OurStories.cz ~ naše povídky » Paprsek slunce - 10. kapitola

07.01.2012 (16:00) • FaithNana • • komentováno 5× • zobrazeno 1129×

1520

„Mohla bys laskavě přestat s tím šaškování?“ soptil Alex, když naháněl Nanu po celém zámku a snažil se přitom uklidit alespoň malou část z nepořádku, který za sebou nechávala. Zpoza rohu se ozýval její rozpustilý škodolibý smích.

„To máš z toho, jak sis ji rozmazloval,“ ozvalo se chladně těsně před ní. Konečně se zarazila a úsměv jí ve tváři ztuhnul.

„Azi, no tak, vždyť mám narozeniny,“ vytasila se s kočičíma očima, i když věděla, že na něj to určitě nezabere.

„Jo, je ti sto deset, jsi stará babka s myslí jedenáctiletýho dítěte,“ odsekl a obešel ji jakoby nic.

„Najednou je milostpán mrzutej, co? Když jsem ležela ve tvý posteli, tos najednou roztál, co?“ vztekala se za ním, ruce měla v bok a ignorovala Alexovy uražené a žárlivé pohledy. Nesnášel, když mu jeho kráska utíkala za bratrem, ale nemohl s tím nic dělat. Azazeal by mnohem silnější než on. Nakonec se mohl utěšovat tím, že se jí Az nedotkl, když jim to spolu klapalo, ačkoli měl dostatek síly a respektu, aby to klidně udělal. Jeho starší bratr byl prostě jen Nanina útěcha a nakonec možná i tak trochu hračka v dobách, kdy tu sám Alex nebyl, aby ji zabavil. Vychovali si z ní pěkné kvítko. Zvládli ji perfektně rozmazlit. Vymetali nejlepší bály a slavnosti. Nana se tam vždy ukázala jako ta nejroztomilejší nechutně rozmazlená panička a mívala spousty nápadníků. Celý večer je zahrnovala sladkými úsměvy, aby jim pak ve společnosti svých temných princů připravila velmi bolestivou a děsivou smrt.

„Tak už se uklidni, krásko. Uspořádáme pro tebe nějakou nechutně zvrácenou slavnost, co ty na to?“ Alex se přenesl těsně za Nanu a svůdně jí šeptal do ucha.

„Kašlu na vás, už mě oba štvete!“ prskla, když se vytrhla z Alexova sevření a hrdě odkráčela z místnosti.

„Rozmazlená panička?“ Sama to pobavilo. Nana byla sice bláznivá, ale spíš rozumně bláznivá. Uměla přemýšlet a uvažovat. Uměla si vážit věcí a nepůsobila jako někdo, kdo musí mít za každou cenu všechno.

„Jo, v podstatě jo. Alex s Azem, byť to byli neskuteční parchanti, by pro mě udělali první poslední. Netrvalo mi dlouho zjistit, že už se jich nemusím bát, ale můžu si je omotat okolo prstu a když žena něco takového zjistí, nikdy to s chlapem neskončí dobře, to si pamatuj,“ usmála se na Sama zářivým úsměvem. Sama to pobavilo a tak jí úsměv oplatil.

„Jenže jak šel čas, a že to byl dlouhý čas, už jsem je nepotřebovala. Nebyla jsem na nich závislá a celý náš styl života mi zatemňoval mozek. Naučili mě, co jsem potřebovala a po všech těch letech mě už nudili. Byli ohraná muzika, chtěla jsem vyzkoušet něco nového. Když jsem tenkrát odešla z místnosti, ani jeden z nich netušil, že odcházím i ze zámku, pryč, daleko od nich. Nevím, co jsem si myslela, ale nenapadlo mě, mít z útěku strach. Myslela jsem si, že jsem víc, než jsem ve skutečnosti byla,“ povzdechla si Nana se zábleskem strachu ve svých očích.

Utíkala špinavými ulicemi už asi dvě hodiny a tak zpomalila a klidnou chůzí se procházela po bulváru. Byl úterní podvečer a Evropa se pomalu chystala na tvrdou zimu. Stmívalo se brzy a bylo neustále zataženo, takže se mohla procházet mezi lidmi i ve dne. Až teprve teď měla čas se zastavit a zamyslet se. Až teprve teď tu byl čas na lítost. Padlo to na ni jako těžký kámen. Z ničeho nic. Dýchala jen ze zvyku, ale přesto se jí dech zrychlil. Těkavě se okolo sebe rozhlížela a klopýtala vrávoravým krokem za opovržlivých pohledů kolemjdoucích. Šaty měla zmáčené od bláta a vypadala jako blázen, který právě unikl z blázince.

„Tíživý pocit, že?“ ozvalo se za ní důvěrně známým hlasem. Leknutím se otočila a vrazila do blonďatého anděla.

„Liame,“ zašeptala v úžasu. Stála tam a zírala na svého dávného přítele jako na zjevení. Tentokrát už nemohla zadržet pláč a nechala slzy stékat po svých tvářích.

„Říkal jsem, že temnota jednou ustoupí,“ usmál se na ni šťastně. V zoufalství mu padla do náručí a držela se nevětší silou, jakou dokázala vyvinout.

„A tak jsem se po tolika letech znovu shledala s Liamem,“ s úžasem sledovala Samův rozzářený výraz a rozhodně neskrývala svůj údiv. Jestli ona Samovi připadala jako schizofrenik, on v jejích očích neměl o moc jinou pozici.

„Co je?“ podivil se, když si všiml, že z něj Nana oněměla úžasem.

„Nic, nic, fascinuje mě, jak ses do toho ponořil,“ vrátila mu úsměv a v duchu mu děkovala, že jí nevědomky zvednul náladu a dodal odvahu mluvit dál. Paradoxně jí totiž nedělalo problém mluvit o svých temných dobách, ale o těch druhých dobách. Těch, kdy, pronásledována dvěma zlými bratry a vlastními výčitkami, utíkala jako o život, který už vlastně ani neměla.

„Prvních pár dní jsem nevylezla z Liamovy chatrče hluboko v lesích, neměla jsem ani ponětí, kde to jsem a neřešila jsem to. Liam mě sem odnesl a na mé přání mě nechal o samotě. Topila jsem se výčitkách. Všechny ty krvavé vzpomínky, které jsem si tak ráda přehrávala před očima po nocích strávených s Alexem, byly najednou těžší než celá skála. Jen jsem civěla do prázdna a poslouchala ty hlasy, které mi hlavě bušily jako kladívka a prosily o holý život. Jediné, co jsem si v tu chvíli přála, bylo vyhladovět, shořet na slunci, prostě zemřít. Definitivně zemřít. Ale Liam mě nenechal. Když zrovna nebyl shánět krev, hlídal mě z povzdálí, abych se o nic nepokusila. A pak se jednou přiřítil upíří rychlostí, s vyděšeným výrazem ve tváři,“ pokračovala Nana ve svém vyprávění.

„Liame! Co se sakra děje?! Co hledáš?!“ panikařila, když sledovala skvrnu, která by měla být jejím přítelem, jak se pohybuje po celé chatrči a všechno převrací naruby.

„Už ho mám!“ zvolal Liam a uvázal si na krk řetízek, který právě odněkud vytáhl. Nana si ho moc dobře pamatovala, patřil totiž Liamově matce a bylo to to jediné, co jejímu příteli po lidské minulosti zůstalo.

„Tak a teď odsud vypadneme!“ přikázal Naně a čapl ji za rukáv, aby ji v mžiku táhnul nepřirozenou rychlostí vstříc lesům směrem od města.

„Co to děláme?“ stále nechápala udivená rudovláska, když konečně zastavili.

„Byl jsem ve městě a zjistil jsem, že Alex po tobě vypsal pátrání. Zjišťoval jsem, co se děje, ale nikdo se mnou nechtěl moc mluvit, až pak se jeden kluk rozpovídal. Alex mučí každého, kdo jen šeptem naznačí, že tě viděl a pro tebe a ty, kdo ti pomáhají, má prý připravené speciální uvítání. Nechci si ani domýšlet, o co jde,“ sdělil jí ve spěchu. Zajíkla se hrůzou. Speciální uvítání byl výraz, který Alex rád používal v souvislosti se svým bratrem. Alex byl sice v mučení velkým mistrem a Az mu rád přenechával iniciativu, byl ale příliš zbrklý a tak, když se objevil někdo, kdo bratry opravdu naštval, vyměnili si role. Azazeal nikdy nenechal nikoho zemřít, své oběti umučil k šílenství a pak si z nich udělal něco jako domácí mazlíčky. Museli mu říkat pane, když chtěl, tak museli chodit po čtyřech, plnit každé jeho přání. Pít směli jen z krys a veverek, spali venku na zemi, nosili jen kus pytle a nikdy nesměli překročit práh domu. Když ho omrzeli, nechal je zavřít do klece a bez přísunu krve vyschnout. Byli živoucí mrtvoly, které se nedokázali ani pohnout a přitom prožívali neskutečné bolesti. Aby toho nebylo málo, rád si je pak vyvěšoval na háky na zdech ve sklepích. Co tam s nimi dělal, na to ani Nana sama nikdy neměla odvahu se podívat. Nebo i jen pomyslet.

„Poběž, máme náskok, je den a výjimečně svítí slunce, nás skryjí lesy, oni vyrazit nemůžou!“ probudil ji Liam z hrůzných myšlenek a donutil ji k pohybu. Utíkala teď jako o život. Hladověla, naprosto neskutečně hladověla, ale nebyl čas se zastavit. Když doběhli na pobřeží, napadla je spásná myšlenka.

„Zámořské objevné plavby tehdy končily, přesto ještě nebyla celá Amerika kolonizovaná. Napadlo nás to ve chvíli, kdy jsme uviděli loď. Stačilo ovlivnit pár lidí a vypluli jsme ještě za soumraku jako černí pasažéři. Pak už nám nezbylo než se modlit, aby Alexe s Azem nenapadlo to samé. Měli jsme hrozný strach. Na pobřeží, ze kterého jsme utíkali, byli oni dva a jediné, co je zajímalo, jsem byla já. A na druhém pobřeží, kam jsme utíkali, byl tehdy neznámý svět. Nikdo z nás ještě úplně nevěděl, co všechno se tam skrývá, a my byli upíři. A ač byl Liam ten hodný, ani on se nechtěl živit zvířaty. I on si potrpěl na lidskou krev a nutno říct, že v té době se nijak nestaral o to, zda vzal život člověku, který ho měl před sebou nebo už za sebou,“ vyprávěla Nana o své první cestě za moře. Sam se však na její vyprávění o tajemném neznámu v podobě Ameriky moc nesoustředil. Po pravdě se mu teď v hlavě zjevovaly obrazy zvrácených Azových choutek a zábav.

„Snad jsem tě s vyprávěním o Azovi moc nevyděsila,“ uchichtla se Nana i když ani jí, při vzpomínce na muže, do kterého se záhadným způsobem kdysi zamilovala, do smíchu nebylo.

„Abych řekl pravdu, vyděsila,“ přiznal Sam.

„Pravda je, že Az byl hodně zvláštní osoba. A taky byl moje největší láska. Paradox, co? Alex byl první, Liam asi nejšťastnější ačkoliv nikdy nevyslovená a ty zas nejnešťastnější.“ Nanin pohled se znovu ztratil ve hvězdách. Stále, i po všech těch dlouhých letech, tam viděla jeho tvář. Tvář, které se tolik bála a kterou přitom tolik milovala. Sama se musela pousmát nad tím, jak strašně ten čas letí.

„Láska? Tys ho milovala? Ale vždyť jsi o něm do teď v podstatě ani nemluvila.“ Sam Naně rozuměl čím dál míň, nebyl si už úplně jist, zda na začátcích svého vyprávění nepovažovala za svoji největší lásku Alexe a teď, najednou, se rozpovídala o Azazealovi.

„Protože nebylo o čem. V té době pro mě nebyl Az ničím víc, než Alexovým bratrem, který je dobrý v posteli, když mladší bratr z nějakého důvodu není po ruce. Nikdy nestál v popředí děje, vždycky jsme to byli my dva a Az, byl až ten třetí a jelikož nikdy nedával nic najevo, vlastně dodnes nevím, zda mu to vadilo nebo to tak chtěl. Azova ničivá síla spočívala v tom, že si dával na čas, vše měl dokonale promyšlené a po okolí se pohyboval jako tichá voda. Vždyť i jeho děsivě zvrácené sklony, které praktikoval při mučení, se mezi lidmi připisovaly Alexovi a on to nikdy nepopřel,“ vysvětlila Nana.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek slunce - 10. kapitola: