OurStories.cz ~ naše povídky » Paprsek slunce - 13. kapitola

21.01.2012 (10:00) • FaithNana • • komentováno 6× • zobrazeno 1210×

„Tomu nerozumím,“ Nana se místo odpovědi nejdřív zasmála.

„Je to jednoduché, on je prohnilý až do morku kostí. Azazel, jak zní původní verze jeho jména, kterou si on sám poupravil, je temný anděl, vyhozený z nebes. Navíc, pokud jsi někdy potkal mytologii, víš, že upíři jsou zase pro změnu démoni, které vyhnalo i samo peklo. Neuměl projevovat pozitivní city a ani nechtěl. Tímhle vším mě trestal za něco, co jsem nezavinila. Za to, že mě miloval,“ její smích se, k Samovu naprostému nepochopení, změnil ve šťastný úsměv. I ten ale zmizel ve chvíli, kdy jí mimoděk vyvstala v mysli jedna z těch nejhorších vzpomínek, které na Aze měla.

Šla tiše chodbami sídla a hledala někoho živého nebo nemrtvého. Bylo parné léto a slunce jí značně omezovalo dobu, kterou mohla trávit venku. Bylo asi devět večer, ale ona stále ještě nemohla opustit bezpečný prostor zdejších zdí. Nudila se. A Az byl, čert ví, kde. Nenáviděla takové časy. Procházela se ladným krokem rozmazlených zámeckých paniček, na pohled křehké dívčí ruce sepjaté za zády, pyšně, jako nejvznešenější páv. Rychle odvykla almužně a chudobě po Liamově boku. O to rychleji zapomněla na strach, se kterým denně utíkali, usínali, vzbouzeli se. Teď měla vše, co se jí zachtělo. A skromná rozhodně nebyla. To, že otevřela dveře do jedné z jeho komnat právě dnes, si však bude pamatovat a vyčítat už navždy.

Ve tváři měla výraz nevinnosti porcelánových panenek, když rozrazila těžké dveře svou brutální silou. Nuda ji doháněla k šílenství. Před sebou spatřila na pohovce sedící tři lidi. Rodiče s asi desetiletou dcerkou. V očích měli hysterii, bezbřehou hrůzu a bolest. Všude byla krev. Malá dívenka se třásla zimou v rozervaných šatech. Už ji musel stihnout znásilnit. Občas ho popadla potřeba překonávat sám sebe a tak udělal něco ještě šílenějšího, než normálně. Na první pohled nic, na co by nebyla zvyklá. Koneckonců, i Az se musel v tomto upířím nečase pěkně nudit. To, co uviděla potom, když víc zaostřila, jí však téměř podlomilo kolena. Dala všechny své síly na to, aby navenek nehnula ani brvou, i přesto se však koutky Azových úst rozzářily ve vítězoslavném úsměvu.

„No, konečně jsi tu. Už tu na tebe netrpělivě čekáme! Podívej, co jsem minulou noc našel na ulici,“ pohladil mladičkou dívenku, které se po tvářích kutálely slzy jako hrachy, po rudě zrzavých kadeřích. Nana přestala dýchat. Neudivilo ji, že o nich její temný princ mluví jako o odpadcích, vždycky tak mluvil o lidech. I o ní, když byla ještě člověkem. Ta drobná dětská tvář holčičky, která právě zažila peklo, ji vrátila o staletí zpět, do vlastního dětství. Ne, ti lidé jí ani jejím rodičům nebyli vzhledově podobní. Ne příliš. Ale něco v nich. Něco, co Nana v hloubi srdce tak hmatatelně cítila, bylo úplně stejné. A Az to moc dobře vycítil.

„Vážně máš i po těch letech stále potřebu se mi chlubit každou havětí, se kterou zničíš koberec? Začínáš být jako tvůj mladší bratr,“ odsekla zhnuseně a doufala, že tímhle to pro ni skončí a bude moci odejít. Jen, ať si s nima ostatně udělá, co chce, ale ona se toho účastnit prostě nemůže.

„Já se nechlubím, tohle je můj dar tobě. Říkal jsem si, že bys potřebovala nějakou služku. Ta malá je na to jako stvořená!“ zajásal temně.

„Chceš přeměnit desetiletý škvrně, abys ji mohl vydávat za moji služku a po dnech ji ojíždět? Trhni si!“ Nanin hlas nabral na vzteku. Bodala ji žárlivost, ale také nepopsatelná hrůza. Bála se, co po ní bude chtít.

„Ne já, to ty ji přeměníš! Teď a tady! Přímo přede mnou!“ přikázal jí s tvrdým a neoblomným výrazem ve tváři, když se k ní bleskurychle přemístil. Zajíkla se.

„Nebo snad chceš, abych si myslel, že nezvládneš zabít dítě?“ výsměšný tón v jeho hlase přiváděl dravce uvnitř ní k naprostému šílenství. Bojovala sama proti sobě. To, co zbylo z lidské Nany, versus stvůra, která s ní sdílela to krásné tělo od doby, kdy její vaz prasknul pod nátlakem konopné oprátky. Šeptal té bestii uvnitř svádivá slůvka do ucha a přitom ji něžně zezadu svíral v bocích. Vzdychla rozkoší a změnila svou tvář. Upír v ní znovu vyhrál. Znovu díky přítomnosti staršího bratra s tím podivně děsivým pohledem.

„Přeměnilas ji?!“ vyhrkl Sam naprosto zděšeně. S tím, jak Nana tuto historku vyprávěla, nepočítal, že by ho poslechla. Že by dokázala udělat něco takového. Nana jen přikývla a hlavu nechala sklopenou. S mrakem, který teď na chvilku zastoupil měsíci cestu, se vrhl na přítmí její tváře temný stín, který zahalil Nanin pohled do skrýše naprosté temnoty. Snad, aby v něm Sam nemohl pranic spatřit. I on tušil, že celá tahle scéna měla kruté následky.

„Jmenovala se Pandora. Po tom, co všechno jsme jí udělali, naprosto zešílela. Byla jako vraždící monstrum. Chodila nočními ulicemi a systematicky vyhlazovala celý právě znovuzrozený Londýn. Byla vždycky bosá, hlavičku měla skloněnou k zemi a broukala si u toho smutné písničky ve svém vlastním vymyšleném jazyce. Jediné, k čemu měla kladný vztah, byly hvězdy. Když přišla domů, tančila pod nimi na verandě, dokud se úsvit nepřiblížil na maximum. Nakonec se z mojí služky stala Azovým miláčkem. Přísahala bych, že ji snad začal považovat za vlastní dceru. Říkal jí tak, zatímco ji hrozně nenápadně znásilňoval. A já se v tomhle zmohla jen na pitomou žárlivost. Nebylo mi jí už líto, byla mi ukradená. Chtěla jsem ji mučit, ničit, likvidovat. Chtěla jsem jí udělat přesně to samé, co dělával Az svým obětem,“ vyprávěla neutrálním hlasem. Popravdě se její postoj k maličké ďáblici dodnes moc nezměnil.

„Hádám, že přesně o to mu šlo,“ konstatoval Sam, když se odmlčela. Koutek jejích úst se pozvedl v úsměvu.

„Učíš se rychle,“ nevěděla, zda je to tak úplně pochvala, nicméně minimálně to byla pravda.

„A cos tedy udělala?“ Sam nevěděl, zda opravdu chce znát odpověď, na druhou stranu ho osud té malé zajímal víc, než by chtěl. Připomínala mu jeho vlastní dětství se sestrou, která před pár lety spáchala sebevraždu pod náporem depresí. Nedávno se přinutil Naně povědět o jejím blouznění a vysedávání na balkóně pod hvězdami. Měl pro Pandoru slabost. S konečnou platností od teď.

„Už toho mám dost, ty svině jedna!“ Nanina tvář nabrala upíří vzhled, když svou o poznání mladší a menší sokyni zvedla prudce do vzduchu a hodila s ní o zeď. Pandora se však ihned ladně vyhoupla na dětské nožky a věnovala své naštvané stvořitelce usměvavou tvář, plnou výsměchu.

„Mrcho!“ sykla Nana a celý proces znovu zopakovala. Znovu. A znovu. A znovu.

„Ale no tak dámy, snad byste se nehádaly,“ ozvalo se svůdně z druhého konce pokoje. Obě se za tím zvukem otočily. Zatím Nana frustrovaně, s vědomím, že svou pomstu bude muset opět odložit, Pandora se poťouchle usmívala, v očích vítězství. Byla si naprosto jistá tím, že se jí nic nestane. Az ji přece chránil. Vždycky ji chránil.

„I když, na druhou stranu mám rád, když se dívky perou. Je to rajcovní,“ tvář se mu protáhla ve zvráceném úsměvu a Nana mu ji stejným dílem oplatila. Tvář malé Pandory však strnula leknutím a očekáváním, co se bude dít. Bylo jí dnes dvanáct let. A i proto občas stále hledala souvislosti.

„Budeš se smažit, ty jedna malá kurvo!“ zasyčela Nana, když ji opět popadla za límec u zkrvavených šatiček. Az se na celé představení jen pobaveně díval a jeden pár dětských očí, který na několik okamžiků znovu našel ztracenou nevinnost a teď se na něj s důvěrou a prosbou v očích obracel pro pomoc, ho vůbec nevzrušoval. Najednou se smála Nana. Měla navrch. Zohavovala tělo malé dívenky svými pečlivě vypěstovanými dlouhými nehty a zvráceně se olizovala nad kapkami mladé upíří krve, která kapala z posledních zbytků nádherných šatů, co měla Pandora na sobě. Spokojeně se umívala, když s ní opakovaně praštila o zeď a pozorovala, jak se vyhladovělá a zničená dívka před ní, zvedá.

„Prosím, pusť mě. Odejdu na druhý konec světa, udělám cokoliv. Jen mě prosím pusť,“ vzlykala prosebně nezvykle dospělá slova Pandořina ústa, když se Naniny nehty opět zaryly hluboko do masa v jejích zádech. Byla bezmocná. Nikdy se Naně nemohla bránit, vždyť byla o tolik starší a proto i silnější. A teď, když už se jí rány vyčerpáním ani nehojily, měla namále. Nana se však jejím prosbám jen hlasitě vysmála. Surově ji popadla za vlasy a vytáhla ven na verandu. Cestou sebrala na chodbě z jedné ze zdí i těžké řetězy, které tam původně byly na okrasu.

„Co se chystáš dělat?“ vyděšeně zasípala Pandora, ale odpovědi se jí nedostalo. Alespoň ne slovy. Činy mluvily za vše. Nana si dala hodně záležet, aby její malá sokyně od zábradlí nemohla nikam utéct.

„Víš co je nejlepší? Budeš tu muset sedět skoro celý ten zatracený den, než na tebe paprsky dosáhnou natolik, abys chcípla! A že budeš o smrt prosit, až tě budou bez ustání žahat!“ šeptala vystrašené Pandoře zvráceně do ucha s naprostým potěšením z Azova spokojeného pohledu. Pandora se zajíkla hrůzou.

„Máš vážně úžasné nápady, když chceš, krásko,“ Azův hlas zněl Naně jako rajská hudba. Přistoupil k ní a lehce jí dal rudé vlasy, ještě slepené Pandořinou krví, za uši, aby ji mohl náruživě políbit. Myslela, že v jeho náručí na místě roztaje.

„Vidíš, takhle se mi líbíš. Konečně jsi to zase ty. Naše dokonalá temná princezna,“ šeptal jí téměř s láskou, zatímco svíral její drobnou tvář ve svých velkých dlaních a ona se jen dmula blahem a se zavřenými víčky si užívala jeho doteků.

„Tohle jsem měla udělat už dávno. Cítím se skvěle,“ vychvalovala si Nana svůj stav a nepřestávala vrnět v Azově náručí. Dělal jí dobře ten dětsky zamilovaný a zničený pohled, který celou tu scénu pozoroval s pocitem naprosté zrady. Pandořin beznadějný pláč jí připadal jako mistrovské hudební dílo a nutil ji ještě k většímu úsměvu.

„Moje řeč,“ kvitoval jí Az a ve tváři se mu rýsoval vítězný úsměv. Získal ji zpět. Tu vraždící krásku, kterou s bratrem tak pracně vychovali k obrazu svému. Konečně vyhnal toho blonďatého idiota z její hlavy a zaplnil jeho místo touhou po krvi a zabíjení. Jediné, co ho štvalo, byl fakt, že teď musí to překrásné stvoření znovu pustit ze své náruče a přenechat bratrovi. Nenáviděl se za to, že mu kdysi slíbil, že mu ji nechá, když o ni bude stát a sám zůstane jen v pozadí jejich společné romantiky.

„Proboha, Nano?!“ ozvalo se naprosto zděšeně za nimi Naně povědomým hlasem. Jen se otočila a pohlédla do tváře starému známému…

Chyběla jsem Vám? No, tak už jsem zpět. :) Sice ne na dlouho, protože mě brzy čeká maturita (snad), ale zatím se můžete těšit na pravidelný příděl mých povídek. Byla tu v komentářích zmíněná touha po Azově deníku. Budu muset zklamat, ale v tuhle chvíli žádné pokračování jeho zápisků nebude a neprozradím, zda se to někdy v budoucnu změní. Všechno má své důvody. A já popravdě nechci, aby Az vytáhle všechna svá esa z rukávu. Má zůstat postavou zahalenou ve stínu.

Poslední dotaz. Kdo by chtěl znát Nanino skutečné jméno?

Faith :)

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek slunce - 13. kapitola: