OurStories.cz ~ naše povídky » Mystic princess - 21. kapitola

28.02.2012 (18:00) • Lussy • • komentováno 3× • zobrazeno 1306×

Už opravdu nevím, co za omluvy mám vymýšlet, ale psaní prostě neuspíším, dokud nepřijde ten nápad, který potřebuju. Dnešni kapitola je kratší, než se mi líbí, ale snad vám to bude stačit, do té doby, než přibude další.

Chci poděkovat všem osobám, kteři mi tak kladně okomentovali předešlou kapitolu, proto tahle kapitola patří vám!

Lussy

 Bitva

Přecházela jsem po pokoji a nevěděla, jestli mám uvěřit tomu všemu, co mi můj „děda“ navykládal. Ale když ty pohledy do království byly tak pravdivé…

Moje dvě já se ve mně praly. Jedno tvrdilo, že by mi Theodrick nikdy nelhal a to druhé mě zase přesvědčovalo, že ho vychoval můj „dědeček“, proto není pochyb, že mě jenom obelhal.

Hlava mi praskala ve švech, nevěděla jsem si rady. Opřela jsem se o stěnu zády a sjela dolů. Už jsem neměla sílu, tohle všechno řešit. Myšlenky mi lítaly hlavou neuvěřitelnou rychlostí a já přestávala nad nimi mít kontrolu.

Moje mysl mi ukazovala všechno, téměř od narození, co si normální člověk nepamatuje…

Dívala jsem se na sebe samu, jak se snažím přeprat tátu a ten se mi jen směje. Najednou moje oči začaly nabírat světlý nádech, až byly úplně bílé, jen černá čočka kontrastovala. V plné zuřivosti jsem se rozběhla na tátu a položila ho na lopatky. Bohužel jsem toho netvora v sobě nedokázala ovládat a začal na tátu útočit. Kdyby mě tehdy nezastavili, asi bych ho zabila.

Někdo zmáčkl ovladač a scéna se změnila. Ležela jsem v trávě a užívala si samoty, když jsem zaslechla dětský smích. Byli to ostatní malí draci. Rodiče si vždycky přáli, abych se k nim přidala, abych si s nimi hrála, ale jejich rodiče a ani oni sami nebyli schopni mě vzít takovou, jaká jsem byla. Viděli ve mně jen toho netvora, který má všechny a všechno zničit. Tehdy jsem se rozhodla utéct z domova, už jsem to dál nemohla snést. Díky nevědomosti lidí, jsem se mohla zařadit.

Obraz se mi rozmazal a já uviděla další scénu, tentokrát s Theodrickem. Bylo to naše první setkání, když se mě snažil zabít. Taky ve mně viděl toho netvora a nechtěl mě vidět jinak, než mrtvou. Před očima jsem měla všechny naše souboje, nechápala jsem, proč mi to moje podvědomí ukazovalo. Nejspíš mě chtělo přesvědčit v tom, že mě chtěl vždy jen zabít a nic jiného. To vše okolo byla jen hra, aby si mě omotal kolem prstu a pak, až bych to nejmíň čekala, by mě zabil.

Dost! Měla jsem už toho až po krk, všechny ty vzpomínky mi zatemňovaly hlavu a já už se přestala přesvědčovat, že to není pravda. Jsem jen zrůda a všichni mě jen chtějí zabít, do jednoho. Sebrala jsem poslední síly a zvedla jsem se ze země.

Tak strašně jsem toužila ještě naposledy vidět mámu, než jsem se jim hodlala vydat…

Jako na zavolanou se přede mnou objevil obraz. Máma ležela na posteli, ale snažila se zvednout.

„Musím jít za svou holčičkou, ochránit ji před všemi, kteří jí chtějí ublížit,“ říkala si pro sebe, aby se udržela na zemi.

Hlavou mi probleskla poslední vzpomínka, na ni. Na moji maminku, která podstoupila to riziko a měla mě. Chránila mě a vychovala. Téměř jsem ji zabila, kdyby byla pouhý člověk, tak by už určitě nežila. Téměř jsem z ní vysála život, všechna její síla byla teď ve mně a kvůli mně byla připoutaná na lůžko.

Myslela jsem si, že mi to jen ukazovala moje mysl, ale to „okno“ do království jsem vytvořila já.

„To znamená, že nepotřebuju žádné přívěšky k tomu, abych mohla použít svou moc?“ zeptala jsem se sama sebe. Musela jsem to zkusit, pokud by to šlo, všechno by se tím změnilo. Napřáhla jsem ruce před sebe a pomalu z nich začal vycházet chlad. Za pár minut bylo v pokoji všechno pokryto přikrývkou ledu.

Znamenalo to, že to já jsem tehdy udělala ze slunečného dne déšť a z deště zase sníh. To já způsobila tu sněhovou vánici, aniž bych to tušila. Vždy jsem si myslela, že bez toho přívěšku jsem bez moci, ale teď jsem konečně prozřela.

V pohledu do království se změnil obraz. Šli proti sobě dvě strany - naši vojáci proti tátovi, Oransiimu, Puppurimu a Theodrickovi. Za chvíli se strhla krvavá bitva, nikdo nikoho nešetřil a vůbec nebrali v úvahu, že ještě nedávno jim ti, proti kterým bojují, vládli. Musela jsem to zastavat. Pomalu jsem se začala přibližovat k oblaku, který svíral obraz té bitvy. Nejdřív jsem do něj strčila ruku, když mi zmizela, skočila jsem do něj celá.

Uviděla jsem záři, která mě na chvíli oslepila, ale pak jsem vyskočila přímo nad nimi a dopadla doprostřed toho dění. Všichni na mě civěli, jako bych právě vypadla z nebe – i když to jsem právě udělala. Už si nevšímali jeden druhého, ale jedině mě. Teď jsem byla nepřítelem číslo jedna já.

Začali se ke mně sbíhat a útočit. Tak tak jsem stíhala odrážet všechny útoky. Jedním okem jsem zahlédla tátu, který se snažil mě bránit a tak stejně Puppuri a Oransii. Byl jich na nás moc a to mě začalo pěkně štvát, cítila jsem, jak mi v žilách začal kolovat neuvěřitelný tlak, a moje kůže se začala napínat. Svaly se mi stahovaly a začínala jsem vidět rudě.

„Dost!“ vyšlo mi z plic. Všechny to paralyzovalo. Moje tělo se začalo měnit, cítila jsem, jak mi z těla začaly růst křídla, pak následovaly ruce a nohy, místo nich jsem měla obrovské pařáty – bylo to tady, moje první proměna. Až úplně poslední se změnila hlava a já se ztratila v úplné temnotě, netvor ovládl mé tělo a uvrhl všechny do věčného ledu.

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Mystic princess - 21. kapitola: