí. Dnes ji extrémně vytáčel. Tolik, že se dokonce rozhodla obětovat dlouhé nehty, které si pečlivě pěstovala. Bleskově se mu vytrhla, aby se otočila a prudce mu zarazila svou tajnou zbraň do krční páteře. Sykl bolestí a s grimasou ve tváři se svezl k prochladlé noční zemi.

„Řekla jsem ti, abys sklapl a vypadl. Kterému z těch pár slov jsi nerozuměl?“ Dívala se na něj chladným pohledem, jakoby byl jen její oběť.

„No, myslím, že teď už si rozumíme,“ ušklíbla se, když se pomalu zvedal a po zranění, které mu způsobila, zůstala jen krvavá košile.

„Já si zas myslím, že si poslední dobou trochu vyskakuješ, panenko,“ zasyčel zlostně pro změnu on. Rána už byla definitivně pryč a s ní i bolest. Nasadil upíří tvář a bleskurychle byl u Nany na milimetrovou vzdálenost. Surově ji drapnul za ty krásné rudé vlasy, které jí spadaly až do pasu, a donutil ji, se před ním sklonit.

„Nezapomínej, že to já jsem tu z nás dvou ten, kdo určuje pravidla. A ať tě ani nenapadne si myslet, že se to někdy změní. Mám na tebe náskok skoro půl tisíciletí, holčičko, takže až mi budeš příště zatínat ty svý rozkošný drápky do zad, bude to s mým svolením a jen ve chvíli, kdy se pode mnou budeš svíjet rozkoší, rozumělas?!“ V tu chvíli už Nana klečela na zemi a snažila se nedat na sobě nic znát. Nebo spíš dát na sobě znát, co nejmíň. Už to, že tu před ním klečela jako nějaká služka, bylo ponižující. A Alex ji ponižoval velice rád, když chtěl. O to líp to uměl. Ostatně, měl ji už hodně dlouhé roky k dispozici na trénování, byť je nestrávila s ním ani zdaleka všechny.

„Já ti dal tenhle život a ty mi za něj budeš vděčná, ať se ti to líbí nebo ne!“ prskl ještě, než ji konečně pustil a odkráčel do hlubokých lesů. Zase osiřela a měla celé pobřeží jen pro sebe. Ještě nějakou chvíli tam seděla ve vysoké trávě, zády k útesu, který padal rovnou do moře, a nenávistným pohledem hleděla do temnoty mezi stromy. V takových chvílích si skutečně přála být tím, za co kdysi umřela. Být čarodějnicí, mohla by ho proklít. Nebo mít minimálně alespoň jednou navrch. Alespoň jednou mít pocit, že není jen obyčejná hračka do postele pro dva, věčností znuděné, upíří bratry. Ať se k ní totiž Az s Alexem chovali jakkoliv hezky nebo hnusně, fakt, že je v podstatě jen jejich děvka, jí nezapomínali dávat dostatečně najevo.

Nakonec se otočila zpět ke svému šumivému příteli a přitáhla si kolena k hrudi. Zírala do nočního moře nasáklého temně černou barvou a hledala v něm odpovědi na otázky, které neznala.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek slunce - 14. kapitola: