OurStories.cz ~ naše povídky » Mystic princess - 9. kapitola

09.09.2011 (16:00) • Lussy • • komentováno 4× • zobrazeno 1301×

Boj o život

Seděla jsem jako na trní, pořád jsem sebou vrtěla a nemohla se soustředit na úkol do dějepisu. Syksy nevolal. Bylo něco kolem sedmi a já se neustále koukala na hodinky. Když bylo osm, sekla jsem s úkolem a rozhodla si dát sprchu. Připravila jsem si všechny věci a vyrazil směr koupelna, která byla bohužel plná, Kim zřejmě dostala stejný nápad jako já.

Čekala jsem půl hodiny a neustále bušila do dveří. Uběhla další hodina a já myslela, že mi snad i povyrostou řasy. Sprchovala se vážně dlouho...

„Hurá!“ zakřičela jsem, když se milostdáma konečně rozhodla odmeknout dveře a vyjít ven. Rychle jsem skočila do koupelny a zamkla za sebou. Shodila jsem ze sebe veškeré oblečení a vlezla do sprchy. Pustila na sebe studenou vodu a čekala, že se všechny starosti odplaví, jenže ouha. Ve sprše jsem přemýšlela ještě víc. Nejen, že jsem přemýšlela nad tím, proč se táta neozývá, ale taky nad slovy toho zelenoočka. Zaklepala jsem se a připustila si trochu teplé vody. Nikdy v životě jsem ji nepřipouštěla a taky mi nikdy nebyla zima, ale ten chlápek mi vážně naháněl husí kůži...

„Lumi, volá ti nějaký neznámý číslo!“ křičela přes dveře Kim.

„To určitě, chceš mě odsud jenom dostat!“ zakřičela jsem na ni zpátky.

„Ale já to myslím vážně...“ Slyšela jsem, jak si povzdychla a tak jsem si rychle oblíkla župan a velice nerada vylezla z koupelny. Kim mi podala mobil a vážně tam bylo nějaké neznámé číslo, neváhala jsem a vzala to.

„Haló,“ prodelšila jsem to a Kim se rozesmála.

„Tady Syksy, spojil se se mnou tvůj táta a za deset minut to zkusí zase. Musím říct, že byl dost vyřízený... Setkáme se u staré továrny na konci města,“ oznámil mi hlas v telefonu a pak to sklapl. Zůstala jsem koukat do zdi.

„Co se stalo?“ zajímala se Kim.

„Nic... Jen, kde je nějaká stará továrna?“

„Pokud vím, je tady jenom jedna stará továrna, která se nepoužívá a ta je v západní čtvrti... Ty tam chceš jít?“ Vykulila na mě oči.

„Budu muset,“ zašeptala jsem si pro sebe a běžela do pokoje. Naházela jsem na sebe první oblečení, které jsem viděla a už si brala na sebe bundu – abych nebyla tolik nápadná – a klíče. Když jsem za sebou zabouchla dveře, rychle jsem seběhla schody a vyrazila k západní čtvrti.

Továrna byla obrovská, takže jsem ji nepřehlédla a navíc byla jediná, zbytek továren stál na opačné straně města. Syksy už čekal u zdi.

„To jsem musela jít do takové díry?“

„Jo a buď tiše, někdo tě mohl sledovat...“ Pevně chytl za ruku a tahal mě někam dál. Přišli jsme k nějaké menší budově, která byla od továrny docela dost daleko, proto jsem nechápala, proč se chtěl setkat zrovna tam.

„Tady budeme v bezpečí, nějakou chvíli jsem tady pobýval, takže o tomhle místě nikdo jiný neví,“ objasnil mi situaci a posadil se na jedno ošoupané křeslo.

„Co teď?“

„Budeme čekat, dokud se tvůj táta neozve, bez něj jsme nahraní,“ řekl pravdu a zahleděl se z rozbitého okna. Chvíli jsme seděli a čekali, ale po několika minutách se vážně ozval.

„Říká, že Rick byl v království a řekl, že se tě chystá v nejbližší době zabít, pak přijdou na řadu oni,“ překládal mi to, co slyšel ve své hlavě.

„To si myslí, že mě porazí? Vždyť jsem silná, já ho určitě zvládnu.“ Máchla jsem ruku a čekala, co mi Syksy zase řekne.

„Tvůj táta říká, že ho nemáš podceňovat. Je zvládl jen pouhou myšlenkou držet u zdi.“

„A co maminka?“

„Ta je prý pořád slabá a taky už nejsou na královském hradě, ale na Taivasově, který byl ve vyhnanství, vyhnali je.“

„To není možné.“ Kroutila jsem hlavou.

„Jdu tam!“ rozhodla jsem se.

„Nikam, musíš zůstat tady, jedině tady jsi v bezpečí. Dá se říct, že je rada ochotná zaplatit za to, že tě někdo zabije...“

Silně jsem zavřela víčka a chtěla jsem, abych se probudila. Tohle mohl být jedině špatný sen.

„Lumi? Ztratil se mi, Taivas už není tolik silný, nebo se spíše nedokáže tolik soustředit, ani se mu nedivím. Musíme ho zvládnout sami...“

„Ne, musím ho vládnout já. Ty se do toho nepleť. Je to jen mezi námi dvěma!“ pronesla jsem bojovně a vyběhla z toho proklatého baráku.

„Tak kde jsi, ať si to s tebou rozdám a můžu tě poslat do horoucích pekel?!“ křičela jsem kolem sebe.

„Někdo mě volal?“ ozval se za mnou. Nadskočila jsem, nečekala jsem ho tak rychle.

„Nech ji na pokoji!“ Uslyšela jsem Syksyho.

„Ty nejsi žádná překážka, zbavím se tě rychle a pak přijde na řadu ta zmrzlinka,“ uchechtl se.

„Běž!“ zakřičel Syksy a já ho poslechla. Utíkala jsem, jak nejrychleji, jak mohla a nebrala na Syksyho ohled, vybral si to sám. Musela jsem zachránit samu sebe, abych mohla jít zpět a ukázat všem, kdo byl ten zlý. Vyhýbala jsem se domům a běžela směrem k městu, jenže jsem za sebou zaregistrovala pohyb. Byl to ten hnusák a házel po mně ohnivé koule. Naslepo jsem po něm házela kusy ledu a ostré rampouchy. Nedalekou kaluži jsem zmrazila a on na ní uklouzl. Tohle byla moje šance...

Zastavila jsem se otočila se na něj. S úšklebkem na tváři jsem po něm vrhla obrovský kus ledu, zareagoval, ale nestihl ho vypařit a tak na něj narazila voda, která ho celého smočila. Vypadalo to, že zuřil a tak jsem se zase dala do běhu. Cítila jsem, jak kolem mě prosvištěla jedna jeho rána, tak jsem raději ještě přidala. Neustále jsem ho měla v patách a něco po mně házel, já jsem mu to samozřejmě vždy oplatila, ale nikdy jsem se netrefila. Byla strašně nefér, že jsem pálila naslepo...

Narazila jsem na slepou uličku, bohužel jsem si toho všimla pozdě a téměř se rozplácla o zeď. Zpomalil a blížil se ke mně pomalými kroky, na ruce tvořil ohnivou kouli. Uviděla jsem, jak se pod jednou krabicí něco hnulo a on si toho všiml taky. V mžiku byl u toho a držel v rukou muže – zřejmě bezdomovce. Ten muž se snažil křičet a prosit mě o pomoc, jenže jsem stála jako strnulá a zírala na to, co mu chce udělat. Zvedl ho do vzduchu a já viděla, jak energie z něj přecházela do toho hnusáka – nedokázala jsem ho oslovovat jménem. Viděla jsem, jak život z toho muže vyprchal a pak jej odhodil.

„Líbilo se to to?“ zeptal se jen tak mimochodem. Neodpověděla jsem.

„Tohle totiž hodlám udělat i s tebou a celou tou tvojí povedenou famílií.“

„Zkus na ně jen šáhnout!“ vyjela jsem na něj.

„Neboj, nejdřív se pohraju s tebou a pak se jich zbavím. Oni nejsou žádná překážka,“ smál se, vysmíval se mé rodině, mým přátelům.

„Oni jsou dostatečně silní na to, aby tě zabili, pokud to neudělám já!“ Byla jsem rozhodnutá ho zabít, zmrazila jsem ho. Pokryla ho pokrývka ledu, zřejmě to nečekal. Oddychla jsem si, bylo po něm...

Najednou led začal praskat a kolem něj se objevil plamen. Led se úplně roztopil a stál tam jen on, sice mokrý, ale byl naprosto v pořádku.

„Čekal jsem od tebe něco lepšího, ale když už nic jiného neumíš, jsi k ničemu...“ Tohle neměl říkat. Hodila jsem na něj led, který velikostí připomínal obrovskou kru, která jej shodila na zem.

„Začínáš se mi líbit... To se mě vůbec nebojíš?“

„Ne,“ lhala jsem. V tom okamžiku byl u mě a já byla opřená o zeď. Jeho ruka se blížila k mému rameni. Byla jsem odhodlaná udělat cokoliv. Cokoliv, abych se zachránila. Nechtěla jsem skončit jako ten chlápek, někde v rohu a bez života. V panice jsem přemýšlela, co bych mohla udělat. Nic mě nenapadlo až na jednu zvrhlost. Nechtěla jsem si to připustit, ale byla to vážně jediná věc, která mě mohla zachránit...

Schválně to prodelšoval a vítězně se usmíval, měl mě v šachu, ale já měla ještě jednu zbraň, úplně poslední, poslední možnost...

Udělala jsem to tak rychle, že ani nestihl nějak zareagovat. Jednoduše jsem ho políbila, tolik jsem se toho zdráhala, ale musela jsem to udělat. Když se mé rty dotkly těch jeho, projela mnou zvláštní elektřina, kterou jsem se snažila ignorovat. On byl mimo, nečekal to, ale po chvíli mi začal polibky oplácet a ruce si položil na můj pas. Bylo to vážně zvláštní...

Když jsme se od sebe odpojili, nejdřív si opřel čelo o to moje, ale když mu asi došlo, co udělal, vyděšeně se na mě podíval a zmizel. Zůstala jsem tam stát a nemohla uvěřit, co jsem právě udělala...

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Mystic princess - 9. kapitola: