Paprsek slunce - 1. kapitola OurStories.cz ~ naše povídky

Už vás někdy něco srazilo na kolena? Co všechno se muselo stát, abyste dopadli na tvrdou zem? A zvedli jste se? Rudovlasá, droboučká upírka, která si nechává říkat Nana, se vždy chovala jako krvelačná bestie. Tedy alespoň v posledních desetiletích. Osud jí však přihrál do cesty okouzlujícího pubertálního výrostka, Samuela. Vysoký, vysportovaný a chytrý krasavec z nějakého zvláštního důvodu převrátí její osobní vesmír a dávno ztracené a rozmazané vzpomínky se začnou znovu zaostřovat. A když láska jejího života zjistí pravdu, téměř zapomenutý životní příběh, na pohled křehké, krásky poprvé po více, jak šesti stoletích vyplouvá na povrch. Vzpomene si ještě někdy, kým byla? A bude to stačit, aby si Samuela udržela?

26.12.2011 (15:00) • FaithNana • • komentováno 3× • zobrazeno 1245×

Kdysi dávno, na březích Normandie…

Byla hluboká noc, když přitlačila tu blonďatou krasavici k jedné ze špinavých zdí těch nejhorších čtvrtí. Jak dlouho už plánovala ji sem zatáhnout. Neuvěřitelně ji vytáčely její dlouhé, štíhlé nohy, nádherná postava, dokonalý úsměv. Byla sice blbá až za oceán, ale stále to byla Samova bývalá. A stále ho chtěla zpět. A Nana nebyla zvyklá se dělit. O nic a nikdy. A už vůbec ne s lidmi. Pokaždé takové situace řešila stejně. Tím, co uměla nejlíp. Zabíjením. A nehodlala to měnit. Kdo by čekal, že se tam objeví on, že odhalí, co mu mělo zůstat utajeno. Alespoň prozatím.

„Nano?!“ zaskřehotal zděšeně, když ji spatřil, jak rozdírá hrdlo jeho předchozí přítelkyně. Nana upustila bezvládné tělo blondýnky k zemi a zpoza clony svých dlouhých, rudých vlasů mu odhalila svou tvář. Tu skutečnou. I s krví na rtech a v očích. Co jiného teď mohla udělat.

„Same…“ špitla zděšeně a s obavou pozorovala hrůzu, která se mu zračila v šedých duhovkách. Ustoupil o dva kroky a obraně zvedl ruce před sebe.

„Co jsi sakra zač?!“ vyštěkl nakonec a nepřestával ustupovat. Nechtěla ho vyděsit ještě víc. A tak se jen pomaličku posouvala s ním.

„Vysvětlím ti to,“ zašeptala do větru. Hlas se jí zlomil. Tohle přeci nechtěla. On jediný se o tom neměl dozvědět. Rozhodně ne takhle.

„Co chceš vysvětlovat? Jsi zrůda!“ zapištěl s vyděšeným smíchem a vzdaloval se čím dál rychleji. Povzdechla si. Je zrůda. Na tom není, co vysvětlovat. Ale ona ho nemohla nechat jít. Alespoň ne, dokud si ji nevyslechne. Svou upíří rychlostí se přemístila těsně za něj. S vyděšeným úlekem se otočil.

„Nemůžu tě nechat jen tak jít,“ prohlásila a snažila udržet ve svém hlase obvyklou sebejistotu. Šlo to těžko, ale zvládla to. Chytila strachy ztuhlého Sama za ramena a přenesla během vteřin oba dva na nejvyšší budovu v Londýně. Odtud jí nemohl utéct. Mají čas. Do svítání ještě pár hodin zbývá. A on si ji bude muset poslechnout.

„Jak jsi to kurva…?!“ třásl se zděšením a hleděl na ni se vší nenávistí. Sklopila hlavu, nechtěla se mu dívat do očí.

„Ty si mě musíš poslechnout!“ prohlásila pevně, až hystericky a zaťala přitom pěsti tak silně, až jí začala ze zápěstí odkapávat krev. Sam opět zděšeně couvnul.

„Dobře, poslechnu si tě, jen mě, prosím, nezabíjej.“ Ustupoval až na hranu budovy. Zasmála se. Zabít ho? Jak by mohla? Kdyby tak věděl. Pokynula mu, aby si sednul. Sama si sedla na římsu, velký kus od něj. Nedívala se na něj, dívala se na měsíc, který v úplňku ozařoval historický Londýn. Zoufale si přitáhla koleno k hrudi. Jakoby to snad mohlo pomoci.

„Určitě ti už doplavalo, co jsem zač,“ začala a odpovědí jí bylo jen jeho tiché kývnutí. Věděla, že si musel všimnout jejích špičáků i způsobu stravy. Každý by si toho všiml.

„Narodila jsem se roku 1410 v jedné malé vísce na březích dnešní Normandie. Byla jsem jen obyčejná vesnická holka. Ruce rozedrané od každodenní dřiny, žádné sny, cíle. Tenkrát čas plynul jinak. Usínali jsme za setmění a probouzeli se za svítání. Dny jsme trávili dřinou na polích. Nesměli jsme ani pomyslet, že bychom to někdy měnili. Takový byl náš život. To bůh nás k němu předurčil. Neměli jsme právo to měnit,“ rozvyprávěla tiše svůj příběh. Myslela, že už ho dávno zapomněla, ale on jí ho připomněl. To proto pro něj měla takovou slabost. To proto chtěla, aby byl jediný, kdo ho kdy uslyší. Na rtech jí hrál drobný úsměv, když vzpomínala na vzdálené dětství.

„Liame?! Liame! Přestaň s tím, zlobíš mě!“ křičela devítiletá holčička v potrhaných šatičkách a pomateně se rozhlížela po lese.

„Liame! Za chvíli se setmí, musíme domů! Vylez!“ vyváděla panicky, se slzami ve tvářích. Lidé měli ze tmy strach. Skrývali se v ní ti nebezpeční.

„Baf!“ Vyskočil zpoza stromu asi patnáctiletý chlapec. Měl pomněnkově modré oči a krátké, rozčepýřené, blonďaté vlasy. Lekla se, až vypískla.

„Proč jsi takový?!“ obořila se na něj s uraženou tvářičkou.

„Ale no tak, snad nemáš strach. Víš, že bych tě tu samotnou nenechal.“ Věnoval jí zářivý úsměv a podal čerstvě utržený květ divoké růže.

„Jsi přeci moje princezna,“ zašeptal jí do ucha a definitivně tak smazal vztek z jejích růžových tvářiček. Tolik k němu vzhlížela. Byl to v té době už velký kluk. Silný, nebojácný a hodný.

„Chtějí, abych odešel,“ prohlásí nakonec smutně. Oba moc dobře vědí kam. Každý muž tam musí, jen málokdy se vrátí. Na vojnu. Ale na výběr nemá.

„Každý jednou bude muset.“ Přijala to jako fakt. Vyrostla v tom, nepřipadalo jí to divné, špatné.

„Ale já nechci,“ zašeptal do lesa a lovil mraky na čisté obloze.

„A co bys chtěl?“ zeptala se ho.

„Chtěl bych být králem, abych mohl zakázat válku,“ prohlásil sebejistě. Začala se smát. Uměl dobře vtipkovat, když chtěl. Ale on se dnes nesmál…

„Bylo to tenkrát jako rouhání. Narodili jsme se na své místo ve společnosti, nikdy se nemělo změnit, nedovolili by to. A přesně to mě tehdy stálo život. Tak trochu,“ ušklíbla se. S každým dnem jí ta realita připadala absurdnější.

„Proč mi to všechno vyprávíš?“ zeptal se Sam, když se odmlčela. Na odpověď si musel pár vteřin počkat. Protnul je totiž její smutný povzdech.

„Chci, abys mě poznal, abys věděl, kdo jsem byla,“ zašeptala skoro neslyšitelně. Pokazila to. Ani to, že ji vyslechne, už jejich vztah nezachrání. Tomu nevěřila. Ale on to prostě musel slyšet. Musel.

Následující díl »

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: